Poťouchlosti zkouším na manželce, skáče mi na špek, říká Miroslav Krobot

Zatímco jako divadelní režisér a autor her byl Miroslav Krobot uznávaný už od mládí, coby herec se stal začátečníkem až po padesátce. „Tehdy jsem nechtěl dát najevo, že o tom nevím vůbec nic,“ přiznává fanoušek spisovatele a dobrodruha Jana Eskymo Welzla, jehož příběh chce převést na filmové plátno.

Pídila jsem se po původu vašeho jména a došla k tomu, že slovo Krobot bylo dříve vídeňským označením pro Chorvaty. Máte něco společného s Chorvatskem?
Tuhle verzi původu mého jména znám. Je jich ještě několik, ale tahle s Chorvaty je asi nejpravděpodobnější. Mám pocit, že se o tom dokonce mluví i v Babičce Boženy Němcové. Podle jedné z možných variant měl snad chorvatský dvůr během třicetileté války táhnout na sever a některým chorvatským chlapcům se zalíbila místní děvčata, tak tady zapustili kořeny. Na Šumpersku je pár vesnic, kde je tohle jméno celkem časté, takže je tady takové naše hnízdo.

Když jsme se domlouvali na rozhovor, zmínil jste se, že dopoledne vyučujete své dva vnuky. To bylo výjimečně, nebo se z vás během karantény stal rodinný učitel?
To je záležitost, která probíhá pravidelně. Mám vnuky ve čtvrté a páté třídě a s celou rodinou jsme odjeli do Jeseníků, takže jsme se spolu učili tam. Před pár dny už se ale s rodiči vrátili domů do Prahy, takže teď naše výuka probíhá online.

Jaký je ten návrat k učivu prvního stupně?
Je to takové nečekané opáčko slovních úloh a dalších věcí. Člověk má ale na druhou stranu radost, když zjistí, že těm klukům dovede něco vysvětlit a oni to od něj navíc berou. Myslím, že nás to baví vzájemně, když se snažíme přijít různým věcem na kloub.

23 fotografií

V jednom starším rozhovoru jste o sobě řekl, že potřebujete být neustále něčím zaúkolovaný, a pokud nejste, úkolujete se sám. To pro vás musely být uplynulé měsíce složité. Čím jste se úkoloval?
Mám docela štěstí, protože některé věci mám rozpracované, jako psaní scénáře nebo nějakého divadelního textu. Naopak mi to v některých ohledech bylo příjemné, protože jsem nehrál představení v divadle a mohl jsem se soustředit jen na jednu nebo dvě věci, které připravujeme.

Vaše domovina, tedy Jeseníky, Šumpersko a konkrétně okolí Zábřehu, vás jako autora zřejmě hodně inspiruje. Důkazem budiž váš režisérský filmový debut Díra u Hanušovic, ale také vaše knižní prvotina s názvem Nečíst, která vyšla teprve před pár týdny. I v ní jste věnoval prostor svému rodnému kraji.
Myslím, že jsem takový lokální vlastenec. Mám tady rodinu, kamarády, zázemí... Mám za to, že co člověk pochytá do nějakých pěti roků, to ho nějak formuje dál, ať chce, nebo nechce. Nejsem nějaký velký propagátor, ale je mi jasné, že sem patřím – a to vesnické zázemí je mi vlastně docela blízké.

Kromě, jak říkáte, lokálního vlastenectví se v jedné z povídek vaší knihy projevila jedna poměrně hodně překvapivá věc. Vy se zajímáte o kvantovou fyziku?
Jsem sice naprostý amatér, ale je pravda, že kvantová fyzika mě fascinuje. Začalo to tím, že jsem sledoval seriál o kvantové biologii a kvantové mechanice. Pak jsem si sehnal pár knížek a začal o tom trochu víc číst. Jde o mikrosvět s obrovskými událostmi, takže z toho vyvstávají až filozofické otázky. Nechci se do toho teď pouštět víc, protože by to pro čtenáře asi bylo nezáživné, ale vlastně mě hrozně baví se tímhle oborem prokousávat. Už proto, že se tím prokousávám hrozně těžko. Spoustě věcem nerozumím a nemám na to. Vím to. Ale tím víc mě to láká. Tím víc chci ty věci pochopit a přijít jim na kloub. 

Právě jste vyjmenoval několik důvodů, kvůli kterým by spousta lidí své snahy spíš vzdala. Máte to tak se vším? Že čím víc se nedaří, tím větší máte motivaci pokračovat?
Ale jo, myslím, že jsem trošku zabejčenec. Když si něco umanu, tak se opravdu snažím to udělat pořádně. Mám to tak vštípené od rodičů. 

Na druhou stranu evidentně s ničím příliš nespěcháte. Ačkoli na divadle se pohybujete celý profesní život, tak u filmu jste jako herec začal až po padesátce, coby režisér po šedesátce no a po pětašedesátce jste se pro změnu pustil na dráhu spisovatelskou. Co to bude příště?
Nechávám to docela otevřené. Pravda ale je, že najednou člověk zjišťuje, že by toho chtěl udělat docela dost a není si jistý, jestli na to bude mít dost času. Říkám si, že bych měl asi pohnout a trošku se snažit, a dokud na to psychicky a fyzicky mám, abych toho stihnul co nejvíc. Je to vlastně takový podivný stres.

Takže s přibývajícím věkem se rozrůstají a zmnožují vaše plány?
Já se v tom hrozně krotím. (smích) Snažím se brzdit, ale v tuhle chvíli nosím v hlavě tři čtyři věci, které jsou časově i po všech dalších stránkách opravdu náročné a rád bych je stihnul.

Miroslav Krobot ■ Narodil se 12. listopadu 1951 v Šumperku. Vystudoval JAMU v Brně, po studiích nastoupil jako režisér do divadla v Chebu. Posléze působil v Hradci Králové, pražském Realistickém divadle, hostoval v Národním divadle. V roce 1996 se stal uměleckým šéfem Dejvického divadla, kam tehdy přivedl celý svůj absolventský ročník z DAMU. ■ Je držitelem řady divadelních cen (Alfreda Radoka za inscenaci roku či dříve Cena Českého literárního fondu za režii). K vlastnímu celovečernímu filmu se dostal až v roce 2014, a to snímkem Díra u Hanušovic, k němuž napsal i scénář. Jako herec se stal populárním až po roce 2005, především díky filmu Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka. Účinkoval také v úspěšných komediálních i kriminálních seriálech.

V době, kdy jste se poprvé objevil ve filmu, jste byl už dávno úspěšný divadelní režisér i autor. Jak jste například po Účastnících zájezdu vnímal, že vás lidé poznávají na ulici díky roli autobusáka, která má sice ve scénáři legendární hlášku o podšálcích, ale jinak má minimum prostoru? Navíc po desítkách let kariéry na divadle?
Napřed mi to hrozně vadilo. Pak jsem si na to zvykl, dokážu tyhle věci vytěsnit a snažím se být zdvořilý a netvářit se kysele, když se někdo chce třeba vyfotit. Je to už takový trochu profesionální přístup. Pořád mě ale nepřestává překvapovat, jak moc populární se stali Účastníci zájezdu a třeba i Pepik Hnátek. Před pár dny mi ale udělala radost v Olomouci jedna paní, která mě zastavila. Hned jsem si říkal, to zase budou Účastníci zájezdu. Ona se mě ale zeptala, jestli bych jí nepodepsal mou knížku Nečíst. To mě opravdu strašně mile překvapilo.

Zmiňoval jste, že vám na srdci leží tři čtyři náročné projekty. Týká se některý z nich vašeho dětského hrdiny – spisovatele a dobrodruha Jana Eskymo Welzla?
Ano, jsme ve fázi, kdy je hotový scénář a sháníme peníze. Měl by to být celovečerní napůl hraný a napůl animovaný film, který je Welzlem inspirovaný. Na to se hrozně těším. Měl by to být takový rodinný film, spíš pro kluky. Snad to vyjde.

Když jste jako kluk četl příběhy Eskymo Welzla, snil jste o podobných dobrodružstvích?
Určitě. V klukovském věku pro mě tyhle příběhy byly něco úžasného. Musíte si představit, že tehdy nebyly otevřené hranice a například Afrika pro nás byla tak vzdálená, jako byste dneska řekla, že poletíte na Měsíc.

Už je to pár let, co nejste uměleckým šéfem Dejvického divadla a jste v uvozovkách pouze členem souboru. Když člověk opustí takovou vedoucí funkci, nemá pak problém zařadit se mezi ostatní a zkrotit svůj zvyk vést?I v tom se dost brzdím. Vím totiž, jak je třeba nepříjemné, když herec prosazuje vůči režisérovi úplně jiný názor. Je to taková ztráta času. Pokaždé vyhraje režisér. Pokud k tomu něco řeknu, spíš navrhnu něco v tom samém duchu, co danou myšlenku spíš rozvíjí. Zkrátka něco, co by pomohlo. Úplně výjimečně jsem kritický. To už by opravdu musela být úplná hovadina, abych něco řekl. (smích)

Jiná situace byla naopak ve filmu. Tam jste se po padesátce stal úplným nováčkem.
To ano. Nechtěl jsem dát najevo, že nevím vůbec nic. Je to taková pýcha podivná, ale současně jsem sledoval, jak se co dělá, jak pracují zvukaři, jak to dělá střih, co vše dělá kameraman a co vše je potřeba... Tahle moje neznalost se změnila ve zvědavost nebo spíš touhu se to všechno rychle naučit. V tom smyslu mi to, myslím, dost pomohlo.

Říkáte o sobě, že je vám blízký humor založený na mystifikaci a vyžíváte se v poťouchlosti. Nejsou pak často lidé kolem vás mírně řečeno zmatení?
Mám to hrozně rád, ale nerad bych ubližoval, nebo aby to vypadalo z mé strany povýšeně. Víte, mě třeba hrozně baví reakce na nečekaný humor, nebo když člověk řekne něco, co vypadá jako pravda, ale je to úplná blbost. To je něco, co mě hrozně baví, a myslím, že to je i humor, který pěstujeme v Dejvickém divadle. Absurdity a poťouchlosti, to je vlastně už taková česká tradice. Je to moje krevní skupina a strašně rád do ní patřím.

Děláte si někdy poťouchlosti třeba jen tak z lidí na ulici?
Na ulici ne, ale zkouším to na manželce. (smích) Je to příjemné, ona totiž docela dobře skáče na špek.