Jaké to je, být „na stará kolena“ znovu otcem. Jak svoje rodičovství vnímáte?
Miroslav: Je jiné než se staršími dětmi. Jsem ve věku, kdy bych už mohl být dědečkem. Mám pocit, že jsou chlapi, a já mezi ně určitě patřím, kteří dost dlouho dospívali. Možná jsou tak lační po životě, možná je všechny ty vjemy tak baví, ať to je příroda, vítr, sport, alkohol, ženy… V uměleckém světě jich znám hodně, ale jinde to asi bude stejné. Když se narodily moje starší děti, neměl jsem takovou trpělivost, i když to bylo taky krásné.
Helena: Někdy je to náročné, ale náš Samuel je moc hodné dítě. Odmala krásně spal, klidně i dvanáct a půl hodiny, rozhodně si nemůžu stěžovat, že bych se v noci nevyspala. Jako novopečená matka jsem nikdy nehledala rady na internetu, řídím se intuicí a zdravým rozumem. Například mi doktorka říkala, abych Sama budila, když se nevzbudí na kojení, ale proč? Až bude mít hlad, jistě si řekne sám.
Poslední dobou se lidé životem doslova řítí. Taky máte občas pocit, že je na světě spousta věcí, které neznáme, a že čas letí příliš rychle?
Helena: Ano, od té doby, co se mi narodil Samuel, uvažuji nad věcmi, nad kterými jsem nikdy nepřemýšlela.
Miroslav: České myšlení je „zvláštní“. Lidé tady si nedokážou ujasnit, co je dobře a co je špatně, nemění svoje zvyky, nechávají se velmi lehce ovlivnit vším možným. A já jsem teď udělal něco, nad čím mnohým zůstává rozum stát. Vzal jsem roli v muzikálu. Je mi čtyřiapadesát roků, kdy jindy než teď? A pravověrní činoherní herci si ťukají na čelo. Ale pro mne je to zase něco nového. Budu tančit a zpívat před osmi sty diváky v hledišti a nikdy jsem to nedělal.
Mě baví utrhnout ze života to nejzajímavější, co tady je. A vím, že toho nestihnu ani miliontinu, ale čím víc toho bude, tím líp se mi bude odcházet. Kdysi jsem dělal kung-fu a jednou se mne můj trenér, který žil v šaolinském klášteře, zeptal: „Pane Etzlere, kvetou už kaštany?“ A já jsem to nevěděl. „A není to škoda?“ Podíval jsem se na kaštan a najednou ho viděl úplně jinýma očima, vypadal, jako by byl obložený orchidejemi. „Kde se stala chyba?“ pomyslel jsem si.
Jen aby se ještě děti uměly podívat nahoru do korun stromů, a nejen dolů na mobily… Dětství Samuela bude asi úplně jiné než vaše. Jaké bylo?
Helena: Narodila jsem se v osmdesátém prvním roce, vyrostla ve Stráži pod Ralskem a moje dětství bylo skvělé. Nebyly telefony, takže jsme byli s kamarády pořád spolu, skákali jsme panáka, gumu, sbírali céčka, a hlavně když se něco domluvilo, tak to platilo. Nikdo si nedovolil nepřijít, protože by o něco přišel.
Miroslav: Já jsem měl štěstí v tom, že jsem spadl čápovi ze šátku do dobré rodiny. Tatínek byl jeden z nejvzdělanějších lidí, které jsem v životě potkal. Kdyby dneska žil, bylo by mu bezmála sto let. A maminka byla zpěvačkou ve sboru v opeře. Takže jsem vyrostl ve vážné hudbě a mezi knihami. Nebo jsem stál vedle maminky a učil se vařit. Vařím i dnes a rád. Českou, italskou, asijskou kuchyni.
Miroslav Etzler vybíral s partnerkou šaty na ples (leden 2019):
