Je po premiéře nové hry s názvem Koza aneb Kdo je Sylvie? v Divadle Bez zábradlí. Oddechla jste si? Pokud vím, hrajete snad v šesti nebo sedmi divadelních představeních. Není to hodně?
Ano, mám na repertoáru sedm inscenací. Myslím, že je to tak akorát. Zajišťuje to jistou různorodost – dramatických textů, žánrů i kolegů. Větší počet už by byl asi náročnější na časové možnosti. Přece jen je dobré, když se každá inscenace hraje alespoň dvakrát v měsíci. Ale od dob covidu jsme si asi všichni zvykli i na to, že proluka mezi jednotlivými představeními může být i nekonečně dlouhá.
Ale je fakt, že po premiéře Kozy opravdu vydatně odpočívám. Bylo to hodně náročné téma a intenzivní zkoušení. Do půlky května mám v hlavě vyvěšený mentální praporek „regenerace duše i těla“. A tomu všechno přizpůsobuji.
Jak vlastně u herce funguje ono přepínání do různých postav, pokud hraje v různých představeních hned několik večerů za sebou? Dodržujete nějaká pravidla herecké hygieny?
Vlastně přesně nevím, co se onou hygienou myslí. Každý to asi cítí a praktikuje jinak. Pro mě je zásadní dobře spát, jíst, kvalitně se hýbat a být na čerstvém vzduchu, ideálně v přírodě. A obklopena blízkými lidmi. Přepínání se do jednotlivých postav asi necítím jako nějaké zásadní téma nebo problém. Nevím, jestli jde o letitý zvyk... Soustředím se rychle a nenechám se rušit.
Nemáte nějakou vtipnou historku ze zkoušek či z premiéry vaší nejnovější hry, kdy jste se s kolegy pěkně „odbourali“?
My jsme na nějaké salvy smíchu asi moc netrpěli. Smáli jsme se a bavili tak nějak průběžně. Možná je to tím, že se nikomu z herců nepodařil během finiše žádný výraznější kiks. A na premiéře taky ne. Buď nás to ještě čeká, nebo jsme fakt zatraceně dobří a přesní.
Režisér představení Ondřej Zajíc o zmíněné hře Koza říká, že se nás snaží upozornit na to, že zapomínáme, do jak extrémních situací nás osud může přivést. Zažila jste to někdy i vy sama?
Ne tak extrémně, jak je s tím konfrontována moje postava. Ale samozřejmě jsem mockrát zažila, že bylo vše úplně jinak, než jsem si představovala nebo vysnila. Myslím, že je dobré s tím nebojovat, přijmout a případně odpustit – druhým, i sobě. To vyžaduje nadhled, kterého se mi ne vždycky dostává, ale snažím se. A pokud je nadhledu tolik, že se dokážu svým očekáváním a snům i zasmát, tak je to v podstatě kýžený stav.
Po odchodu z Národního divadle se zase vracíte na větší scénu, kterou Divadlo Bez zábradlí bezesporu je. Stýskalo se vám po větším prostoru? Vaše domovská scéna v Celetné je přece jen hodně komorní.
V Divadle v Celetné hraji ráda. Hraji tam jednak se spolkem Kašpar a taky s divadlem Verze, které hodně cestuje po českých a moravských městech. Dá se říct, že v republice je určitě víc sálů, ve kterých jsem hrála, než těch, ve kterých ne. Mě ty změny baví, od obskurních kulturáků ze sedmdesátých let až po vznešené operní domy. V Adrii, kde sídlí Divadlo Bez Zábradlí, se mi hraje taky dobře. Mně asi vadí jenom místa bez ducha a se špatnou akustikou – to mám vždycky pocit, že mi někdo hodil koberec na hlavu a hraje se mi ztěžka. A v Národním jsem měla ráda všechny čtyři prostory, ve kterých tenkrát činohra hrála – historickou budovu, Stavovské, Novou scénu a samosebou Kolowratský palác.
Hrát v kriminálce s malou dcerou? Nebyla jsem nadšená, líčí Petra Špalková |
A pak je tu další extrém, Shakespearovské slavnosti, kde hrajete pro změnu v plenéru...
Ale už se hraje na sběrné mikrofony, což je pro herce úlevné. Když se hrávalo bez nich, bylo to často o hlasivky. Zvlášť když byly ročníky, kdy se hrálo čtyřicet, padesát kousků jen se čtrnáctidenní pauzou. Ale plenér má zase svoje nezaměnitelné kouzlo – kamenná zeď, vysoká čtyři nebo i osm metrů, která není vyrobená v dílnách z tuhého papíru a lepidel, je prostě krásná kulisa. Stmívání je stmívání, do toho hvězdy, vítr a někdy i déšť. Je to občas adrenalin, ale ten dobrej. My budeme letos se Zimní pohádkou opět v Praze na dvoře Hamu, to je asi nejkomornější prostor Shakespearovek, uzavřený čtyřmi stěnami, takže plenér, ale intimní a se skvělou akustikou. A jedeme opět i do Brna a Ostravy. Už se těším, to bývají dost dobré „výlety“.
Herečkou jste od svého dětství a vlastně jste jí chtěla být vždycky. O vašich kvalitách ostatně vypovídají i tři Čeští lvi a další ocenění, která vám byla udělena. Sama říkáte, že herci, kteří mají fundament, se mezi sebou poznají...
Myslím, že se mezi sebou poznají především podle toho, že se o těch základech nemluví, ty tam prostě jsou. Asi systémem „mrkneš, vidíš“ anebo „mrkneš, slyšíš“ – to je možná ještě přesnější. Měřit se to jistě nedá, ale poznat ano. Jenže u herectví víc než v jiných profesích působí tady i kouzlo osobnosti, vzhled, šarm a probleskující inteligence. Jde asi mnohem víc o chemický proces než měřitelnou disciplínu.
Díky svým Českým lvům jste i členkou České filmové a televizní akademie, která filmová ocenění uděluje. Jak takový post funguje? Předpokládám, že stěžejní je shlédnou co nejvíce snímků navržených na nominace.
Stěžejní je shlédnout všechny snímky a ty pak nominovat. A pak rozhodnout z těch nominovaných. Je to vlastně dost náročné. A ne každý ročník si jako tvůrce můžete dovolit vidět celý. Při počtu snímků a vlastních závazků by to v mém případě leckdy znamenalo zamknout děti do kumbálu na košťata. Kromě časové náročnosti je to i jistá míra zodpovědnosti, to je jasné.
Konzultujete svá rozhodnutí se svým mužem, hercem Miloslavem Tichým?
S mužem máme už asi sedmnáctiletý rozpovídaný rozhovor o všem, co nás zajímá i trápí, pochopitelně taky v rámci práce. Konzultujeme vzájemně kde co, ale pak se stejně každý z nás rozhoduje sám. Řekněme, že se asi vzájemně ovlivňujeme, ale necháváme si také dost svobody.
V Divadle v Celetné spolu ve hře Terasa hrajete manželský pár. To může být někdy vtipné...
Ano, hrajeme tam partnery, kteří se rozcházejí. Ona je ta Terasa velice vtipná a chytrá hra, mám ji moc ráda. Ale asi se ptáte na to, jak moc nám to leze do soukromí. Je to zvláštní, ale vůbec. Nevnímám ho na jevišti jako svého manžela. Asi jsem tak otřískaná v práci s členy rodiny, s kamarády, ale i s lidmi, se kterými nemám společnou řeč a ani snad na abecedě bychom se neshodli, že mě v tom prostoru zajímá věc sama o sobě. Ta hra, téma, partnerství. A především souhra, smysl pro humor, důvtip a překvapení.
Čím depresivnější postavu hraju, tím lehčeji se mi žije, říká Petra Špalková |
Dokázala byste říct, v čem jsou vaše děti Alois a Anděla nejvíc po vás, a kdy v nich bezpečně poznáváte krev jejich otce?
Samozřejmě, že všechny dobré vlastnosti mají po mně... Ne, to je těžké oddělit a rozeznat. Ani nevím, kdo z nich je komu podobný fyzicky. Třeba oba jejich dědové vynikají či vynikali v matematice. Tak ze které linie by to u Lojzíka mohlo být? Oba s mužem jsme herci. Andělka už se mnou hraje ve Stínech v mlze, Lojzík chodí nadšeně na dramaťák a na jevišti působí jako ryba ve vodě. Oba nám oznámili, že chtějí dělat v gastru. To nevím, kde chytili. Jsou taková zdravá směs, je zábavné to pozorovat. Ale oddělit od sebe ty jednotlivé linie neumím.
Když už jsme u vašeho současného skutečného příjmení, máte ticho ráda? Jste jogínka, což se může hodit.
Ticho miluju. Ten moment, kdy vytáhnou všichni paty z bytu a je se mnou jen naše milovaná čuba, to je k nezaplacení. Malé lázně pro uši i duši. A když jsem s ní sama na chalupě v létě, na starosti mám jen ji, k tomu řeka, kniha, les a louka, to je blaho. Ale pak je dobrá také změna. Podněty, rozhovory, smích, sounáležitost a dobrá hudba. Když se to zdravě namíchá. A s tou jogínkou – možná se k tomu dopracuji, ale zatím jsem spíš nadšenou a občasně praktikující obdivovatelkou.
Kromě jógy jste milovnicí chůze, desetikilometrovku prý zvládáte s přehledem. Trénujete na nějakou pěší pouť, třeba do Santiaga de Compostela?
Taková pouť je mým snem a přáním. Chodím ráda i po Praze, ale nejraději přírodou. Baví mě i plavání, jóga a jízda na koni, ale chůze je zkrátka nejdostupnější přirozený zdravý pohyb. Můžete mlčet, koukat se, kochat se a obdivovat. To je prostě paráda.
Petra Špalková a Hynek Čermák v představení Koza aneb kdo je Sylvie? (Divadlo Bez zábradlí, duben 2024)
Kromě zmíněných aktivit umíte údajně relaxovat i u partičky mariáše...
Karty mám hodně ráda. Dřív jsem u nich vydržela i několik dlouhých hodin v kuse. Se spolužáky z gymnázia se nám jednou za čas podaří na mariáš zajít. Ale pochopitelně jsme všichni vytížení. Kluci mají všichni do jednoho dokonce po třech dětech, takže to vázne na organizaci. Ale když to vyjde, je to fajn.
Jak je na tom ostatně vaše „whatsappová skupina“ s názvem „Pivo v Písku“, která vznikla během natáčení vašeho filmu Krajina ve stínu?
Myslím, že na ní dlouho nikdo nebyl aktivní. To víte, kde je Písek a kde jsme my. Ale je fakt, že když se sejde dobrá skupinka, tak to často k založení podobných skupin vede. Tam se to pak tmelí.
Ve zmíněném filmu si zahrál i váš vlastní pes Číro. Máte stále jen jednoho? Kdysi jste chtěla prý být i veterinářkou, takže zvířata máte evidentně ráda.
Číro nás opustil na konci covid vlny. Pořídili jsme si dvě morčata a za čtyři měsíce už jsme stejně začali tak tesknit, že jsme si pořídili fenku švýcarského ovčáka. Život bez psa je život pod psa, pro nás to asi platí. Nějak si to bez zvířat nedovedu představit. Byl by to pro mě takovej scvrklej život. Je to občas časově náročné, ale když jsme to zvládli, když byly děti malé, tak teď už je to vlastně brnkačka. Kdybych bydlela na chalupě, asi bych chov zvířat ještě rozšířila určitě o jednoho psa, nějakou tu kočku a slepičky jsou taky fajn. Radši už přestanu snít, abych nezjistila, že vlastně potřebuji statek i s personálem.
Po prázdninách vás čeká natáčení s Alicí Nellis, můžete už prozradit něco konkrétního? O co půjde?
S Alicí bych měla točit začátkem roku 2025. Jedná se o minisérii, řekněme komedii s kriminální zápletkou. Alice píše scénáře, tak si v nich čtu a bavím se. Víc prozradit nechci, abych to nezakřikla.
