Vzpomínáte si na první setkání?
Zlata: Já si ho pamatuji přesně, bylo to v pohádce O stříbrném a zlatém vajíčku, hráli jsme zamilovaný pár, ale já jsem tehdy chodila se svým prvním mužem, navíc Petr mi tehdy přišel děsně „důležitý“ herec z Národního divadla. Vždyť už mu bylo přes třicet. Takový stařec!
Petr: No vidíte a já si na naše první setkání vůbec nepamatuji. Točil jsem tehdy jednu pohádku za druhou a pro mne byla Zlata jedna z mnoha mladých hereček, se kterými jsem partneřil.
Zlata: Pak jsme se setkali ještě jednou v televizní inscenaci Růžový Hubert a pak až po letech v Ordinaci v růžové zahradě.
Takže jste se znali a byli tak trochu přátelé, ale kdo koho pozval „na rande“, ze kterého se vyvinul vztah?
Zlata: Vyvedu vás z omylu. Vůbec jsme nebyli přátelé, nijak jsme se nestýkali a každý z nás jsme se pohyboval v jiném okruhu známých, Petr byl v angažmá v Národním divadle, já na Vinohradech. Až pak při natáčení v hostivařských ateliérech jsme se začali poznávat blíž.
Petr: Oba jsme tehdy postupně prožívali těžké chvíle v soukromí a možná právě to nás spojilo. Probírali jsme všechno možné. Vybavuji si jednu chvíli na exteriéru, kdy jsme se v pauze na natáčení bavili o svých koníčcích a dovednostech a já jsem žasl v údivu nad tím, jak Zlata zvládá odborné mužské práce. Později jsem se na vlastní oči přesvědčil, že mi nelhala. Je fakt hodně šikovná.
Zlata: Takže my jsme se vlastně poznávali průběžně při natáčení, aniž jsme to nějak pojmenovávali. Novináři nás dokonce dávali dohromady daleko dřív, než jsme si spolu něco začali.
Když říkáte, že jste se v mládí navzájem nestýkali, měli jste aspoň představu o tom, co ten druhý dělá? Má vůbec herec při svém vytížení čas sledovat kolegy?
Zlata: Být takzvaně v obraze je profesní povinnost, Petra jsem vnímala jako spoustu dalších kolegů, viděla jsem ho i v několika představeních v Národním divadle. Ale že bych byla jeho fanynkou... Teď bych si na něj lístky do divadla koupila s daleko větší chutí.
Petr: Já jsem Zlatu vnímal především v televizi a ve filmu, kde měla zajímavé příležitosti. Navíc ty její oči nešlo přehlédnout.
Slyšela jsem o Petrovi, že je velice galantní. To se dneska, bohužel, moc nenosí… Jak by se měl muž chovat k ženě?
Zlata: Asi tak jako Petr ke mně. Dodnes stojím v údivu, když mi Petr pomáhá doma do kabátu, dá mi přednost do dveří nebo mi koupí květiny, i když nic neslavím. Užívám si to. Myslím, že některé ženy díky emancipaci často zbavují muže přirozeného sklonu je ochraňovat a pak se diví.
Petr: Já jsem byl takhle vychován, naopak mne strašně mrzí, že dnešní rodiče to od svých dětí nevyžadují. Navíc děti přebírají vzory chování od rodičů, což pro ty dnešní stojí za zamyšlení.
V dnešní době spolu páry běžně žijí na hromádce, vy jste se rozhodli pro svatbu. Proč?
Zlata: Já jsem se už vdávat nechtěla, ale Petr byl neoblomný. Navíc mě tak romanticky požádal o ruku, že jsem nemohla odmítnout. A přišlo mi docela fajn, že o mě zase někdo stojí na celý život. Když vám partner řekne: Chci ti být oporou, chci se o tebe starat, chci tě nosit na rukou, chci, abys byla moje žena, a když ho navíc milujete, tak není co řešit.
Petr: Já jsem tradiční typ, takže jsem měl jasno hned. A nejenom to. Svatba je pro mne vyjádřením toho, že to se svým partnerem myslím vážně. Nejen na zkoušku. V dobrém i zlém.
Je vidět, že vám vztah stále dělá radost. Říká se, že láska kvete v každém věku. V čem je láska jiná ve dvaceti a v -sáti?
Zlata: Láska má spoustu podob. Ve dvaceti chcete partnera na mejdany, ve třiceti hledáte otce svých dětí, ve čtyřiceti pořád budujete hnízdo, případně kariéru, v padesáti si užíváte výdobytky svého snažení, v šedesáti cítíte, že je víc času za vámi než před vámi, a zamilovat se můžete v podstatě kdykoli. Ale na opravdovou lásku a vztah jsou vždycky potřeba dva.
Petr: Já vám to prozradit nemůžu, protože láska je alchymie, která funguje u každého jinak. Žádný recept neexistuje a vlastně se na to nemůžete nijak připravit. Pokud sjede onen „blesk“, nic vás nezachrání.
23. května 2014 |
