V českých filmech si Zuzana Cigánová zahrála po boku Rudolfa Hrušínského či Jaromíra Hanzlíka. Hereckou kariéru posléze zasvětila především Slovenskému národnímu divadlu, ovšem nejvíc ji nyní baví psaní knih.
Před více než půlstoletím jste uhranula diváky coby krásná Terina ve snímku Romance pro křídlovku. Českým divákům jste pak ale postupně zmizela z očí. Co děláte právě teď?
Objevila jsem se v novém slovenském filmu Ostrým nožom (vítěz letošního filmového festivalu Febiofest, pozn. red.) Mám pocit, že Češi chodí na české filmy do kin poměrně hojně, na Slovensku se ale na slovenské filmy tolik nechodí, což mě mrzí. Kromě filmu jsem také dostala grant na napsání knihy. Takže jsem v poslední době hlavně spisovatelka. Jako v Česku máte literární cenu Magnesia Litera, na Slovensku máme Anasoft litera, kde mé tři poslední knihy byly vždy ve finále. Mezi normálními spisovateli jedna hloupá herečka. V životě by mě nenapadlo, že něco napíšu. Ale moje maminka vždy říkala, že život je dlouhý a plný dobrých překvapení. Tak to, že píšu, je pro mě asi moje asi největší životní překvapení.
O čem ráda píšete?
O životě. Třeba o dobrém manželství dvou lidí, kde jednou manžel pomůže do kabátu cizí ženě a je ztracen. Kniha je o tom, že láska si s člověkem občas dělá, co se jí zlíbí, protože láska je příroda v nás. A ta umí udělat i vlnu tsunami.
A kniha, na které právě pracujete?
Bude o starých lidech. Třeba můj dědeček byl krásný muž, jako nejstarší syn šel na studia do Vídně, ale tam ho oblouznily ženy a tatínek ho vzal domů. Ale pak dostudoval ve Vídni a v Budapešti. V zimě nosil černý klobouk a kabát, vypadal trochu jako Masaryk a jezdil s námi dětmi pod Bratislavským hradem na saních. Byl velice milý a skromný. A nikdy jsem o něm neuvažovala jako o starém. Byl, jaký byl. Hrozně zajímavý. Když jsem přišla do Slovenského národního divadla, byli moji kolegové, všichni slavných jmen, jen o trochu mladší než já dnes. Ale věku si člověk ani nevšiml. Byli zkrátka jedineční. Každý jiný, každý osobnost. Proč to říkám? Proto, že životní krásu nelze vidět jen v kultu mládí.
Jaromír Hanzlík, váš partner v nezapomenutelném snímku Romance pro křídlovku z roku 1966, nedávno uvedl do kin svůj film Léto s gentlemanem, kde je hlavním tématem láska a vztahy lidí starších ročníků. Není to příznačné, že jste hráli ve filmu o lásce a teď, po padesáti letech, oba žijete dílem na podobné téma?
Asi chceme oba říct, nebo aspoň naznačit, že jsme konečně životně dozráli.
A co zmiňovaná Hrubínova Romance pro křídlovku? Jak na ni vzpomínáte?
Budete se divit, ale tehdy to byla má nejoblíbenější knížka. A najednou jsem tam hrála. Pro mě je ten film, jako by člověka hned na počátku potkala největší láska, se kterou se už pak vše další srovnává... A jenom málo z toho takové srovnání snese.
Jakým způsobem jste se k roli Teriny tehdy dostala?
Když jsem skládala zkoušky na vysokou školu múzických umění, byl v komisi i herec Ladislav Chudík (známý hlavně jako primář Sova z Nemocnice na kraji města, pozn. red.). Ten o mně řekl panu režisérovi Otakaru Vávrovi. Nedělala jsem žádné zkoušky nebo casting, jen jsem se párkrát proběhla kolem kamery.
V době natáčení vám bylo devatenáct let, Jaromír Hanzlík je o osm měsíců mladší. Dívky jsou v tomto věku často v lásce a ve vztazích napřed. Platilo to i u vás dvou?
Nevím, kde byl Jaromír v tom čase v lásce. I jablíčka dozrávají jedno na začátku, jiné na konci léta. Já jsem se v tom filmu poprvé líbala na pusu. S panem Hanzlíkem… Před filmem byla má jediná herecká průprava Bábkarský súbor domu pionierov Klementa Gottwalda. A přes prázdniny jsme chodili hrát do pionýrských táborů. Vedla nás skvělá vedoucí, která nechávala dvojice, co se do sebe zakoukaly, samotné na noční hlídce u ohně. Tam jsem poprvé dostala pusu na tvář. Některé věci si člověk jednoduše pamatuje. Ale vidíte, také jsem vlastně na něco zapomněla. Hrála jsem, už když mi bylo třináct let. Šlo o roli malé manekýnky ve slovenském filmu Andreja Lettricha.
A jaké tedy měl v lásce zkušenosti pan Hanzlík, nesvěřil se?
Na konci filmu je scéna, kdy Terina odjíždí s Viktorem pryč. A nešťastný student za nimi běží a dostává z kozlíku od Viktora rány bičem. Scéna se musela točit několikrát, páni kameramani nebyli spokojení, ale hlavně se zlobili na Jaromíra. V nějaké scéně mi sahal na prsa. Samovolně. Ve scénáři to nebylo. Po natáčení jsme se s Jaromírem viděli málo, já šla do školy a Jaromír Hanzlík nastoupil rovnou do divadla. Možná udělal líp.
Rány bičem z kozlíku rozdával váš filmový manžel a kolotočář Viktor, kterého ztvárnil slavný slovenský herec Štefan Kvietik. S tím jste se později asi potkávala častěji než s Jaromírem Hanzlíkem.
Byl mým kolegou v Národním divadle. Jednou řekl, že měl nejraději zkoušky. Že často sedával v tmavém hledišti a díval se na své krásné kolegyně. A zmínil i mě.
Jak jste při natáčení vnímala lásku?
Člověk byl vychován určitým způsobem, takže představu o lásce jsem měla hlavně ze spousty románů. A ona do mého života přišla. Dvakrát. Možná třikrát. Láska je, když se těšíte, až si s tím člověkem sednete večer ke stolu. Přes všechny události, přes všechna dobrodružství dne se těšíte na společné chvíle s tím jediným. To nejlepší na konec.
Zuzana Cigánová■ Narodila se 23. června 1947 v Bratislavě. |
V Romanci pro křídlovku se vaše hvězda prudce rozzářila a měla stoupat. Vy jste ale odmítla jít do Prahy...
Otakar Vávra chtěl, abych chodila na pražskou Akademii múzických umění. A že v Praze budu bydlet u Vlasty Chramostové, aby se o mne maminka nebála. Jenže já řekla, že jsem „Bratislavák a mamičkár“ a nastoupila jsem na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Z té už mě na natáčení další Vávrovy legendy, filmu Kladivo na čarodějnice, nepustili. Prý aby se nenarušil výchovný proces.
Takže jste za kariérou nevyrazila?
Na budování kariéry je potřeba talent. Kdybych ho měla, byla bych bydlela u Vlasty Chramostové. Někdy samozřejmě lituji.
Romance se točila u středočeského Berouna. Tehdy jste byla v Čechách poprvé. Jak na vás působila naše krajina a zdejší lidé?
Čechy jsou kultivovaná oblá jednolitá krajina. Slovensko je nížina, pak velký Dunaj, různorodá krajinka a poté se zničehonic zjeví krásné Tatry. Bratislava je moje nejmilejší město. Vyrůstala jsem pod Bratislavským hradem. Byl jako můj třetí rodič. Jenže Praha po revoluci vzkvétá, kdežto Bratislava se neumí bránit korupci.
A lidé?
Jsou hodní, kultivovaní, větší vlastenci než jsme my. Někdy zaslechnete, že Češi jsou arogantní a nadutí, že Slováci jsou jen mladší bratří a podobně. Nic takového jsem nezažila. Ani při natáčení Romance, ani u žádné jiné práce. Nedávno jsem viděla Sázku na třináctku. A byla jsem spokojena. Práce ve filmu má pro mě možná největší kouzlo. Je to nejlepší, nejjemnější spolupráce.
Jaký byl Otakar Vávra režisér?
Natáčení s ním bylo nádherné. Totální důvěra na všech stranách, laskavost, porozumění. S panem režisérem jsme si často povídali. Myslím, že mě měl rád. Ale když jsem se zeptala, jak to či ono hrát, řekl: „Vy jste tady herečka.“ Vše fungovalo, krásně do sebe zapadalo. A já myslela, že to takhle chodí u filmu vždy. Nechodí. Nejvíc jsem se při natáčení ale kamarádila s kameramany, Andrejem Barlou a Jiřím Stohrem.
A co váš oblíbený spisovatel František Hrubín, podle jehož knihy se film točil?
Několikrát na natáčení přišel a postával někde v pozadí. Milý, ušlechtilý člověk s jemným úsměvem. Intelektuál, introvert, myslím. V povídání byl takový opatrný, aby třeba neřekl něco nevhodného, asi jako když si povídáte s dětmi. Ale i jemu se to letní natáčení velice líbilo. Myslím, že byl i hrdý. S režisérem Vávrou si rozuměli, ale mluvili spolu jako dva vážení pánové, ne jako u piva.
Jak se mladé, po lásce toužící dívce, hraje mladá, po lásce toužící dívka?
Já si svou roli vymyslela podle Hrubínovy knihy. Přemýšlela jsem o ní, udělala jsem si svou představu a pan režisér a páni kameramani a kolegové mě takovou přijali, ve mně viděli Terinu. A pan Hrubín mi to pak napsal do knížky jako věnování.
