Herec přiznal, že pro něj vždycky byly nejtěžší prázdniny. Přestal pro něj platit pracovní řád, který člověka drží v nějakém režimu a vyhřezly vnitřní problémy.
„Herecké prázdniny jsou dlouhé. A já jsem se chtěl vždycky hodně věnovat rodině. Ale ve výsledku mě ty prázdniny pokaždé dost zmohly, protože jsem poměrně úzkostný typ s vysokým nárokem na vlastní výkon. pokud si vystavíte život na přesvědčení, že se máte maximálně starat o lidi okolo sebe, zvlášť o rodinu, tak se váš život uzavře do sledu povinností,“ řekl Miroslav Hanuš.
„Může se stát, že se nedokážete jednoduše ocenit a říct si: Vždyť všechno funguje, udělej si chvilku pro sebe. Stres se zvětšuje, prohlubuje, takhle to může jít i roky. Melete z posledního, vy to nevnímáte, ale vnímá to vaše okolí. A já měl to štěstí, že moje žena Jana mi jednou v létě, když jsme byli na chalupě, řekla: ‚Poslyš, tady v Jindřichově Hradci je psychiatr, zajdi se tam poradit.‘,“ prozradil.
I když si vnitřně říkal, že k psychiatrům chodí jenom blázni nebo lidi, kteří jsou na konci sil, a on si tak nepřipadal, nakonec souhlasil. „Jana je hodně citová, ale současně velmi věcná a pragmatická, takže jsem na ni dal a šel jsem tam. To bylo mé první setkání s psychiatrií, prvotní orientace v problému. Pak jsem začal chodit na nějaká léčebná sezení i v Praze, bral jsem nějaké léky, ale po pár letech byla ta situace zase natolik blbá, že se Jana spojila s mým pražským doktorem, což je náš rodinný známý, a řekla mu, že asi zase melu z posledního,“ řekl s tím, že jiný člověk by to na něm nejspíš nepoznal.
„Člověk se snaží vydávat na veřejnosti signály, že je v pohodě, to aby ho nesežrala nějaká jiná šelma. Ale kvalita toho života byla skutečně mizerná. Deprese se projevují střídavě, taky skrytě a všelijak maskovány. Včetně fyzické nemocnosti, kdy se příznaky různě mění. Příklad: hrozně mě třeba bolely zuby. Ale ne chvíli, půl roku nonstop,“ uvedl.
Postupně ho bolelo i rameno nebo koleno. Pak přišla nespavost, kterou vystřídalo období šílené únavy a totální spavosti. Asi před jedenácti lety si uvědomil, že to takhle nejde dál.
„Dvakrát jsem zkolaboval na jevišti, čímž se mi to začalo promítat i do práce. A práce bývá to poslední, co si snažíte udržet. Když jsem pak s tím svým doktorem o tom všem mluvil, tak projevil názor, některé problémy na svobodě nevyřešíš, potřebuješ vytrhnout z toho kruhu povinností i osobních vztahů. A navrhl mi, že by bylo nejlepší, kdybych si šel plánovaně někam na pár týdnů odpočinout. S vyplazeným jazykem jsem v divadle dohrál sezonu a měl jsem předjednáno, že hned první den prázdnin nastoupím do Střešovic,“ řekl.
Upřesnil, že ve vojenské nemocnici byl zavřený sedm týdnů. Po propuštění pak následovalo šest let skupinových terapií. „Nějaké ty krátkodobé propady vás budou doprovázet až do konce života. Nicméně v posledních dvou třech letech už jsem schopen určitých klidnějších postojů a rozhodnutí. Třeba že někomu dokážu říct: Já si to takhle nepřeju,“ řekl pro čtvrteční Magazín DNES.
17. června 2019 |
