Je pravda, že jste se díky nedávnému filmovému festivalu v Karlových Varech zase na chvíli vrátila na taneční parket?
Ano. Jen si vybavím ten večer, tak se mi udělá rohlík na puse a rozbolí mě nohy. (smích) Karlovy Vary mají obrovské kouzlo, a i když se člověk rozhodne vyrazit na otočku, většinou v nich zahučí jak v černé díře a zůstane minimálně o jednu noc déle.
To byl i náš případ. S kamarádem a kolegou Honzou Karáskem jsme původně vyrazili zhlédnout co nejvíc filmů, ale velká party nás neminula. Potkali jsme tam mnoho přátel z Prahy a mezi nimi i Honzova dobrého kamaráda Karla, který, jak jsem v průběhu večera zjistila, je bývalým mistrem a závodníkem v salse. No a jak už to tak bývá, tanečníci při dobré muzice rozhodně nezůstávají sedět v koutě. Takže když Karel vyčmuchal, že jsem také vysloužilá tanečnice, roztáčel to se mnou na parketu celou noc. Lodičky to nepřežily a nohy dostaly taky slušně zabrat, ale stálo to za to.
Co dalšího kromě tanečního zážitku jste si z festivalové metropole ještě odvezla? Nějaký suvenýr nebo spíš filmový zážitek?
Hmotný suvenýr jsem si nepřinesla. Ba jo! Odešla jsem z hotelu v těch pěnových pantoflích na jedno použití, protože lodičky, ve kterých jsem protančila večer, putovaly do koše a měla jsem takové puchýře, že jsem na nohou nic jiného nesnesla.
Ale jinak jsem si odnesla docela hluboké dojmy z filmů. Nejvíc se mi líbil snímek Quo vadis, Aida? od bosenské režisérky Jasmily Žbanić. Film pojednává o válečné genocidě, která byla spáchána v devadesátých letech minulého století na lidech z města Srebrenica. Srbská vojska tam tehdy pod vedením generála Mladiče vyvraždila víc než osm tisíc mužských civilistů.
Film byl naprosto dechberoucí. Úchvatná kamera i herecké výkony. Nejvíc mě zaujalo, že ve filmu, který popisuje naprostou krutost a ohavnost lidské povahy, nepadla ani kapka krve a prvoplánové násilí zůstalo skryté. Na konci jsem se jen těžko bránila slzám a byla nás většina. Klobouk dolů před tvůrci tohoto díla. Je potřeba si připomínat, že se takové události staly, a nezavírat před nimi oči.
Jak vzpomínáte na covidový lockdown? Jako jedna z mála umělkyň jste v něm o práci neměla nouzi.
Měla jsem velké štěstí, a jsem za to moc vděčná. V covidovém období jsem natáčela menší role v televizních projektech, když to tedy zrovna bylo možné, jako třeba nový seriál Hvězdy nad hlavou, který bude vysílat televize Prima. Dále jsem se dost intenzivně věnovala nahrávání voiceoverů do reklam a taky jsem si vyzkoušela dabing filmu v rodném, slovenském jazyce.
Práce v mém oboru mi poskytla aspoň finanční základ na přežití a i proto jsem se rozhodla věnovat volný čas pomoci kolegům, umělcům v nouzi. Stala jsem se spoluzakladatelkou organizace Kulturní sféra, která vznikla spontánně jako reakce na vyústění zoufalé situace v soukromém kulturním sektoru. Covidová krize totiž ukázala obrovskou nefunkčnost vládního systému, umělci a umělecko-technické profese u nás v porovnání s ostatními vyspělými státy Evropské unie nemají žádné oficiální místo ve společnosti, žádné jistoty ani právní či sociální ochranu, a to je obrovská ostuda.
Vláda sice v covidovém období vytvořila podpůrné finanční programy, nebyly však absolutně navrženy v souladu s reálným fungováním uměleckého sektoru, a tak na ně velká většina lidí z oboru nedosáhla, protože neměli šanci podmínky splnit. Denně jsme byli v kontaktu s vládními orgány – jak s ministerstvem financí, tak s ministerstvem kultury – a vysvětlovali jsme jim, jak fungujeme. Zároveň jsme konzultovali legislativní úpravy daných programů tak, aby si o ně mohlo zažádat co nejvíc lidí v nouzi. K našemu překvapení byla tato komunikace relativně úspěšná.
Radka Pavlovčinová
Jste původem Slovenka, nevskočil vám občas do namlouvání reklam váš rodný přízvuk?
Poměrně často dostávám pochvaly, že u mě jako u jedné z mála Slovenek není absolutně slyšet rodný přízvuk. Velmi mě to těší a důkazem je zřejmě i to, že reklamy často nahrávám dvojjazyčně. Nejdřív česky a vzápětí slovensky. Nemám s tím moc problém, asi je to dáno mým dobrým hudebním sluchem. Horší je to u mě ovšem s pravopisem. (smích)
Hrajete v Divadelním spolku Háta, který hostuje po celé republice i mimo ni. Měla jste šanci zavítat s ním i do kraje, kde jste se narodila?
Ano, s Hátou kočujeme opravdu všude, díky tomu jsem poznala spoustu krásných zákoutí České republiky, a to je super. Na Slovensko zavítáme čas od času taky, ale většinou jen do Bratislavy. Moje rodinka to má do hlavního města asi jenom hodinu cesty, takže vždy dorazí rádi.
Teď v září nás čekají dvě premiéry komedií, které jsme v covidu nazkoušeli. První uvedení v Praze už je za rohem, 10. září odehrajeme v divadle Palace komedii Svatba bez obřadu a už jsme všichni dost natěšení na diváky. Druhá nová komedie pak nese název Kaktusový květ. Všechny naše milé diváky srdečně zveme!
Jak často se vracíte na Slovensko? Připomínají vám návraty nějaké zážitky z dětství?
Na Slovensko jezdím dnes už méně. Maminka Monika s manželem Mariánem mě chodívají navštěvovat do Prahy. Aktuálně se do Prahy přestěhoval i můj milovaný mladší bráška, který žil léta v Londýně, takže mají o to větší důvod sem jezdit.
Jinak vždy, když na Slovensko jezdím, tak se chodívám sama procházet na místa, která ve mě vyvolávají vzpomínky. Jsou to například kopce, kde jsme sáňkovali, nebo dům, kde stála zmrzlinárna, nebo park, ve kterém jsem kouřila první cigaretu a poprvé se tam líbala.
Radka Pavlovčinová
Kdysi vás prý kamarádky vyloučily z vaší party, jak to vnímáte dnes?
Jejda, tak to už je velmi dávná historie. Dnes se tomu jen usmívám, vše bylo součástí dospívání a formování osobností a děti, zvlášť puberťáci, dokážou být hodně kruté. Ale všechno jsou to cenné zkušenosti, které člověka nakonec posílí, a každá drobná událost, dobrá i špatná, vás nakonec zavede na místo, kde se nacházíte dnes. A tam jsem já momentálně moc spokojená.
Máte v herecké branži opravdové přátele? Čeho si u nich nejvíc ceníte?
Mezi herci mám jen pár jedinců, kterým důvěřuji, a to mi bohatě stačí. Důležitá je kvalita, ne kvantita. Obecně na přátelích si nejvíc cením toho, že se nesoudíme a snažíme se najít vzájemné pochopení. Že i když se dlouho nevidíme, tak navážeme tak, jakoby od posledního setkání neuplynul ani den. Hodně důležitý je pro mě humor, ale i důvěra.
Kromě Háty hostujete i v Divadle Minor. Jak se vám hraje pro děti?
Minor je moje srdcovka, nikdy bych neřekla, že mě tak moc bude bavit hrát pro děti. Je to asi tím, že se děcka nedají moc obelhat a nastaví vám ihned zrcadlo. Když se jim něco nelíbí, tak to dají okamžitě najevo a i kdyby se člověk rozkrájel, tak to prostě nepomůže. A naopak, když si jejich pozornost získáte, vrátí vám to stonásobně intenzivněji než třeba dospělý divák. Jsou to zkrátka ryzí emoce. Máme ale v Minoru štěstí na skvělého režiséra Janka Jirků, který si vždy vybírá tak silné téma, které pak dostane každého, a děti nejvíc.
Koncem září nás čeká premiéra nově připravovaného představení Bratři Naděje. Příběh vypráví životy bratrů Kopeckých, kteří byli první čeští loutkáři a bojovali v první světové válce. Tři z nich vstoupili do italských legií, kde bojovali za vznik Československa. Svůj loutkářský um často předváděli na frontě a udržovali tím vojáky při smyslech. Prostým humorem a příběhem odváděli pozornost od hladu, únavy a hrůz války, která kolem nich zuřila. V jeden významný den hráli představení dokonce pro čtyři tisíce vojáků, což je neuvěřitelné. Jako zázrakem všichni čtyři bratři válku přežili.
Radka Pavlovčinová
Díky filmu Přes prsty jste měla možnost při práci poznat scenáristu Petra Kolečka i jako režiséra. Jaký je?
Petr je velmi zajímavý člověk, řekla bych, že je i dost křehký. Díky jeho specifickému humoru, který tak lahodí českému divákovi, o něm ještě hodně uslyšíme. Coby režisér byl pečlivý a opatrný, byla to přeci jen jeho režijní prvotina. Před měsícem jsem točila i třetí sérii seriálu Lajna podle námětu Dana Strejce. Petr psal scénář a docela se na tom kluci vyřádili. Je to velká nadsázka a humor, jsem moc zvědavá na výsledek.
Díky seriálu Miracle Workers jste se dotkla hollywoodské produkce. Jak jste vnímala setkání s hvězdami typu Steve Buscemi?
Na place jsem byla naprosto ohromena. Je vidět, že mají na všechno obrovské peníze a nikde se moc nešetří. Měla jsem tam úplně pidi roli a i tak jsem dostala vlastní karavan a asistentku na celý den. Nejdřív jsem jsem si myslela, že je to snad nějaká skrytá kamera, protože na takový servis nejsem zvyklá, a bylo mi i hloupé, že mě někdo tak obskakuje.
Jinak setkání se Stevem proběhlo nečekaně, seděla jsem ve vyhřívaném stanu na place a čekala na svoji scénu, zrovna jsem si kousla do nějaké čokoládové tyčinky, otočila jsem se s plnou pusou a tam stál malinký Steve, usmíval se na mě a podával mi ruku, že se chce seznámit. Málem jsem se tou tyčinkou udusila, jak mi zaskočilo. (smích) Steve byl fantastický, naprosto lidský, klidný, milý, docela jsme pokecali. Asi jsem mu byla sympatická, kvůli těm svým velkým zubům. To nás spojuje. On je má křivé, já zase obrovské a pro všechny kolem to bylo vždy téma, tak jsme se tomu nasmáli.
Nemáte sama režisérsko-scenáristické ambice? Tvoříte něco, třeba i do šuplíku?
Zatím nemám. Píšu občas jen básně, které jsem se ale zatím neodvážila nikomu přečíst.
Jaká je vaše životní filozofie?
Mám jich víc. Nejvíce důležitá je pro mě koncentrace na přítomný okamžik a to, že se dokážu radovat z maličkostí. Aktuálně jsem se v životě dostala do trochu uspěchaného vývojového stádia, kdy se snaží můj mozek převzít velení a tak se naopak já snažím zpomalit a připomínat si, co je opravdu důležité. Soustředím se na svou intuici, ve kterou mám velkou důvěru. Také lidem nedělám to, co bych sama nechtěla, aby někdo dělal mě. Ale stejně pozoruji, že jsem trošku odkloněná od tradičních zájmů dnešní společnosti. Jsem takový revolucionář s lehkým nádechem utopisty.
