Váš pořad diváci uvidí v televizi na podzim. Co byste jim na úvod chtěla o Izraeli říct?
Doporučila bych všem středním školám, aby jely se studenty do Izraele, protože je to opravdu kolébka civilizace. Že tam napsali Starý a Nový zákon, biblické příběhy, je vlastně základ vzdělání. To, že tam najdete deset tisíc let staré památky, nejzachovalejší antické památky na světě, starý Řím, celá římská města, je zase víc než všechny učebnice. Jestli mě něco hodně oslovilo, tak to bylo setkání s americkým a izraelským školstvím. To znamená, chovejte se ke svým dětem s úctou. To jsem tady v Čechách neslyšela, ani jsem to nepraktikovala, takže bych asi svůj fokus zaměřila na mladé lidi.
Takže tam neexistují fyzické tresty pro děti?
Myslím, že v Izraeli nikoho nenapadne fyzicky trestat děti, protože oni je berou jako dar boží, takže si dětí velmi váží.
Co vás na Izraeli tak uchvátilo?
Izrael je velmi silná země, stejně jako tamní příroda. Když stojíte na písku, tak to není klidný písek, nohy se vám boří. Když jdete do moře, to moře vás táhne. Když jste na kráteru v poušti, máte pocit, že se jako malý princ vznesete do oblak. Ta země je magická a biblická a stala se mojí láskou. Velmi jsem se bála odjet tam. Nejsem moc člověk změn a netušila jsem, že ve svém věku padesát plus hodně se mi takhle zatočí hlava z jiné země, ale zatočila.
Poplakala jste si nad životními příběhy přeživších holokaustu a jejich potomků?
Poplakala. Moje setkání s lidmi, kteří přežili holokaust, byla velmi silná. Uvědomíte si, kolik má v sobě člověk síly. Někdy ji obracíme proti sobě, nevyužíváme ji. A když vidíte lidi, kteří si prošli tím utrpením, uvědomíte si, co všechno člověk vydrží a dokáže. Izraelité jako národ jsou na útěku od svého počátku. Utíkali do Egypta, do Babylonu, potom byli rozptýleni po celém světě, pak zase ve středověku byli vyhnaní ze Španělska a založili Tibérii. Je to strašně zajímavý národ a je dobře o té historii něco vědět, protože pak teprve z toho místa máte správný prožitek.
Ušla jste v Izraeli kus cesty sebepoznání?
V Izraeli jsem se naučila pokoru. Tady v Evropě jsem měla pocit, že když už trefím na autobus a metrem dojedu na Václavák, tak to stačí. Najednou ale stojíte před přírodou, před kterou se musíte poklonit, a před historií, kde vidíte, že se pořád všechno opakuje. Od křižáckých výprav, které byly samozřejmě do Jeruzaléma, po tu dobu před naším letopočtem. Najednou vidíte, jak lidstvo opakuje své chyby, lásky a touhy, takže vás to vede zpátky k pokoře a poznání.
Veronika Žilková, její dcery Agáta Prachařová a Kordula Stropnická a hereččina maminka Olga
Na sebepoznání jsem se ptal záměrně, přijde mi, že z vás více vyzařuje vnitřní klid.
Hrozně ráda bych se naučila klidu, co má v sobě celý Izrael, ale asi se to už nedokážu přeučit. Snažím se alespoň o vnitřní klid, který přináší radost z každého dne. V Izraeli se nepřipíjí na zdraví, ale „l’chaim“ – na život. Takže jsem si zase tak nějak připomněla, že tady nejsme navěky a že je potřeba mít radost pořád. Radost, klid a úsměv.
Co tedy plánujete třeba v příští dekádě života? Co se chystáte zrealizovat?
Víte, kdy se bůh nejvíc směje? Když člověk plánuje. (smích)
Takže necháváte věcem volný průběh a jste životem naučená improvizaci?
Já celý život improvizuji. To je podstata mého povolání, protože herec musí improvizovat. Ale mě to nevadí, mám to ráda a beru všechno, co mi život přináší. Dobré i zlé. V životě by mě nenapadlo, že pojedu do Izraele. Strašně jsem se toho bála a dneska jsem nesmírně šťastná a vděčná životu, že jsem tam mohla jet, a vlastně děkuju České televizi, že mi dovolili to zdokumentovat a možná dodat odvahu jiným, aby také jeli. Je to země, kde jsou vítány děti, turisté se zdravotním omezením, senioři, celé rodiny i ženy samotné. Nebojte se i v mém věku vyjet samy s kamarádkami do Izraele.
Veronika Žilková
Jste po návratu ke svým dětem vřelejší a dáváte najevo více mateřské lásky než předtím?
Bohužel jsem se nezměnila tak, jak jsem se změnit chtěla. Jsem pořád stejná matka, která chce od svých dětí maximum. Ale to už je úloha matek. Ty se nemění, ani kdyby jely na Měsíc, takže se pořád má mateřská láska projevuje pokyny. Jsem ale ráda, že právě na tomto projektu Křížem krážem Izraelem jsem spolupracovala se svým synem Cyrilem. Nechtěla jsem ten cestopis uvádět, psala jsem ho pro Pavla Kříže. Můj syn to zase nikdy nechtěl psát. Ale osud to tak namíchal, že najednou jsme si na to zbyli sami dva, protože roční přípravy zdarma s vámi vydrží jenom rodinný příslušník. (smích)
Děkují vám ale pak vaše děti s odstupem času?
Já myslím, že matky ani žádné díky nečekají.
