Sociální sítě dnes proslaví i toho, kdo reálně neexistuje, říká Noid Bárta

Co je pravdy na tom, že se chystáte pověsit zpívání na hřebík?
Zpívání pro mě znamená neustálé omílání už naučeného. Písničky, které zpívám, mám dotažené do nejmenšího detailu. Od toho, jak je uvedu a odzpívám, až po konkrétní choreografii a gesta. Takže je to takzvaně taková „kolbenka“. Při komponování hudby je to ale něco jiného. Když se dostaví nápad, mám šanci udělat něco úplně nového, o čem jsem do té doby neměl potuchy. A to je hrozně vzrušující. Do budoucna bych se chtěl věnovat spíš už jen skládání. Zpěvák je navíc limitovaný i hlasově. Co si budeme povídat. I hlasivky jsou jen sval a s věkem prostě odcházejí.

21 fotografií

Vaše produkce je nejen zvuk, věnujete se i obrazu.
Chci spojit vše do jednoho impéria a produkovat videoklipy i filmy, ke kterým napíšu nejen hudbu, ale zároveň je natočím. Navíc mám studio doma, což mě moc baví, protože nemusím trávit čas na cestách. To je mimochodem další aspekt toho, proč mě skládání začalo bavit o trochu víc než zpěv.

Co takhle pořádat koncerty na vaší vlastní zahradě?
To není špatný nápad! (smích) Až mi to začne chybět, postavím si podle návodu na svém oblíbeném Youtube kanálu pódium a udělám si vlastní koncert. Ale vážně, louka za naší zahradou toto léto hostila první ročník takového malého příměstského tábora, který jsme vymysleli spolu s Martou Jandovou. Přijeli kamarádi s dětmi, mimochodem samými holčičkami. Spali jsme ve stanech, vařili a pekli na ohništi, myli jsme se v potoce a všichni jsme z toho nápadu byli úplně nadšeni.

Veřejné vystupování ale přináší popularitu. Ta vám chybět nebude?
To k mému úniku do studia samozřejmě patří. Ale v dnešní době Instagramu můžete být megapopulární a vlastně možná nemusíte ani reálně existovat! (smích)

Vaše renomé hudebního skladatele je čím dál větší. Na karlovarském filmovém festivalu jste byl dokonce součástí delegace k filmu Tajemství staré bambitky 2.
Když jsem hudbu k Bambitce skládal, zavřel jsem se na týden do studia a všem „vytípával“ telefony. Následně jsem se jim pak na Instagramu omluvil. Doufám, že moje zaujetí pro věc každý tenkrát pochopil. Díky zmíněnému filmu, ve kterém jsem si mimochodem i zahrál, jsem měl možnost poprvé navštívit filmový festival coby oficiální host. 

Kdysi jsem do festivalových Varů zavítal jen na nějakou párty, což je samozřejmě úplně odlišný svět od toho, co se tady odehrává přes den. Působí to na mě tak, že část Prahy nasedne do svých luxusních vozů, ze skříně vytáhne to nejlepší, co tam najde, a vyrazí předvádět se na promenádu. A někdy i zapařit do němoty. Mně spíš sedí moje dnešní role, být součástí delegace. A pak zas hurá domů sklízet rajčata. 

Jak vám letos mimochodem rostou? Vaše pěstitelské schopnosti se na Instagramu staly pojmem.
Úroda mi bohužel z velké části zplesnivěla, což je katastrofa. Takový odpad se nehodí ani na kompost.

Jak jste si užil cestování festivalovou limuzínou?
Nijak. Přijel jsem po vlastní ose, protože když neřídím, coby spolujezdci se mi na delších trasách dělá opravdu nevolno. Navíc mám ve svém autě prostor na vymýšlení hudby. Momentálně jsem cestou do Karlových Varů složil novou písničku pro Evu Burešovou. V hlavě už ji mám, takže až dorazím domů, musím ji z ní akorát vypreparovat. 

Jak to přesně funguje? Zaznamenáváte si okamžité nápady na diktafon?
To ne. Vidím zkrátka v hlavě konkrétní akordy, klidně i pro několik nástrojů najednou. A pak je rovnou ve studiu z paměti nahraju.

Vypadá to tedy, že bude mít Eva Burešová po vašem Malém princi nový hit?
Doufejme. Na textu nové skladby se stejně jako v případě Malého prince podílí moje Eliška. Jsem nadšený z toho, jak je šikovná. S Evou se znám od jejích šestnácti let, ještě z dob společného vystupování v muzikálu Jesus Christ Superstar, a skvěle jsme si sedli. Vnímám ji jako skvělého člověka a dle mého názoru patří k současné pěvecké špičce.

Vypadá to, že si plníte své sny. Co vy a Hollywood?
Samozřejmě! Už jsem jim tam poslal korespondenční lístek z Uhříněvsi. Ale zatím se neozvali. (smích) Ale vážně, z vlastní zkušenosti vím, že si člověk cestu musí prošlapávat tak nějak sám. Anebo patřit k té správné skupině lidí. Když jsem byl malej kluk, máma psala různým skladatelům nebo producentům, jestli se nechtějí podívat na to, co jsem složil. Ale nikdy to nedopadlo. 

I mně se dnes ozývají kapely, jestli s nimi nechci třeba hostovat, a je to vlastně to samé. Musíte zkrátka poznat někoho, u koho zjistíte, že to mezi vámi funguje. Z toho pak vždycky vzejde něco zajímavého. Tento byznys je postavený na skupinkách, které jsou navzájem propojené, a ti lidé jsou na stejné vlně. Je to tak všude. V rádiích, televizích, divadlech i muzice. A nejen tam. Takhle to funguje na celém světě.