V Partičce, kde už léta účinkujete, se často rozčilujete a bývá to velmi vtipné. Nemáte v reálném životě někdy problém s tím, že jste naštvaný, ale lidi vás neberou vážně a myslí si, že je to taky jen legrace?
V Partičce je to role. Jsme čtyři a potřebovali jsme se vyprofilovat, aby diváci věděli, kdo je kdo. Je to takový ten model „blbej“, „chytrej“, „divnej“ a „vzteklej“. Samozřejmě se v tom odráží i vlastní dispozice, takže já jsem ten, který se vzteká. Když cítím, že nějaká hra není zábavná, když je dlouhá, když atmosféra padá, vědomě se začnu rozčilovat nebo si dobírat Richarda (Genzera – pozn. red.). On už za ta léta ví, kam mířím, a hraje to se mnou. Je to divadlo, zábava, a proto se lidi těm „záchvatům“ smějou. Ale že bych v životě na někoho řval a on se začal smát, to se mi nestalo. Ve skutečnosti je poznat, jestli jsem naštvaný, nebo ne.
Ve srovnání s reálným životem, tragédiemi a bolestmi, je pro mě hraný pláč a bolest v kostýmu devalvací citů.
