PRVNÍ RANDE
Bára: Někdy je dobré mluvit spíš o prvním setkání než o prvním rande. I když i to bylo moc krásné, pro mě tak trochu nervózní a objevitelské. Pavel mě totiž pozval na své oblíbené sushi, které jsem tenkrát jedla poprvé v životě. Možná i díky tomu, že jsem nemohla odmítnout, jsem našla odvahu ho vyzkoušet. Stalo se mým oblíbeným jídlem a v podstatě každé výročí jdeme oslavit na sushi.
Ovšem pro mě bylo zásadní už úplně první setkání s Pavlem a každé z těch pozdějších. Fascinovala mě na něm určitá plachost propojená se sebevědomím. Také z něj vyzařoval klid. Jeho první objetí bylo vůbec to nejvřelejší objetí, jaké jsem kdy zažila. A to bylo dávno před tím, než jsme začali tvořit stabilní pár.
Pavel: Bára přišla pozdě! (smích)
Bára: Ach jo. (smích) Ano. Přijela jsem pozdě, poprvé a naposledy. Byla děsná kolona. Volala a psala jsem. Ne, nebylo mi to milé, protože kdo mě zná, tak ví, že chodím vždy na čas. V tomto případě už to nikdy nevysvětlím.
Pavel: Čekal jsem na ni u Divadla Na Zábradlí. Chodil jsem sem a tam po chodníku, byla dost zima… Měl jsem pro naši první schůzku vybranou sushi restauraci, chtěl jsem udělat dojem. Tenkrát to bylo velmi VIP, v Praze bylo japonských restaurací jen pár. Já sushi miloval, jezdil jsem do Japonska, a tak mě vůbec nenapadlo, že by třeba někomu nemuselo chutnat.
Nebo že ho třeba nikdy v životě nejedl. To byl případ Báry. Naštěstí, a možná také pod tíhou onoho okamžiku, na sobě Bára nedala nic znát. Od první chvíle to vypadalo, že jí toto mimořádné jídlo také chutná. Byla přirozená, usměvavá a moc milá.
ZAMILOVANOST
Bára: Zamilovanost přišla postupně. Já byla upřímně přesvědčena, že Pavel vážný vztah nehledá, a tak jsem byla dlouho velmi opatrná. Když jsem začala cítit, že má náklonnost překračuje meze přátelství, byla jsem rozhodnuta náš vztah ukončit. Ovšem v té době se Pavel rozhodl a už mě nepustil.
Pavel: V té době jsem opravdu žádný vážný vztah nehledal. Byl jsem se svým životem spokojený, hodně pracoval, cestoval. Bára byla a stále je velmi atraktivní žena, ale jiskra zamilovanosti u mě přeskakovala postupně. Možná jako u správného Býka. Všechno dlouho trvá, ale když se rozhodnu, pak je to velmi rychlé a razantní rozhodnutí.
PRVNÍ HÁDKA
Pavel: To vůbec nevím. Vzpomněl bych si možná na tu poslední. Ale jsem pozitivní člověk, nerad se hádám a většinu nehezkých chvilek v životě vytěsním. Těším se z přítomnosti a koukám do budoucna. Řeším věci důležitější. Co se stalo, stalo se, vezmu si ponaučení a jdu dál.
Bára: To je otázka… (smích) Kdo si to má pamatovat po těch letech? Ale myslím, že to bylo na Silvestra. Pavel chtěl zpívat a hrát s cimbálkou až do rána a já chtěla být s ním. Nemám Silvestry moc ráda a po tom, co mi v tom samém roce umřel táta, jsem potřebovala být v klidu.
Pavel tomu tehdy nerozuměl. Za ta společná léta jsme se však naučili respektovat jeden druhého. A k těmto banalitám už nedochází. Není pravda, že bychom si občas netrvali každý tvrdošíjně na svém a neměli žádné výměny názorů. Ale už se známe natolik, že nikdy netrvají dlouho. Skvělé na našem vztahu je, že máme oba smysl pro humor.
Smysl pro humor tomuto národu nikdy chybět nebude, míní Barbora Kodetová |
PŘITAŽLIVOST
Bára: Tak to je něco, co nám opravdu neschází. Před nedávnem na mě překvapeně koukala jedna má kamarádka, když jsem jí řekla, že jsem stále do Pavla zamilovaná. Chybí mi, když je dlouho pryč a stále mě přitahuje.
Pavel: I po těch šestnácti letech nám toto myslím nechybí. Není pro mě důležité, jestli je nalíčená nebo v domácím oděvu. Je pro mě přitažlivá ve všem. Bára je ale především krásná ve své duši, to je pro mě nejvíc.
NEJVĚTŠÍ KOMPROMIS
Bára: Bez kompromisů by žádný vztah nefungoval. Každý jsme individualita a občas musíme ustoupit.
Pavel: Neumím odpovídat na otázky typu největší, nejtěžší, nejkrásnější, nejoblíbenější houslový koncert a podobně. Kompromisy děláme všichni ve vztazích i v životě každý den. Někdy je to ok, jindy ne. Důležitý je určitý balanc a porozumění.
KDO O VAŠEM VZTAHU VĚDĚL JAKO PRVNÍ?
Bára: To netuším. Ty ano?
Pavel: Vzhledem k tomu, že jsem to „rozhodl“, tak asi já! (smích)
Bára: Já si myslím, že to byla nakonec má máma. Ta to odhadla už u našeho prvního setkání na Točné u mých rodičů. Měla tehdy dobrý čich…A i když mě varovala, že se Pavel nebude chtít vázat, stejně si myslím, že tak nějak vycítila, že by to mohl být nakonec ten pravý.
Pavel: Platí moje odpověď číslo jedna! (smích)
ČÍM TĚ INSPIRUJE
Pavel: Tím, jak má ráda přírodu, naši zahradu, mluví se stromy, květinami a vnímá krásu kolem nás. Svým přístupem k umění a kultuře vůbec. A samozřejmě i starostí o rodinu.
Bára: Od prvního tónu, který jsem slyšela v jeho podání, mě fascinuje, s jakou lehkostí na housle hraje a kolik citu do své hudby dává. Také je to neskutečně pracovitý a nápaditý člověk. Neustále se vzdělává a hledá nové možnosti, jak uspět. Neméně důležitá je pro mě i jeho životní filozofie, že se dá všechno zvládnout v klidu a že vše dobře dopadne. Pro někoho, kdo byl vychováván temperamentním tatínkem je to něco naprosto klíčového a osvěžujícího! (smích)
ČÍM TEĎ NEJVÍC ŽIJE?
Bára: Stále prací, houslemi a rodinou. Svou novou knížkou Můj život (nejen) s houslemi, která právě vyšla. Novou deskou Paganiniana, která se objeví v únoru. Také žije pro svou agenturu a lidi v ní. To je dnes asi nejtěžší úkol. Jak své lidi i nás uživit.
Pavel: Zpěvem. Věnuje se mu v poslední době mnoho hodin denně. Udělala obrovský pokrok a dělá spoustě lidem i sama sobě radost. Také začala víc psát, připravuje několik nových projektů, jak hudebních, tak výhledově i divadelních.
Naším domem zní hudba ze všech koutů, říká houslista Pavel Šporcl |
CO BYCH PO NĚM/NÍ NIKDY NEMOHL/A CHTÍT?
Bára: Tak to jsem zvědavá, co odpovíš? (smích)
Pavel: Nevím konkrétní případ. Stále po někom něco v životě chceme, pomoc, peníze, lásku, dobrodružství. A buď se nám podaří je přesvědčit A inspirovat, nebo nikoliv. Možná i tady je to správné místo na kompromis. Bára je stejně jako já dost tvrdohlavá, takže přesvědčit ji někdy o něčem, je dost složité.
Bára: Já to mám jednoduché. Nikdy po něm nemůžu chtít nic, o čem není přesvědčený, že to udělat chce! A také po něm nemůžu chtít, aby v běžném životě a především doma, cokoli zrychlil. Má svůj rytmus a já už si zvykla.
Pavel: Teď jsem si vzpomněl. Moc rád bych jednou jel na velkou zaoceánskou loď. Ale to Bára zásadně odmítá. Takže to bych po ní určitě nikdy nemohl chtít.
CO NÁS NEJVÍC SPOJUJE?
Bára: Rodina. Naše dcery. Věrnost. Trpělivost. Láska k hudbě, filmům, knihám, výtvarnému dalšímu umění. Láska.
Pavel: Nemám, co bych dodal.
VIDEO: Pavel Šporcl - videoklip Magical 24:
