Jsme právě na Kampě, kde vás za chvíli čeká další představení Werich. Zdejší letní scéna je teď vaším druhým domovem, je to tak?
Ano, trávil jsem tady téměř celé léto. Musím říct, že Wericha hraju moc rád a pokaždé se na představení těším. Aby se herec nemohl dočkat, až vstoupí na jeviště, není ale pravidlem. Většinou je to tak, že se mu nechce a začne ho to bavit až se začátkem představení. Tady má už samotné prostředí své kouzlo. Všude okolo jsou židle, takže si připadáte jako v aréně.
Z euforie jsem se rozletěl přes půl zeměkoule. Bylo to donchuánské, dost možná až donkichotské gesto, které nevyšlo.
Vojtěch KotekHerec
Vždyť i samotná Kampa je nádherná.
Přesně tak. Ač jsem rodilý Pražák, neměl jsem ji moc prochozenou a mnoho míst mě zde překvapilo. Třeba hned vedle letní scény je ulička, která působí jako skryté pařížské zákoutí. Jsem tu rád.
Když jste začal představení zkoušet, říkal jste, že máte z postavy Wericha strach. Změnilo se to od té doby?
Cítil jsem spíš zodpovědnost při ztvárnění člověka, na kterého má snad každý jasný názor. A že je ten předobraz velmi silný! Když předloni vznikalo představení o Medě Mládkové, nebyla práce tolik zatížená znalostí hlavní postavy jako u Wericha, kde jde o notoricky známý příběh i osobnost. Ale mám pocit, že se nám podařilo najít cestu, abychom se nedopustili špatné kopie nebo karikatury.
Vojtěch Kotek a Václav Kopta v představení Werich
Na premiéře byli Jiřina Bohdalová a Zdeněk Svěrák, tedy lidé, kteří se s Janem Werichem znali. Byl jste z jejich přítomnosti nervózní?
Byl jsem hodně nervózní, ale já jsem je sám pozval. S oběma jsem o představení dopředu mluvil. Se Zdeňkem jsem točil film Betlémské světlo, který režíroval jeho syn Jan, a měli jsme spolu spoustu prostoru na povídání. Vyprávěl mi o Werichovi a zážitcích s ním. Líčil mi, jak byl Werich poprvé na Cimrmanech a jak ho potom šel na Kampu doprovodit. Zdeněk si po příchodu domů vše, co si z večera zapamatoval, zapsal do sešitu, který mi půjčil. A s Jiřinkou se známe od natáčení seriálu Pojišťovna štěstí. Mám štěstí, že má pro mě tak trochu slabost. Říká, že s Jakubem Prachařem a Liborem Boučkem jsme takoví její rytíři. Je to úsměvné, ale potěší to. I s ní jsem si proto o Werichovi popovídal. Znala se s ním, protože v divadle ABC u něj začínala hrát. Mimo jiné mi říkala, že je moc ráda, jak ji herečtí bardi jako Kopecký, Menšík nebo právě Werich brali mezi sebe. V tu chvíli jsem si uvědomil, že stejné štěstí mám já. Jako by se generace propojily.
Co vám ohledně Wericha poradili?
Nezávisle na sobě se shodli, že se ho hlavně nesmím snažit hrát. Byl jsem rád, že byli oba na premiéře. U Zdeňka to pro mě mělo ještě vyšší osobní hodnotu v tom, že dorazil, když můj otec už nemůže. Znali se dobře a vím, že táta by byl pyšný – jak na to, že hraju Wericha, tak i na to, že se Zdeněk přišel podívat. Ten večer byl v mnoha ohledech silný. V hledišti seděla i moje máma a přítelkyně. Všichni nás moc chválili, i když… kdo vám do očí řekne, že to stojí za prd. Maximálně snad Jiřinka, ta se toho nebojí. Ale i té se představení líbilo.
Vojtěch Kotek (33)
|
Váš tatínek měl Wericha rád. Co myslíte, že by vám teď řekl?
Táta kdysi plánoval, že uvede ve Werichově vile několik představení z repertoáru Osvobozeného divadla. Měla to být pocta Werichovi. Nakonec se mu to producentsky zrealizovat nepodařilo, takže jsem rád, že jsem tady, i když v jiném projektu. A co by mi řekl? Nikdy ke mně nebyl kritický. Často mě chválil a jsem přesvědčený, že teď by byl nadšený.
V představení se i hodně zpívá. Vy sám máte kapelu TH!S.
To ano, ale tam hraju na baskytaru. Ve zpěvu se opravdu silný necítím. Znám své limity.
S vaším slavným obličejem by bylo jednoduché se s kapelou proslavit. Proč toho nevyužíváte?
To není naše cesta. Kapelu máme s kluky ze základní školy. Před patnácti lety jsme předskakovali skupině složené ze členů J.A.R. a Monkey Bussines, která nahrávala soundtrack k filmu Snowboarďáci. Ačkoli byl celý náš koncert podle mě vrcholem trapnosti, dostávali jsme potom nabídky na desku. Musel bych ale zpívat a muzikanti by byli najatí profesionální hudebníci. To jsem odmítl, protože zpívat nechci a ani to neumím. Navíc už by to bylo prostě jinak, než jsme všichni z kapely chtěli. I když se občas ještě na plakátech objeví TH!S Vojty Kotka, už to bereme jako nutné zlo. Chápeme, že to pořadatelé nějak prodat mu sejí, i když si myslím, že je to spíš kontraproduktivní.
Proč?
Hrajeme sedmdesátkový hard rock. Je to jiný žánr, než který by se dal prodávat cílové skupině mých fanoušků, jak by to prvoplánově spousta pořadatelů asi chtěla. Většinou jsou v publiku lidé středního věku. Ale my ani po žádném velkém úspěchu netoužíme. Stačí nám, když si můžeme občas o víkendu zahrát, třeba pro čtyři sta lidí. Větší ambice nemáme.
Od počátku kariéry jste za hezouna. Štvalo vás to někdy, třeba s ohledem na nabídky rolí?
Mám pocit, že už se to trochu změnilo. Asi je to i věkem, ale dostávám se konečně k jiným, charakternějším rolím. Vždy je to touto škatulkou zatížené, ale už o dost rozmanitější. Člověk musí umět hrát s kartami, které má rozdané. Jasně že mě to nějakou dobu štvalo, ale nedá se s tím nic dělat.
Druhého září bude mít premiéru film Atlas ptáků. Hrajete v něm konečně zápornou postavu?
V tomto ohledu je film nejednoznačný, asi jako bývá někdy život sám. Jde o úhel pohledu, co je vlastně dobré a co špatné. I když je pravda jenom jedna, lidé na ni umějí pohlížet z různých úhlů. Neříkám, že právě o tom snímek je. Má postava je spíš prospěchář, který se ale v určitých momentech dokáže zachovat správně. Vyloženě záporná role to není. Atlas ptáků je příběh o rodinné firmě, do které se přižení má postava. A je jen otázkou, jestli se přiženila do rodiny, nebo do firmy. Postupem děje se začínají odlupovat charaktery a je na divákovi, aby rozhodl, kdo jaký je. Režisér Olmo Omerzu byl žákem Věry Chytilové, která razila pravidlo, že fi lm je třikrát jiný. Jednou, když se píše, podruhé, když se natočí, a potřetí, když se sestřihá. Ani já nedokážu předvídat, jaký film bude.
Film je i o lásce a věcech, které jsou lidé pro ni schopni udělat. Co nejbláznivějšího jste pro ni udělal vy?
Možná to nebylo úplně z lásky, tehdy šlo spíš o euforické gesto. Sedl jsem do letadla a odletěl na druhou stranu zeměkoule. Chtěl jsem udělat překvapení na pláži, které mělo spočívat v tom, že se tam najednou objevím. V hlavě jsem měl zpomalený záběr, při kterém proti sobě běžíme a k tomu nám hraje dojemná hudba.
Martin Pechlát a Vojtěch Kotek ve filmu Atlas ptáků (2021)
Jak to dopadlo?
Asi šest hodin jsem tam bloudil a přišel úplně spálený, protože jsem se zapomněl namazat opalovacím krémem. Hudba v mé hlavě opravdu na malou chvilku hrála, ale velice rychle taky dohrála. Nedomýšlel jsem totiž, co bude následovat po shledání. Už se nedivím, že touto scénou filmy většinou končí.
Vaše kariéra je opačná, než jsme zvyklí. Nejdřív dabing, film, seriál a pak až divadlo.
Teoreticky jsem se ocitl na scéně už v osmi letech, kdy jsem v Divadle Járy Cimrmana říkal za oponou větu malého Mirečka: „Mamince zase došel ocet!“ To bylo úplně poprvé, co jsem stál na jevišti. Pak jsem začal – nezávisle na této roli – dabovat. Kolem dvanácti jsem hrál malé roličky ve Stavovském divadle. Je ale pravda, že velké role přišly až na základě natáčení.
Proslavily vás filmy Snowboarďáci a Rafťáci. Nemáte pocit, že vás to na nějakou dobu zbrzdilo?
Na jedné straně mě to vystřelilo, na druhé zbrzdilo. Samozřejmě mě to nějakou dobu štvalo. Čím jsem starší, tím víc si všeho vážím a uvědomuju si, že i když jsem některé věci vnímal jako prokletí, byly ku prospěchu. Nebýt Snowboarďáků, nejsem nyní tam, kde jsem. Když byl ten vzestup tak jednoduchý, musel jsem si projít i handrkováním sám se sebou a vším okolo. Abych to neměl pořád tak snadné, to by nebylo dobře.
Jak jste tehdy snášel nárůst popularity?
Nebylo to úplně fajn. Nečekal jsem to. Udělal jsem předtím spoustu jiných věcí a nikdy se nic nestalo. Když jsme točili Pojišťovnu štěstí, což bylo ve stejné době, kdy vznikli Snowboarďáci, všichni mě připravovali na to, že o mě najednou bude zájem. Nepřipouštěl jsem si to, ale najednou to skutečně přišlo a mně se obrátil život naruby. I když vás okolí varuje, nikdo vás nedokáže skutečně připravit, protože si to neumíte představit.
Vzpomínáte? Rok 2006 a Vojtěch Kotek s Jiřím Mádlem v letní komedii Rafťáci.
Jak se vyrovnáváte se stresem?
Nechodím na žádná sezení ani k psychoterapeutovi. Jdu na ryby a tam si vždycky dokonale vyčistím hlavu. Pak si o sobě taky dost povídám s lidmi v rozhovorech. A to stačí.
Před rokem jste měl nehodu na motorce, byly toho plné noviny. Je tohle ta odvrácená strana slávy?
Mě spíš překvapilo, a to přestože ne jsem v oboru žádný nováček, že se média o nehodě dozvěděla tak brzy. Vzbudil jsem se v nemocnici a zvedl neznámé číslo, protože jsem myslel, že volá policie. Byl to bulvár. Neměl jsem v té chvíli ještě ani čas zavolat mámě a oni už to věděli. Nechtěl jsem o nehodě mluvit, protože jsem z toho nechtěl mediálně profitovat. Je snadné dělat rozhovory a stěžovat si, jak to bolí, a lidi vás litují, ale o to já moc nestojím. Člověk neutají nic, co se mu v životě stane. S tím už jsem se smířil a dokážu se s tím vypořádat. Je mou volbou, že dělám tuhle práci, a vím, že má i svou odvrácenou tvář, ale vadí mi, když se to dotýká mého blízkého okolí, které si tuhle práci nevybralo.
Sednete ještě na motorku?
Nikdy nemůžu říct nikdy. Měl jsem motorku po tátovi a asi to bylo znamení, že na ní nemám jezdit. Nechci zlobit mámu, ale je možné, že si to bude žádat třeba nějaká role.
Na motorku už nesedám, jsem rád, že chodím, přiznal Kotek |
Věnujete se i režii. Plánujete další film?
Po filmu Padesátka jsem začal režírovat reklamy. Dělal jsem čtyři roky reklamy pro jednoho mobilního operátora – jiného, než v jehož reklamách jsem hrál. Začal jsem mít větší nároky. Na sebe i na další fi lm, který natočím. Někdy jsem až moc přemýšlivý a nabídky, které mi chodily, jsem odmítal. Cítil jsem, že mě nic netlačí a že vlastně ani nemusím. Věřím, že na to zase přijde vhodný čas. Nyní dostávám krásné a pro mě zajímavé herecké příležitosti, tak by byla škoda jich nevyužít.
Nechal jste se slyšet, že je těžké natočit v dnešní době film, který by nebyl zbytečný. Jaký film byl nebo je ve vašich očích zbytečný?
Dnes vidím, že jsem byl v hodnocení přísný. Možná jsem nad tím přemýšlel ještě před covidem, kdy mi tento obor přišel až zhýralý. Stačilo pozorovat nápady, které se kolem mě shlukovaly. Stávala se z toho taková „cochcárna“ – hlavně se zabavit v době, kdy máme všechno a nic nás netíží. Pak ale přišla pandemie, což kartami hodně zamíchalo. Čím bylo toto období delší, tím víc jsem si začal uvědomovat, že hraní chybí nejen mně, ale i lidem. Že je musíme bavit. Vidím to tady v divadle. Lidé jsou lační po kultuře a je potřeba jim ji dávat. Dnes už bych byl ve svém vyjádření opatrnější.
Nelze si nevšimnout vašich váhových výkyvů. Dochází k nim vždy kvůli roli?
Mám rád jídlo. Výkyvy k lepší formě jsou vždy kvůli roli. A výkyvy opačným směrem jsou způsobeny mou životosprávou. Snažil jsem se udržet v kondici, ale přišla karanténa. Nakoupil jsem si jídlo na týden, abych nikam nemusel, jenže jsem si domů přinesl i věci, které jsem už dlouho nejedl, například brambůrky. Pak jsem po nehodě čtyři měsíce jen ležel. Do toho mě oslovil Olmo, že by bylo fajn, kdybych trochu přibral, k Werichovi se to taky hodí, takže to do sebe hezky zapadlo. Teď to ale vypadá, že vznikne další řada seriálu Einstein: Případy nesnesitelného génia. Budu muset tedy na sobě zase začít makat.
Máte pořádně nabitý diář. Měl jste někdy víc práce než teď?
Je to neuvěřitelné, ale řekl bych, že ne. S koncem pandemie jsem si nedokázal představit, že se to tak rychle rozjede. Musím to ale zaťukat. Teď se mi s prací opravdu roztrhl pytel. Jen doufám, že to není velký vzestup před tvrdým dopadem.
4. července 2019 |
