V listopadu 1980 se jí zbořil svět. Bylo jí čtyřiadvacet, celý život před sebou, i skvěle rozjetá kariéra. Pak ostrý střih na noční zasněžené dálnici při cestě z koncertu z Brna. Autonehoda navždy upoutala Mariku Gombitovou na invalidní vozík. Jedenáct operací. I myšlenky, že to všechno sama skončí. Znovu ale našla sílu se vrátit. Na vozíku absolvovala stovky koncertů, napsala s českým spisovatelem Miroslavem Graclíkem (autorem tohoto rozhovoru) autobiografickou knihu, nazpívala sedm dalších alb. Její život je už ale jiný.
Loni uplynulo čtyřicet let od nehody, která vás upoutala na vozík. Vzpomínáte někdy na ty tragické okamžiky? Tyhle věci z hlavy nikdy nevytěsníte. Ani se s tím, co se stalo, nikdy úplně nesmíříte. Vždyť mi bylo pouhých čtyřiadvacet let. Měla jsem skvěle rozběhnutou kariéru, nabídky ze zahraničí, krásný a radostný život před sebou. Trvá opravdu dlouho, než člověk v sobě najde sílu a poděkuje Bohu za svoje utrpení, protože můj život vůbec není lehký. Přesto se musíte zvednout a jít dál. Snažit se žít tak, abyste měl radost ze života nejen vy, ale i lidé okolo vás.
Jsem velmi vděčná za všechno, co se v mém životě za posledních deset let stalo, a s velkou pokorou se dívám k nebi a říkám: „Děkuji.“
