V novém filmu vás uvidíme nejen jako herečku, ale v titulcích i jako spoluproducentku. Jaké to je hrát v něčem, do čeho vkládáte obzvlášť velké úsilí?
Je to zvláštní pocit a přiznám se, že když jsme se rozhodli tento film uvést na trh, tak jsem ještě nevěděla, zda tam budu, nebo nebudu hrát. Říkali jsme si, že moji postavu budeme obsazovat poslední. Ale když jsme obsadili už ostatní herce a manželem mé postavy měl být Martin Hofmann, se kterým se známe už dlouho, ještě když jsme spolu hráli v L+S u pana Lasici, tak jsem si řekla, že to si nemůžu nechat ujít.
Rozhodla jste se hrát jeho manželku, protože ho ve filmu budete sekýrovat?
(smích) Určitě ráda budu Martina sekýrovat kdykoliv. Ale ne. On je výborný herec a nám se spolu vždy skvěle hrálo, takže jsem neměla důvod si říkat, že to nechám na jiného herce. Toto je výjimečný počin, co se týká scenáristiky, a v takovém filmu hrát je pro každého herce pocta.
Když jste herečkou, dostanete honorář a máte čistý stůl. Když jste ale producentkou, musíte přemýšlet, jestli to bude dost dobré, zda přijdou na to diváci do kina. Honí se vám to hlavou?
Role producenta není jen o tom, že sežene peníze na film a nějak ho natočí. Musí dělat všechno okolo, což je vlastně marketing. Je to opravdu velmi vyčerpávající práce, ale zjistila jsem, že mě velmi baví, takže asi v ní budu pokračovat. Je pravda, že jsem musela striktně oddělovat, když jsem hrála a když jsme dělali producentské rozhodnutí. Ono někdy jde v rozporu s tím režijním nebo hereckým. Nějak jsem se od toho musela odstříhávat.
Petra Polnišová a Zuzana Šebová jako dvojice Cuky a Luky (2015)
Pro váš komediální talent jste populární nejen na obrazovkách, ale taky na internetu. Co bylo podnětem pro vaše humorná videa a scénky? Nějaké zfušované plastiky slovenských celebrit?
Možná to český divák nevnímal, ale předtím jsem účinkovala dlouhé roky v divadle, kde jsme si dělali srandu ze všeho. Už jsem se narodila jako člověk, který miloval humor.
V případě Cuky a Luky jsme si se Zuzkou Šebovou chtěly dělat srandu, z pohledu Zuzky se to řekne petit bourjois, z takové malé buržoazie, která u nás je. Ono se to potom stalo virální a velmi známé, takže jsme v tom pokračovaly. Na začátku jsme ale chtěly udělat jednu dvě scénky. Chtěly jsme tak trošičku ukázat tu lež okolo umělé krásy, kterou si všichni nalháváme. Že bychom měly být stále krásnější, mít stále větší rty a větší oči a že jedině na tom záleží.
Nechci po vás filozofickou úvahu na toto téma, ale myslíte si, že Slovenky, influencerky a takové ty rádoby herečky a celebrity nemají soudnost v estetických zákrocích?
To bych se neodvažovala tvrdit. Filozoficky si myslím, že to je každého věc. To, že u některých se mi zdá, že to opravdu přehánějí, nebudu nijak vnitřně řešit. Myslím si, že to si musí nastavit každý člověk. Někdo se má rád tak, jak se narodil, někdo se potřebuje jistým způsobem vylepšit a možná z toho má lepší pocit.
Vy sama jste někdy přemýšlela, že byste měla jít na botox?
No na botox určitě ne. Myslím si, že botox je pro herečku smrt. My musíme hýbat obličejem, hrát emoce, a to se s botoxem moc nedá. Tam nastává konstantní výraz, a to pro herce není bůhvíco. Ale samozřejmě je mi čtyřicet šest let, někdy se podívám do zrcadla a řeknu si: No! Už to není, jako když mi bylo třicet. Ale vždy se potom se sebou skamarádím a smířím se s tím, protože taková jsem. Už mám dobrého muže, který mě má takovou rád, a nic víc nepotřebuji.
Dostáváte potom záchvaty smíchu, když vidíte nějakou herečku, nemyslím slovenskou, která tu mimiku nemá a snaží se hrát něco dramaticky?
Ne. A říkám, to je každého osobní věc a každý přistupuje ke svému tělu s největší zodpovědností. Když mají lidi pocit, že si mají něco udělat? Klidně. Když mají pocit, že musí chodit úplně naturální? Je to opravdu každého individuální věc. Určitě. V životě jsem nedostala záchvat: Jé! Tobě se nehýbe tvář! Jen mi to tak přišlo líto.
Co váš životní optimismus? Máte nějaký recept, rituály pro to, aby se vám nevytratil úsměv z tváře?
Asi se většinou vykašlat na věci. Víte co, teď je těžká doba. Naši sousedi jsou ve válce, předtím tu zuřila korona. To poznamenalo celé generace. Moje děti chodily půl roku do školy, a to je velmi ovlivnilo. Takže najít inspiraci k tomu, aby se člověk smál? Teď je tedy málo možností. Ale někdy jsem si řekla, že se od toho musím mentálně odstřihnout a prostě žít dál, jak to je, a snažit se dělat si radost ze života. To je celé.
Říká se, že protiklady se přitahují. Jak je tomu u vás v partnerském vztahu? Je váš partner taky takový vtipálek?
On je mnohem větší vtipálek než já. Protiklady se přitahují, ale v našem případě to vůbec neplatí, protože jsme úplně stejní. Akorát můj Juro, protože je muž, tak humor a všechny ostatní věcí má mnohem víc než já. Takže já se těším domů. Nemusím přijít a někoho bavit. Můj manžel s mými dětmi baví vždy mě.
Máte ráda nekorektní humor?
Miluji nekorektní humor! (smích) Humor se nemá politizovat, ať už korektní, nebo nekorektní. Humor nás má přimět, abychom se zasmáli, vydechli si, neviděli tu tíhu okolo nás. Od toho je humor. I ten nekorektní.
14. listopadu 2021 |
