Hory jsou má láska, ale manžel na ně nežárlí, říká Výborná

Co vás přivedlo ke skialpinismu? 
Vždycky jsem ráda lyžovala, jezdila jsem jako dítě i závodně. A pak jsem viděla někdy na začátku 90. let v Tatrách, jak nějací borci sjíždějí volným terénem kopec, který vyšlapali na pásech, a řekla jsem si: To by bylo něco! Když jsem se vrátila v roce 2014 z K2, začala jsem se po skialpech shánět. Nejdřív jsem si vypůjčila tři páry lyží, abych si ujasnila, jaké si pořídit a co chci vlastně na skialpech dělat. 

21 fotografií

Co na nich tedy děláte? 
Když mám chvilku a potřebuju se proběhnout, řeknu v rádiu: Radiožurnál, je 10 hodin, vysíláme zprávy! Sednu do auta a jedu na Mísečky. Tam si natáhnu pásy a běžím nahoru. Mám ráda i horské přechody. I na některé čtyřtisícové kopce v Alpách můžete na lyžích vystoupat až na vrchol. Třeba Gran Paradiso v italských Alpách. Na skialpech jsme s horským vůdcem Dawem Knillem přecházeli i pohoří Ellsworth v Antarktidě.

Jaký máte z Antarktidy nejsilnější zážitek?
Krajina je tam úplně jiná, jako ve snu. Znám Kavkaz, Himaláje, Alpy, Karákóram, ale něco takového jsem nikdy neviděla . Když jsme byli na vrcholu Vinsonu, nejvyšší hoře Antarktidy, tak to pod námi vypadalo jako nebe v pohádce Anděl Páně, pokud z něj vyndáte nábytek a všechny svaté.

Jak to? 
Nevíte, kde začíná země a kde končí nebe. Je to zvláštní prostor nabitý energií, jste tam v hezkém zabezpečení, jako by vás někdo objímal a balil do peřinky.

Vy o tom mluvíte tak, že byste snad na výpravu dokázala přemluvit i úplné nehoraly.
Ale neříkám, že to nebylo v něčem náročné. Neříkám, že když ráno urputně fičí vítr a vy si musíte sbalit stan a narvat se do bot, do kterých se nemůžete dostat, že je to příjemné. Vůbec ne. Jenže tyhle pocity jsou ve stínu toho, že můžete vnímat, jak vypadal svět dřív, než do něj zasáhl člověk. Antarktida je čistá jako její sníh.

Bez čeho byste si netroufla vyrazit na vysokohorskou túru?
Bez ABS batohu, bez lavinové výbavy a bez navigace. Bez čelovky, lékárničky a zateplovací bundy. Důležité je si túru připravit, vzít si mapu a podívat se na počasí. Je dobré mít parťáka, a když se rozhodnete, že půjdete třeba přechod přes Dolomity, tak i horského vůdce. Tyhle všechny věci respektuju, a tak se pořád můžu ze skialpů radovat. Ale aby si to člověk užil, musí začít chodit se zkušenějšími lidmi nebo si najmout vůdce. Lidé to podceňují v Alpách i v Krkonoších. I tady se dá spadnout do Kotelní jámy.

Na co si musí dát skialpinista začátečník pozor? Co byste mu poradila?
Nesmí přecenit své síly a měl by to být dobrý lyžař. Je taky fajn vyrazit na svou první skialpovou túru s partou lidí nebo parťákem, který vám ten první zážitek udělá hezký a řekne třeba: Ukážu ti svou oblíbenou trasu z Pece pod Sněžkou přes Modrý důl na Výrovku, kde si dáme pivo. Když s sebou budete mít nějakého běsa, který se před vámi bude chtít předvést, tak vám to jen zhnusí.

Ještě něco?
Taky musí umět svou výstroj ovládat. Viděla jsem lyžaře, kteří si nalepili pásy obráceně. Je to docela umění, ale u některých typů lyží to jde. A pak nadává: Ježiš, to klouže.

Když vyrážíte na túru s horským vůdcem, tak vás prý nejdřív zkouší, zda svou výbavu ovládáte.
Ano a někdy taky zjistíte, že ti ostatní z vaší skupiny vás zpod laviny fakt nevyhrabou. Mít jeden lavinový kurz prostě nestačí. Každý rok je potřeba se pohybovat ve volném terénu a opakovat si to, zahrabávat batohy, dohledávat je. A přestože tohle všechno zvládnete, tak šance, že člověka zavaleného lavinou vyhrabete včas, je, pokud je hluboko, docela nízká. 

Setkala jste se s lavinou?
Na horách je vídám. Šlapete a najednou slyšíte, jak se to na protějším kopci utrhne. Nebo vidíte, jak v místě, které míjíte, ujel celý svah.

To musí být strašný pocit.
Stačí i jen to, když vy sama odtrhnete menší kus svahu a vidíte, jak se vám pod lyžemi zvětšují praskliny a celé to jede s vámi dolů. To opravdu nechcete zažít. Kluk, který mi prodával lavinový ABS batoh, také se tomu říká andělská křídla, mi radil: Když zjistíš, že se ten kopec pod tebou už hejbe, tak neváhej a ten batoh odjisti. Stačí totiž, abyste se na jednu vteřinu rozhlédla a už jste v kotrmelcích a kličku u batohu už nenahmatáte. Takže radši dřív než později. Moji kamarádi už pár lidí v lavině ztratili.

Přesto se na horách nebojíte?
Většinou postupujeme tak, aby se nebylo čeho bát. Ale přiznávám, když se nám na Antarktidě propadli postupně do trhliny, která naštěstí nebyla tak hluboká, postupně dva parťáci ze čtyřčlenné výpravy, tak mi nebylo dobře. Vzala jsem si silnější rukavice, zapnula si všechny zipy na oblečení a řekla si: No dobře, statisticky jsem teď na řadě já. Aspoň jsem dobře vybavená, než se mi podaří vyhrabat nebo než mě vytáhnou. Víte, mám hory jako relativizaci. Když mi ve studiu nebo v televizi něco nevyjde nebo se mi na jevišti objeví falešný Jim Carry, tak se vlastně nic tak hrozného nestalo. Nikdo neumřel. Ale když na horách uděláte chybu, tak vás to může stát život.

O horách jste napsala i knihu Mezi světy. Co pro vás znamenají?
Jsem tam doma. Stačí mi se v horách už jen pohybovat a jsem šťastná. Vylézt na nějakou horu je fajn, ale i když půjdete pod nimi a budete pozorná, tak je to čistá krása. Hory jsou neuvěřitelný zdroj energie. Pro mě je slastný pocit spojen se šlapáním nekonečné pláně, která se třpytí jako diamanty. Když se podíváte na prostor mezi skalami z jednoho údolí do druhého, je to vlastně živá bytost. To, co vypadá, že je prázdné, není vůbec prázdné. Pokud umíte přírodu vnímat, dá vám nazpět to, co vám chybí. A potom ta jízda z kopce, to je něco! Kolikrát se slyším, jak řvu nahlas radostí.

Nakazila jste svou vášní pro hory a skialpinismus i manžela s dcerou?
Ne, dostanu je maximálně do Krkonoš k dědovi do Jilemnice, dál ne.

Nežárlí manžel? Přeci jen jste v partě odvážných chlapů.
To se musíte zeptat jeho. (usmívá se) Ale představte si, jak nocujete v bivaku ve velikosti boudičky na zahradní nářadí na hřebeni hory. Vítr fičí tak, že máte pocit, že vás to odfoukne i s tím bivakem. Máte a sobě všechno oblečení, které s sebou nesete včetně bot, ležíte ve spacáku a je vám kosa. Tady fakt není na co žárlit.

Jste známá tím, že máte rádá češtinu a její novotvary, je ve skialpinismu nějaké vaše oblíbené slovo?
Haršajsny. To jsou v naší hantýrce stoupací hřebeny, takové mačky, které si zacvaknete pod špičku vázání a na zledovatělém povrchu vám to neklouže.

Haršajsny, hezké. V rádiu jste zvyklá často mluvit, povídáte si s parťáky i při túře?
Vůbec, spíš mlčím. Občas ze mě něco vypadne, když vidím něco urputně krásného a mám pocit, že to musím někomu ukázat. Ale pak už se dost bojím, protože vidím věci, které neexistují. Ohýbající se stromky pod sněhem, zasněžené pařezy nebo struktury v ledu či ve skále dokážou dělat s fantazií neskutečné věci. Číhají tam na vás různé bytosti, sněhuláci, bubáci…

Tak to se nedivím, že radši mlčíte.
No jasně, to nikomu nemůžete vyprávět, protože ten člověk by si pomyslel: Aha, tak paní Výborná už je fakt přepracovaná.