Setkáváme se na tiskové konferenci Divadla Kalich k Hvězdnému létu pod Žižkovskou věží 2022. Už se z té zimy vidíte na letní scéně, abyste v sobě rozproudila krev?
Ne, tam se ještě nevidím. Já mám před sebou jenom Vánoce a první volno, které mě čeká. Ale jsem velmi ráda, že už tak brzy se povídá a připomíná zájem o letní scénu. Je důležité, abychom se připravili, těšili. Ale do té doby ještě budeme mnohokrát hrát. Já pod Žižkovskou věží hraji hrozně ráda, takže ještě nekoukám tak dopředu, jako si spíš na tiskovce vzpomínám, jak pěkné to bylo a těším se zas.
Vy budete hrát s maminkou. Není to vaše poprvé, ale přesto, jak se vám funguje na scéně?
To se přijďte podívat, jak se nám funguje na scéně. My spolu hrajeme už hodně let, ale úplně jiný typ a druh inscenace, úplně jiné postavy. Takže tohle, neb jsme normálně ženy ve svých profesích, kolegyně, samozřejmě skýtá úplně jiné možnosti našich rozměrů, vztahů, barev. Prostě úplně všeho. Ale velmi si vážím této skutečnosti.
Blíží se finále StarDance. Letošní ročník je ozvláštněný covidem, sama jste to pocítila. Jste na trní, jak to všechno dopadne?
Musím vás zklamat, já z takovýchto věcí v životě opravdu nejsem na trní. (smích) Je to velmi krásná součást naší profese, krásný projekt, za který jsem velmi vděčná, jehož soutěžní průběh znám, každé kolo někdo vypadne.
Řekl jste to velmi půvabně, letos je to ozvláštněno, opravdu netradiční, vede to k velkému zpřítomnění a prostě úplně jiným okolnostem. Tak to je i na celé planetě. Rozhodně ale nemám nervy, jestli vyhraje ten, onen. Já se těším každý večer, řekněme jako na divadelní představení, na nový kus, večer pro diváky. To je zábava pro diváky, kterou všichni děláme. Je to krásná podívaná, nádherná hudba, krásné taneční výkony. Těším se, co budou umět, jak si připomeneme tance, ale určitě z toho nejsem na trní.
Tereza Kostková a Carmen Mayerová
Míváte své favority v některých ročnících? Jak je tomu letos?
Všichni si to myslí. To je opravdu otázka, co StarDance existuje. Já to chápu, vy všichni se koukáte v televizi na soutěž, ale my všichni připravujeme na České televizi zábavný pořad pro diváky. My jsme tam angažovaní do různých rolí. Jsou tam tanečníci, hudebníci, moderátoři, porotci a každý máme svůj úkol. Dohromady, když se ty puzzle složí, z toho je pro vás soutěž.
Ale já tam nesoutěžím. Mám svůj úkol každého prezentovat, připomenout telefonní číslo, každého se zeptat, aby se mohl ukázat, doplnit svůj výkon. Na to se soustředím, abych mohla správně, někdy třeba i zábavně, něco dopointovat. Ale jiný úkol nemám a držím se toho svého jako kůň, když běží ve své dráze a vy se díváte na dostihy.
Přemýšlíte někdy nad tím, když nějaký pár tančí, že jim to jde vskutku lépe než ostatním?
Tak to logicky vidíte, to je přirozené. Ale to si neříkáte, že bych se sebou vedla dialog. Vidíte, že ten se posunul, že tomu to jde hezky, že mají zajímavou choreografii, ale nezabývám se tím. Jako co s tím? Co s tou informací? Vidím, že někdo je šikovnější než druhý, ale o to nejde. To vědí i oni. Tak je ta dramaturgie poskládaná, aby tam byly různé typy, věky. Zase je někdo starší, někdo mladší. Jak říkám, my tvoříme představení, to znamená, že já ho neposuzuju, nehodnotím.
Marek Eben a Tereza Kostková v zákulisí StarDance XI
Každý živý přenos je vzrušující, pro vás coby moderátorku jistě náročný. Spadne z vás pomyslný kámen, když StarDance skončí?
Asi k jisté úlevě dochází, takového spíše kontinuálního soustředění. Myslím, že jsme oba s Markem od půlky října velmi soustředění na každou sobotu. Musíme sledovat, co se děje okolo, vnímat informace, ten proud, lidi. A to když skončí, tak vlastně ano, nějak se vám uleví, že se to třeba i dejbůh zvládlo, že se to hezky odvedlo, že se to líbilo, že se v zásadě nic nestalo. To určitě.
Ale já to vnímám, jako když chodím hrát divadlo. Nemám strach, hrůzu, trému. Pro mě je to moje profese, kterou miluju, na kterou se v tu chvíli soustředím, abych ten večer co nejlépe odvedla. Takže mám takové přirozené uvolnění, ale neprožívám trauma, že bych zas úplně v prosinci potřebovala lázně, to jako ne. Potřebuju Vánoce jako každý.
Jak svátky prožíváte?
Úplně normálně. Mě vždycky fascinuje, jak se všichni chtějí dozvědět něco o Vánocích. Já si myslím, že je to čas, o kterém se od lidí v zásadě můžeme dozvědět ze všeho nejméně. Protože pokud je vnímají, pokud se jim ještě daří udržet si je v srdci, jako nějakou kulturní věc kolem nás přežívající, co v nás vybudovala dětství, tak o tom neumí mluvit. To prostě nějak cítí. Kdo ne, propadl jenom nějakým vnějším věcem a horko těžko dobíhá pocit Vánoc, no tak ten taky nemá moc o čem mluvit! Takže já mám akorát radost, že cosi cítím, když se takové období blíží a to cosi neumím a ani nechci pojmenovat.
Tatiana Kovaříková na vás vždy do StarDance šije nádherné šaty. Troufnete si vůbec na perníčky, cukroví a dortíky během těchto týdnů?
A to on už někdo takhle jí perníčky a cukroví před Vánoci, jo? Aha.
Někdo i celý advent.
(smích) To já asi ne. To bude asi tím, že už tolik let dělám StarDance. Moc o svátcích nejím cukroví, musím přiznat. Někdy u někoho ochutnám, ale mně se vlastně líbí, když je to na stole. Když to sama upeču, že to voní. Ale asi jím očima.
Jinak se samozřejmě musím vnímat, že mám na sobě každou sobotu na míru ušité šaty. Tuto skutečnost mám na mysli. Ale už několik let, nějak od čtyřicítky, vůbec celý den neřeším jídlo. Mně přijde škoda strávit den a život tím, abych myslela od rána do večera na jídlo, takže ne. Hlídám se přiměřeně své profesi.
Mně se prostě blbě moderuje, když jsem přejedená, mně se blbě hraje na jevišti, když bych v sobě měla pět knedlíků. To bych už nic neodehrála. Takže mě ta moje profese drží. To ani není tak, že bych já nechtěla, ale mně se nechce, protože je pro mě výživnější, že jdu hrát, nebo moderovat, nebo něco dělat.
Můžeme vás poprosit o nějaké závěrečné vánoční poselství?
Já především nemám žádné poselství. Vlastně si celý život pořád přeju, abychom nepřicházeli o humor a trošku si teda myslím, že je ze všech stran napadán. Buď není důvod k úsměvu a k humoru, jako vážně, že není, a i tak by se měl najít o to víc, protože je ozdravující. Anebo je humor napadán, že už žádný být nemůže. Abychom náhodou někoho neurazili. A to je taky hrozná škoda. Takže já bych chtěla, abychom se ze srdce dokázali smát, usmát, zasmát, nebo druhého alespoň trošku pobavit, protože jenom s tím se dá žít. Tak hezký nový rok!
