Už bydlíte na své historické faře, kterou jste se před časem rozhodl zrekonstruovat?
Ač faru vlastním již téměř tři roky, bydlet se v ní stále nedá. Pro představu, první rok trvalo jen vyřídit veškeré dokumenty, povolení a domluvy s památkáři. Objekt byl navíc v době koupě téměř na spadnutí, takže za sebou mám momentálně první projekt, který zajistil statiku. A pokud situace dovolí, na jaře se pustím do obnovy střechy.
Objevil jste ve svém novém domově nečekaný genius loci?
Okamžitě. V první minutě jsem věděl, že tohle je místo, kde chci žít. Nehledě na to, kolik peněz, času a úsilí to bude stát. Zatím mi toto přesvědčení vydrželo a já jen doufám, že navzdory všem pandemiím a jiným klackům pod nohama vydrží i dál.
Zachraňování historických památek je tak trošku vaším osudem.
Celý život žiji přesvědčením, že má duše by se cítila nejlépe v době kolem roku 1880. Chybí mi doby, kdy místo smluv platilo podání ruky, pánové automaticky pomáhali dámám z kabátu a dámy to nebraly jako útok na jejich soběstačnost. A památky jsou artefakty, které mi tyto časy připomínají.
Pocházím z Pardubic, kde jsem před časem objevil Larischovu vilu, takzvaný Zámeček. Krásná neorenesanční budova v neutěšeném stavu mi tenkrát naprosto učarovala. Rozhodl jsem se, že tomuhle objektu vdechnu nový život a zachráním jej před zapomněním. Podařilo se. Co jiného než budovy, které nesou naši historii, bychom měli chránit?
Co nového vám tato zkušenost přinesla do života?
Nekonečná jednání se čtyřmi primátory, dvěma hejtmany, jedním ministrem kultury i místopředsedkyní Senátu, paní Miluší Horskou, které patří obrovský a upřímný dík. A pak taky spousty nových přátelství, zkušeností, naslouchání zkušenějším a vzdělanějším lidem.
Za nejsvětlejší bod však považuji osobní přátelství s panem Karlem Larischem-Mönnichem, posledním přímým žijícím potomkem tohoto rodu v České republice. Osobní setkání s opravdovým šlechticem mi ukázalo, že čest, slušnost a pokora nejsou prázdná slova.
Tomáš Novotný
Vzhledem ke své momentální alternativní profesi umíte jistě v rámci rekonstrukce přiložit ruku k dílu…
Snad mohu s klidným svědomím říct, že nepatřím mezi skupinu lidí, kterým se říká „kopyto“. Současná situace mi umožnila vyzkoušet si mnoho manuálních prací. Velmi obstojně tedy kácím stromy, zkusil jsem truhlařinu a také povolání, které je pro mnoho lidí tabu. Ovšem považte, jak krásně se to vyjímá na vizitkách: MgA. Tomáš Novotný, herec a hrobník.
Musel jste absolvovat i hrobnický kurz, překvapilo vás něco na této profesi?
Překvapili mě lidé, kteří toto povolání vykonávají. Hluboce před nimi smekám, s jakou úctou, znalostmi a pochopením se své práci věnují. Navíc pro herce byl tento výlet do jiného světa obrovským svátkem, který snad jednou i využiji. Šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek říká, že na roli hrobníka v Hamletovi mám tu nejhlubší hereckou průpravu, jakou u divadla zažil.
Už jste měl příležitost vyzkoušet si práci hrobaře naostro?
Přiznávám, že jednu zakázku na jaro už mám. Tak uvidíme. Nicméně pokud se situace v rámci kultury nezlepší, nejspíš zaťukám u našeho starosty, jestli by se nenašlo místečko pro správce hřbitova…
Tomáš Novotný
Vzpomenete si ještě, kdy jindy jste byl takto ochotný vystoupit ze své komfortní zóny?
Nevzpomenu. A to ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že takovou situaci, jaká je teď, jsem zkrátka ještě nezažil. Měl jsem štěstí, že od školy jsem se v rámci práce nezastavil. Divadlo mě nejen bavilo, ale i obstojně živilo, což v naší profesi není samozřejmá věc. Tento obrat je tedy opravdu něco zcela nového. A já jen doufám, že na konci toho všeho dokážeme časem najít i pozitiva. Mám-li to říct úplně upřímně, abychom si vážili úspěchů, musíme si občas nabít hubu.
Jste muž mnoha profesí, což se hodí v dnešní době, kdy herci nehrají. Na čem novém coby dramaturg či překladatel pracujete?
V rámci takzvané první vlny se mi podařilo dodělat překlad jednoho z mých srdcových muzikálů. Jeho jméno prozradit nemůžu, ale doufám, že se ho na českých jevištích brzy dočkáme. A abych nezahálel, leží mi na stole další tři díla, která bych rád co nejdřív vložil do šuplíku s názvem: Přeloženo. Překládání je má nová vášeň a teď, díky okolnostem, i hlavní činnost.
Píšete i divadelní hry. Hledáte inspiraci na náměty v současné situaci? Využíváte v nich váš oblíbený černý humor?
Psaní her je má oblíbená kratochvíle již několik let. Založil jsem kdysi svůj vlastní divadelní spolek Divadlo Tří. Vzácně se sešla skupina mužů, kteří mají rádi humor černější než tér. Hráli jsme často a rádi a teď, když nám to není umožněno, bavíme se alespoň natáčením krátkých skečů, abychom se ještě o píď přiblížili našim velkým vzorům Monty Pythonům. Najdete nás na Facebooku i YouTubu.
Vzpomene si na nějakou situaci poslední doby, která vám černý humor připomněla?
Těch situací je denně spousta. Stačí si zapnout večer zprávy…
Jak se vám žije v době, kdy nevíte, co bude zítra?
Naučil jsem se jednu zajímavou věc – nic neočekávat. Do nového roku jsem vstupoval s tím, že od něj nic neočekávám a v osobní rovině mi přinesl nejkrásnější chvíle v životě. Tak se snažím neočekávat dál.
Co je vám v těžkých chvílích oporou?
Samozřejmě rodina. Tím myslím rodiče. A řeknu vám, není nic zajímavějšího než tři herci bez práce u jednoho stolu. To jsou někdy zajímavé rozhovory. A pak také jedna osoba, díky jejíž přítomnosti je svět hezčí, lepší, bezstarostnější. Ona ví…
Jaká je vaše životní filozofie, motto?
Čím dál víc se klaním k mottu svého otce. Recte Dixit Olitor. V překladu: Zelinář měl pravdu. Ale co to znamená, to se radši zeptejte jeho. Ta historka je zaprvé dlouhá a zadruhé v denním tisku nepublikovatelná.
Divadla hraní před diváky kompenzují teď tím, že zkouší stále nové a nové hry. Jak tuhle situaci vnímáte vy?
Situace je samozřejmě zvláštní. Herecká hlava je při zkoušení nového kusu nastavená na směřování k cíli, tedy k premiéře. A pokud je tento cíl v nedohlednu, chybí, sportovní terminologií řečeno, tah na branku. Zkrátka jako kdyby měl začít fotbalový zápas a organizátoři před písknutím odstranili obě brány.
O to víc to mrzí, když mi zrovna mimo jiné přišla do života krásná práce ve divadle Studio DVA na inscenaci Vše o mužích. Na zkoušení jsem se těšil jako malý kluk a teď tomu malému klukovi stále berou jeho hračku.
Tomáš Novotný
Ve divadle Studio DVA vás režíruje vaše bývalá profesorka z JAMU Jana Janěková. Jaké to je?
Jako bych omládl o patnáct let. JAMU bych si kdykoliv zopakoval. Bylo to každodenní naplňování mého snu a naše paní profesorka mi dala do hereckého života opravdu mnoho. Pod nikým jiným bych studovat nechtěl. Osud to nyní navíc připravil tak, že v inscenaci Vše o mužích hraje i Peter Pecha a Ján Jackuliak, všichni tři jsme absolventy JAMU právě pod vedením Jany Janěkové, jen každý z jiného ročníku. Sešly se tedy tři generace stejné školy, což je znát. Zatím na sebe krásně slyšíme a věřím, že vznikne představení, které se bude líbit.
V herecké branži je několik dalších Novotných, neplete se to někdy?
Opět musím vzpomenout spíš na historku svého otce, díky němuž se Michal Novotný jmenuje Malátný. Tatínek využil postavení staršího herce v pardubickém divadle a s klidnou tváří Michalovi řekl, že Novotný je v tomto divadle on. Nikdo netušil, že Michal tento smeč vybere s dokonalým šarmem a samozřejmostí a druhý den přijde s novým příjmením. S Michalem Malátným se navíc alternujeme v divadle Semafor. Když se vidíme, vždycky se tomu společně zasmějeme. Nutno říct, že já se vždycky směji o něco víc než on.
Už jste se potkal s vaší tajnou láskou Petrou Kvitovou?
Zatím stále nic. Ale vzpomínáte, jak jsem říkal, že do tohoto roku vstupuji bez očekávání?
