Před časem jste nafotila reklamní snímky v brýlích. Jak jste se cítila jako modelka? Máte focení ráda?
Být modelkou není zrovna moje priorita, ale ráda jsem to udělala pro kamarádku, optičku Gábinu Stavinohovou. Musím přiznat, že mě to i bavilo. Focení ve mně vyvolalo vzpomínku, když jsem jako dvanáctiletá vytahovala ze skříně babiččiny šaty, klobouky a brýle, zmalovala se a předváděla se před zrcadlem. Naše focení jsem prostě brala jako roli, fotografka Lenka byla navíc zárukou úspěchu.
Umíte si vůbec představit život bez brýlí?
To si ani představovat nechci, neb bych vůbec neviděla na písmenka a do dálky rozmazaně. Radši budu hluchá než slepá! (smích). Zrovna nedávno jsem zažila takovou stresující, ale zároveň asi dost vtipnou příhodu. Jeli jsme ze zájezdu z Ostravy a já si na cestu sundavám boty a brýle. Neměla jsem pouzdro, tak jsem brýle vstrčila do boty a dřímala. Někde u Jihlavy jsme měli pauzu. Nic netuše jsem obula boty, a asi po dvaceti kilometrech jsem s hrůzou zjistila, že své brýle nemám!
Prohledali jsme auto, ale nic. Pan řidič byl dokonce tak laskav, že otočil auto a vrátil se k oné benzínce zjistit, jestli jsem tam brýle omylem někde nevytrousila. Opět nikde nic. brýle se vypařily, záhada. V Praze jsem ještě obešla se svým pejskem Míšou blok, a když jsem se potom doma konečně zouvala... Ejhle! Brýle byly v botě, a já si po nich celou dobu šlapala! Naštěstí to ale dobře dopadlo. Skla byla v pořádku, jen nožičky mi moje Gábinka opravila.
Jste vášnivou čtenářkou. Jaká kniha vám momentálně leží na nočním stolku?
Prostě bez brýlí už to dnes nejde. A co si také neumím představit, je fakt, že bych si před spaním nepřečetla knížku. Patří to k mému životu. Teď jsem zrovna dočetla Osmý život pro Brilku od Niny Haratischwiliové, což je příběh jedné gruzínské rodiny po dobu osmdesáti let od roku 1917 po současnost. Nádherný zážitek.
Daří se vám číst v období, kdy se učíte roli?
Když se učím roli, nemám sice tolik času, ale čtení nevzdávám! V žádném případě. Učení role je práce, a čtení může být relax, únik z reality do jiných světů, příběhů, snů a tak dále. A to já ráda. Na dovolenou beru nejmíň dvě knížky. Je malér, když máte jednu a tu dočtete. Co pak? V takovém případě bych si tu dovču vůbec neužila.
Je o vás známo, že ráda cestujete. Kam jste vyrazila naposledy? Kupujete si bedekry a studujete si předem destinace, které se chystáte navštívit?
Cestování je po knížkách moje další vášeň. Má duše to potřebuje a snažím se jí vyhovět. Při cestách mě opouštějí smutky, stresy, ale i bolesti. Před pandemií jsme si s divadlem Studio DVA dokonce stihli zahrát na festivalu v Jeruzalémě hru Madame Rubinstein, takže jsem rovnou spojila příjemné s užitečným. Sice mě v té době pobolívala kyčel, ale myslete na to, když jste ve Svatém městě! Jeruzalém je síla. Madam měla úspěch. Tam mají takový zvyk, že se po představení netleská, ale nám i přesto tleskali. Toto představení hrajeme ve Studiu DVA už čtvrtou sezonu, tedy kromě doby covidu, a máme ho moc rádi. Diváci se skvěle baví, i slzičku uroní.
Kdy se vám s vašimi diváky při zmíněném představení naposledy podařilo „odbourat“?
To se mi moc nestává. Tedy kromě drobností, které ani divák nepostřehne. Je to jen mezi námi kolegy. Ale jednou, na samém konci, když moje Helena umírá, podotýkám, že to není žádná přesmutná scéna, někomu z diváků zazvonil mobil. A zvonil a zvonil a zvonil... Tak jsem řekla: Klidně si to vezměte, už je stejně konec, Helena umře. A byl konec. Lidé se zasmáli a pochopili.
Vaše postava nejde pro sprosté slovo daleko. To se vám hraje jak? Vítáte fakt, že si můžete na jevišti takhle legitimně ulevit a ještě za to sklidíte potlesk?
Helena je prostě takhle napsaná. Kdo ví, jaká byla ve skutečnosti? A já to respektuji. Je to tvrdá baba, která si nebere servítky. Před ničím a nikým. Někomu útlocitnému to třeba může vadit, ale ona je taková, a já si to užívám. Pořád slyším slova režiséra Petra Svojtky: Ona není žádná hodná babička, jen přitvrď! A proč je taková, snad divák během hry pochopí.
Jak si ulevujete v běžném životě vy, když je potřeba?
Já si taky někdy zanadávám a ne zrovna vlažně. Hlavně jako řidič. A to přitom sprostá nejsem.
Co jste dělala s tou spoustou volného času během pandemie?
Asi to co všichni. Byla jsem doma, naplánovala různé úklidy, například knihovny, vytáhla angličtinu, procházela se s pejskem. Měla něco do sebe ta Malá Strana bez turistů. Pokud to šlo, vyjížděla jsem za dětmi a do přírody. Divadlo mi v počátcích vůbec nescházelo. Pořád se točila Ulice, i se dabovalo. Bylo to podivné, opravdu podivné pozastavení. Covid mě naštěstí minul.
Co je nového u Amálky v seriálu Ulice?
Jo ta moje Amálka! Už jsme spolu dvanáctou sezonu. Nechávají nás teď trochu odpočinout, v linkách se řeší problémy v rodině, nebo scenáristé neví, co s námi starými. Uvidíme.
Narodila jste se na konci války v roce 1945, sama jste ji tedy nezažila, vaši rodiče ano. Co s vámi dělá současná geopolitická situace? Bojíte se?
Jak jsem se zmínila o té knížce Osmý život pro Brilku, tak tam je vše. Nejen příběh rodiny po osm generací, ale i nástup bolševiků, jejich zvěrstva, válka, smrt, občanská válka v Gruzii, demonstrace, boj o svobodu.
A za pár dní najednou byla válka skutečností. Jak se to pořád opakuje! Cítím bezmoc, vzdor, zoufalství, ale i soucit a hrdost na ty, co pomáhají. Chci, aby to bylo jako v pohádce. Zlo bylo potrestáno a dobro zvítězilo. Už nechci plakat u zpráv. Ale stejně mi to nedá a večer si je pustím. Jak na to vše reagovat? Nevím. Snad se jen snažit žít „normální život“, chodit do přírody, sázet jarní kytky, číst třeba detektivky, navštívit divadlo a doufat.
