Příslušníci Hnutí ozbrojených sil (MFA), přezdívaného „hnutí kapitánů“, neboť hlavní roli v něm hráli nižší důstojníci, měli ke svržení vlády dobré důvody. Kromě čistě profesionálních požadavků to byla hlavně koloniální válka, v níž umírali a která jim připadala bezvýchodná.
Pochybnosti o ní panovaly i na nejvyšších vojenských místech. Mezi mladými spikleneckými kapitány a majory zaznamenala velkou podporu kniha Portugalsko a budoucnost, v níž tyto pochybnosti jasně vyjádřil zástupce náčelníka generálního štábu António de Spínola.
Bezprostředním signálem k revoluci se stala píseň Grandola, Vila Morena, kterou odvysílalo portugalské rádio v noci z 24. na 25. dubna 1974. Složil ji a otextoval zpěvák Zeca Alfonso, zvaný „trubadúr svobody“, který byl během režimu Antónia Salazara zakázaný. Jeho píseň, kterou té noci poslouchala spousta lidí, dala do pohybu události, jež přinesly konec portugalské diktatury. Vypuklo ozbrojené povstání pod vedením mladých armádních důstojníků.
Portugalci oklamali diktátora. Salazar dva roky věřil, že je stále u moci |
V ulicích Lisabonu a dalších měst vyšly do ulic tisíce lidí, kteří se tam mísili s vojáky. Revoluce však probíhala mírně a lidé vojáky brali jako osvoboditele. Rudé karafiáty vkládali vojákům do klop u uniforem a do hlavní jejich zbraní. Během karafiátové revoluce, jež byla velmi rychlá a relativně poklidná, zemřelo pouze pět lidí. Před budovou tajné policie, kterou hlídaly věrné prorežimní jednotky, začali vojáci do demonstrantů střílet.
Desetitisíce politických vězňů
Převrat byl úspěšný. Ukončil jednu z nejstarších a nejdéle trvajících evropských diktatur, ve které byly potlačené základní svobody. Portugalská diktatura trvala od roku 1926 a byla založena na třech pilířích: cenzuře, jediné politické straně a politické policii (PIDE). Během diktatury bylo uvězněno na 30 tisíc politických vězňů, z nichž asi 50 zemřelo.
 |
Předseda tehdejší autokratické vlády Marcelo Caetano, který v roce 1968 vystřídal Salazara, a prezident Américo Tomás museli po zatčení opustit zemi, byli internováni na Madeiře a posléze nalezli azyl v Brazílii. Nedemokratické instituce byly nahrazeny demokratickými.
Veškerá moc v zemi přešla do rukou Rady národní spásy (RNS), jejímž předsedou se stal generál António de Spínola. Ten byl 15. května 1974 jmenován prezidentem republiky. Po neúspěšném pokusu o kontrarevoluční zvrat v zemi z 28. září 1974 musel Spínola odstoupit a v čele země jej vystřídal generál Francisco Costa Gomes.
První svobodné volby
Hnutí kapitánů splnilo svůj slib, do roka od revoluce byly uspořádány svobodné volby. Portugalsko se tak po období zmatků vydalo na cestu klasické demokracie. Po revoluci byla sepsána nová ústava, zrušena cenzura, obnovena svoboda projevu, byli propuštěni političtí vězni a portugalské kolonie získaly nezávislost.
Po roce 1975 vzrostl vliv Portugalské komunistické strany, socialistická vláda znárodnila banky a průmysl, nicméně hlavní cíl takzvané karafiátové revoluce – odstranění diktatury – zůstal jejím nezvratným výdobytkem, stejně jako nezávislost Guineje-Bissau, Mosambiku, Kapverd, Svatého Tomáše a Angoly. Socialistické experimenty ukončilo až v červnu 1989 Shromáždění republiky schválením nové ústavy, která zrušila všechny články týkající se zestátnění hlavních odvětví průmyslu a agrární reformy.
"Portugalský Schindler" zachránil 30 000 lidí, dočkal se vyhazovu a bídy |
Výročí takzvané karafiátové revoluce slaví Portugalsko vždy ve velkém. V noci na 25. dubna zazní píseň Grandola současně ze všech televizních a rozhlasových stanic, po celé zemi jsou odpáleny ohňostroje. Na jednom z ústředních lisabonských náměstí je každoročně uspořádáno gigantické představení.
Padesátileté výročí takzvané karafiátové revoluce, jež je jednou z nejzásadnějších historických událostí 20. století v Portugalsku, se letos připomíná i v Praze výstavou v Portugalském centru, kterou je možno navštívit až do 4. května. Zachycuje poslední roky portugalské diktatury a první okamžiky po jejím svržení v období od září 1968 do července 1974 prostřednictvím fotografií, plakátů, dokumentů a výstřižků z tisku.
Zeca Afonso – Grândola, Vila Morena:
