Na natáčení 7 pádů Honzy Dědka vás prý oblékala dcera?
No oblékala telefonem, protože nemá čas. Nikdo jaksi na druhého nemá čas. I když je teď díky covidu času spousta, tak přesto lidi pořád spěchají. A spěchají autem, po chodníku, všude. Nevím, jak je to možné, ale ani covid to v nás nezkrotil a všichni pořád spěcháme.
Takže já jsem se oblékala po telefonu. Pavluška mi nařídila, že musím být smart casual. No jo, to vy pochopíte, ale já jsem to zprvu nechápala, jak to se mnou myslí. Ale on mi to potvrdil i pan Dědek, že to je v pořádku a že je to sem vhodné. Já Malostranskou besedu znám strašně dlouho a mám to tady velice ráda. Sem chodí malostranské publikum, to jsou lidé, kteří jsou s Prahou opravdu tak sžití, že musí mít přes tu starožitnou Prahu, ke které už patřím, kontakt. Beseda jim to umožňuje.
Máte to tu asi opravdu ráda...
Mimochodem ty zvony, co jsou tady ve zvonici, pro mě nedávno, ale ono to bude pět, šest let, tak ty jsem křtila! Teď tu na Malé Straně vyzvání a mně to tu připadá všechno takové útulné, protože je to ještě pořád pro lidi. Není to ta obludná architektura pro architekturu, že je to svébytné umění, které ale není myšlené pro to, aby tam lidem bylo dobře. To je myšlené pro to, aby to v magazínech potom vyhrávalo ceny. Takhle já jsem zlá. Že jo? Ale tak je to můj názor, proč bych to neřekla. Vy máte upřímné oči. Jak se u toho tváříte, ale už nevidím. (smích)
Já se na vás usmívám. Jak utrpěla vaše láska k mikrofonu a zpívání, tím že teď byla nelehká doba? Jak dlouho jste nezpívala?
Nevím, jestli mikrofon utrpěl teda, možná že si ode mě rád odpočinul, ale mně styk s divákem a vůbec s veřejností velice chybí. Protože už jako mladinká jsem hupla na jeviště a pořád jsem viděla lidi, kteří se usmívají, nebo také se jsem se některým upřímně nelíbila, ale byl to život. Najednou, když to utichne, tak to strašně chybí. Chybí to a já se moc těším na regeneraci. Ono to možná bude dlouho trvat, ale musíme být trpěliví, ukáznění a s rozumem krůček po krůčku přidávat, abychom se vrátili alespoň trošičku tam, kde už jsme byli.
Pavlína Filipovská
Když zavzpomínáte, byla vaše šedesátá léta krásná?
Pro mě byla krásná, protože nám bylo málo let! Myslím si, že o takových letech můžou i ty generace, které přišly potom, vyprávět, protože mladý člověk je sám od sebe rád na světě. To je přirozené. Nedělá si hlavu s tím, co se ho vlastně přímo osobně netýká. Pokud nejde o lásku, kytky, něco nádherného, dárečky, pozornosti a psaníčka, tak v podstatě jsou to všechno prkotiny. (smích)
Taková politika k mladému člověku těžko doléhá. Jsou možná tací nadšenci, ale i ti si už možná pestří mládí tím, že tyhle věci sledují, rozčilují se, nebo se jim něco nelíbí. Já jsem se tím nikdy nezabývala. Takže ono mi to také někdy bylo ke zlu počítáno, protože „vyčítači“ jsou také mezi lidmi, kteří říkají: No jo, vy jste jim zpívala! Ale teda ať prominou, ale komu jsem měla zpívat? Třeba zrovna ten pán pekl housky a taky si ho komouš koupil, že jo. Pletánek tadyhle, nebo chleba. (smích) Takže co to je za úvahu, co to je za logiku? Ale mně se na světě líbilo opravdu o to víc, že mi bylo hrozně malinko let. Byla to krásná doba.
Slavíte ještě ráda narozeniny, nebo nad nimi mávnete rukou?
Přiznám se, že jsem narozeniny nikdy moc neslavila, protože jsem na to neměla čas. Byla kolem mě spousta takových fajn věcí. Já jsem už téměř jako dítě propadla koním. Miluji je dodneška. Žila jsem koňmi a tím, že musím nějak prolézt školu. A to se mi podařilo. Pánové, já mám maturitu z deskriptivní geometrie! Víte vůbec, co to je? Taková věc? Já jsem se to vlastně nikdy nedozvěděla. (smích) Nepochopila jsem to, no ale i tak, prošla jsem a koně mi zůstaly.
To je to lepší, co mi zůstalo v životě a ve vzpomínkách a naštěstí je to s těmi koňmi dědičné. Zdědila to po mě moje mladší dcera Johana, má čtyři koně. Jeden z nich se narodil asi před čtrnácti dny a je to prostě nádhera. To jsou věci, které slavím jako úspěch. Úspěch života. Že i v covidu, uprostřed takové nerudné podmračené doby, se dějí šťastné věci. Takže máme hříbě a dal bůh, že nám zachoval zdraví natolik, abychom se z těch krásných, šťastných věcí mohli radovat.
Pavlína Filipovská a Pavlína Wolfová
Jak často vzpomínáte na svého tatínka Františka Filipovského?
Já na něj vzpomínám hodně a téměř denně. Kdykoliv ráno vstanu a podívám se na sebe do zrcadla. Zjistila jsem, že jsem mu čím dál více podobná. Fyzicky. Opravdu. To se nedá nic dělat. Měla jsem moc krásnou maminku Mathildu a tak jsem si vždycky přála, abych jí byla podobná. Abych byla jako ona a tak oblíbená. Ráda a krásně se smála a byla úžasná. Jsem ale podobná tatínkovi. Nežehrám, ale mohlo to být lepší, protože tatínek mi tu podobu vlastně takhle šoupnul, tu jsem zdědila, no a s tím talentem šetřil! (smích)
Na jaké jeho památné věty vzpomínáte?
Ten měl spousty památných vět. Ale tatínek se například v životě, co já si pamatuju, s maminkou nepohádali. Protože ono se to s ním nešlo pohádat. On při každém náznaku, že by mohlo zabouřit v tom našem vztahu rodinném a domácím poklidu, který byl opravdu nádherný, řekl: Hildinko, prosím tě, to ber jako vítr a déšť, no. Tímhle tatínek odbyl tu eventuální hádku, která mohla vzniknout. Vzal jí vítr z plachet. Maminka byla zoufalá, protože ženská se někdy potřebuje vybít a pořádně pohádat, aby se zase uklidnila a všechno bylo… Ne, maminka neměla příležitost.
Do vás bylo hodně mužů zamilováno. Ale do koho jste byla zamilovaná vy? Třeba jen platonicky.
No těch bylo! (smích) Platonických lásek bylo moc, odehrávaly se taky v biografu. Všechny holky ze třídy milovaly Gérarda Philipea. Ale je zajímavé, že na toho jsem já nebyla tak umanutá. Mně se líbili takoví pánové, z kterých čišilo obrovité herectví. Asi to bylo tím, že jsem vyrůstala v herecké rodině a že na mě třeba z takového Gobina dýchalo něco nadpozemského. To byli pánové, kteří když se objevili na plátně, jinak jsem je nikdy v životě neviděla, tak to byl pro mě svátek. Bylo jich víc. Pak jsem milovala Gilberta Bécauda, jeho písničky, ten jeho obrovský náboj. Byl po všech stránkách nabitý, nadaný člověk s energií. To byly moje vášnivé lásky. O Bécaudovi se mi zdávalo, prosím vás! No jo!
František Filipovský
Dá se říct, že jste na Francouze, když to tak vezmeme...
Jsem frankofil, ano. Však jsem také na gymnáziu studovala francouzštinu. Bohužel ale ovládám školní francouzštinu, s tou daleko v praxi nedojdu. Ale musí se Francouzům složit poklona, že když vidí cizince, který byť špatně, usilovně a někdy pro ně asi i srandovně zápasí s jejich mateřštinou, tak to ocení. Běda kdybych na ně vybalila němčinu! Tu mám také v kapse. Ale to jsou bohužel jazyky, které se dnes tak příliš nenosí.
Nevím, jestli přijde moje doba, kdy bych se mohla také nějak francouzsky nebo německy projevit, abych okouzlovala. Asi ne. Už zřejmě asi odejdu v průvodu angličtiny. Tu ovládají má vnoučata, takže mě vychovávají, a moje dcera Pavlína taky. Díky tomu dneska vím, co je smart casual, protože vím, že se nemůžu blbě obléci a vzít si nějaké šperky. Já žádné ani nemám (smích), ale já bych si je půjčila, abych se líbila. Ale tak jsem přišla takhle v tričku, ale vezmu si pak sako, abych byla takzvaně oblečená. Ale Pavlína mi nařídila i tenisky, protože ty jsem od ní dostala k Vánocům.
Když se ještě vrátíme k zamilovanosti, na pódiích jste se potkala se spoustou okouzlujících mužů. Byl někdo, kdo vám dokázal rozklepat kolena?
Přímo rozklepat kolena ne, ale byli tací, kteří mi imponovali. A to je první předpoklad ke klepajícím se kolenům. Když jsem se třeba dostala k práci s panem Milošem Kopeckým, nebo Jiřím Sovákem a tak. Už z domova jsem vedená tak, že k těm lidem mám v sobě úctu a vážím si toho, co umí a znamenají. Navíc jsem poznávala díky spolupráci i jejich soukromí a myšlenkové zázemí. Vy říkáte background, viďte? No, no, no a to oba měli velikej.
To byla tak krásná doba, kdy jsem se s Milošem Kopeckým potkávala často, protože jsme točili Dostaveníčka. To byl publicisticky zábavný pořad s panem režisérem Podskalským a to bylo nádherný. Měl pověst, že je náfuka a že se nebaví, že je otravnej a nekomunikativní. Není to vůbec pravda. To byl člověk ohromně vzdělaný s tím backgroundem. Ještě navíc byl dvorný, slušně vychovaný. Člověk opravdu na úrovni a nepamatuji si, že by se ke mně někdy zachoval jako ke kandrdasovi, který začíná. Přitom jsem opravdu začínala, neměla žádnou přezíravost. Ale nedal mi najevo, že je pan herec a já, že se mám co učit.
Zapamatovala jste si nějakou radu od nich?
Naštěstí jsem potkávala tyhle chlapiska, jako pak Jiřího Sováka, od kterých jsem se mohla učit každý den. Protože toho moc uměli, nechovali se jako náfukové a nedávali lidem na vědomí, že pozor, teď přišel někdo. To řekl Sovák jednou: Děvenko, víš co je důležitý na tomhle řemesle? Ale hrozně důležitý? Neproslavovat se.
Schválně, všímejte si, já už teď s odstupem času si tohohle zvláště všímám, co lidí se marně pokouší okamžitě se na první dobrou proslavit. To vlastně nejde. Je to spousty práce, protrápených dní, zkoušení a vlastně také učednická léta a všechno tohleto. Pokud se k tomu nepropracujete, aby si vás lidi pamatovali a taky někteří zaplaťbůh vážili. To chce jenom prací, ničím jiným. Člověk musí být pokorný. Pokora a píle, která někdy bolí. Já nejsem vůbec pilná, ale jsem na sebe přísná, protože jinak to nejde. Jinak nikdy nikdo ničeho nedosáhne.
