Do Česka se Veronika Žilková dostávala v posledních dvou letech více méně jen na dovolenou a při návštěvě blízkých. Kvůli přísným opatřením spojeným s koronavirem se však po současném návratu domů za svým manželem do Izraele jen tak nevrátí. V mystické zemi však stačila dokončit desetidílný cestopis Křížem krážem Izraelem, který Česká televize uvede na podzim.
V čem jste v nové zemi zažívala největší kulturní šok?
Kulturním šokem netrpím, ale musím říct, že utrpělo mé mateřství. V Izraeli jsem se najednou setkala s izraelským a americkým školstvím a musím říct, že je to výrazně jiné než u nás. Jejich způsob výchovy je hodně o úctě k dětem, kdežto u nás panuje přístup: Sedni, poslechni, nebo budeš trestán. Tam je to naopak, podporují se individuální potřeby dětí.
Co si pod tím konkrétně představit?
Například třídní schůzky v americké škole probíhají individuálně. To znamená, že se jich účastní dítě, oba rodiče a učitel. Dítě napíše v podstatě posudek na učitele, co za toho čtvrt roku pochopilo a co nepochopilo. Vlastně je to takový zvláštní dialog, kdy se vy jako rodič dozvíte, že to nejlepší, co se může stát, je chyba dítěte, protože z té chyby se poučí celý kolektiv. Tady slyšíte jen: Chyba, fuj, pětka, dostaneš trest…
Tam jsou rodiče vedeni v programu, jak se chovat k dětem, abyste jim nebrala sebevědomí. To pro mě bylo něco úplně nového, protože v českém školství něco takového neznáte. Je to podpora individualismu. Mimochodem – v izraelské škole říkají děti učitelům křestním jménem a nesmějí dostávat domácí úkoly. Nemají sešity, učebnice, všichni mají počítače. Netahají do školy ty obrovské batohy s pětatřiceti sešity a knihami. Nesou si jen notebook.
Školství je jedna věc, jak je to s přístupem v samotných rodinách?Vypozorovala jsem i v tom výraznější rozdíly?
Podíl muže na výchově je absolutně zásadní. U nás většinou vidíte, jak matka táhne tašky a děti. V Izraeli to tak vůbec není. Žena tam porodí a muž se stará o děti, protože právě muž je zodpovědný za výchovu. Takže v sobotu vidíte v parku hlavně otce s dětmi, nevidíte matky. Mimochodem mnohdy se tam vaří tak, že si nakoupí mističky na trhu a jí se třeba na pláži, nebo si to přinesou domů. Takový ten český model, kdy matka dře, vláčí nákup, za ní jdou děti a někde v dálce jde manžel, tam nevidíte. Tam jde manžel ověšený dětmi a matka jde nalíčená a pokuřuje. (smích) Je to obráceně.
Jak vás tak poslouchám, chce se vám tady vůbec ještě trvale žít?
Chce se mi tady být, ale byla bych hrozně ráda, kdyby co nejvíc Čechů jelo do Izraele, aby viděli tu pohodu. Rádi jezdíme do Itálie, protože je tam pohodička, ale to je nic ve srovnání s tím, jaké je to v Izraeli. Všichni se tam usmívají. Tím, jak tento národ vznikl většinou z přeživších holokaustu, je vidět, jak si hrozně váží života. Říkají, že každý den je dost dobrý na to, aby se stal vaším svátkem. Jsou velmi přátelští vůči jakékoli odlišnosti. V Tel Avivu jsou například ty nejlepší Gay Pride Party na světě. Je to opravdu velmi otevřené město, mají tam pláže pro ortodoxní, pro homosexuály, rodiny s dětmi i pro psy. (smích) Jsou úžasně smíchaní – nejvíc imigrantů pochází z východní Evropy, Francie, Španělska a z Ameriky. Takový kulturní mix vám přináší z každého národa to nejlepší.
Nejkrasnejsi chvile je ,kdyz do rodiny pribyde dalsi clovicek #Vitame Nelly,ktere je dnes 19 ! dni#uz je to velka holka #
Měla jste vy sama nějaké předsudky, když jste se dozvěděla, že váš nový domov bude Izrael? Nějaké přesvědčení, které se na místě totálně zbořilo?
Zbořilo se úplně vše. Nejvíc jsem se zprvu samozřejmě bála kvůli bezpečnosti. Sice se stalo, že jsem z dálky viděla raketový nálet, ale jejich obrana je na tak vysoké úrovni, že se opravdu nemusíte bát.
Nezměnila jsem se, jak jsem chtěla, říká o pobytu v Izraeli Veronika Žilková |
Při natáčení dokumentární série pro Českou televizi jste se setkala například s dámou, která v Československu prožila válečná léta ukrytá v chlívku. Utkvělo vám v srdci víc podobných setkání? Víc příběhů?
Je jich mnoho, protože všichni se do Izraele dostávali dramaticky. Řada z nich se vrátila z koncentračního tábora a neměla kam jít. Všechno měli zabavené, takže do Izraele odjížděly celé rodiny, které přišly o veškerý majetek. Přijeli do téhle země a začali zavlažovat poušť. Představte si, že přicestujete prakticky bez ničeho do země, z níž sedmdesát procent tvoří pouště. Zajímavý je příklad české vesnice, která se jmenuje Kfar Masaryk, kde bylo nejvíc českých emigrantů – mužů.
Dostali kousek území, kde to byla zase naopak samá bažina, všichni dostali malárii. Vůbec to neměli snadné. Když jsme tam natáčeli, jeden z místních nám hrdě ukazoval hůl, kterou má po dědečkovi, jenž s ní odjel kdysi z Rožnova. Byla na ní ještě turistická známka. Tomu hochovi bylo asi dvacet a bylo vidět, jak si váží toho, že měl předky v Čechách. Dodnes k nám nové a nové generace jezdí na výlety, aby se podívaly, kde kdysi žil děda nebo babička, než šli do koncentráku. Je to dojemné.
Veronika Žilková ■ Narodila se 16. října 1961 v Praze. Je dcerou hudebníka a hudebního pedagoga profesora Václava Žilky. Vystudovala gymnázium a DAMU. |
Když jste se v nové zemi rozkoukávala, nebylo ze začátku těžké vyplnit čas? Přeci jen jste v Česku zanechala fungující kariéru, kdežto do Izraele jste se vydala čistě v roli manželky diplomata. Nenudila jste se zprvu?
Vůbec ne. Už jen to, že přijdete do obchodu, kde je vše popsáno hebrejsky, přičemž se jejich písmo ještě navíc čte obráceně, znamená, že každý nákup, který vám u nás zabral deset minut, tam trvá dvě hodiny. V praxi to bez přehánění vypadalo tak, že jsem s překladačem v mobilu zjišťovala, jestli kupuji prášek na praní, nebo mléko. Opravdu jsem se nenudila ani chvilku. Po čase jsem tam také založila českou školu, takže jsem učila děti z česko-izraelských manželství česky. Najednou jsem díky tomu zjistila, že během týdne mám opět plný diář.
Jaké jsou nyní vaše plány? A nemám teď na mysli, co podniknete ve zbytku léta, ale spíše dlouhodobější vyhlídky.
Byla bych hrozně ráda, aby se příští rok otevřely hranice s Izraelem. V tuhle chvíli tam nemohu odcestovat. Ráda bych měla nějaký režim v tom, že například jednou za měsíc, nebo alespoň za dva měsíce navštívím manžela. Vůbec nevím, jak se věci budou vyvíjet. Dcera jde na střední školu a já začínám hledat práci. Takže je to vlastně zase nový start.
7. srpna 2020 |
