Jste čerstvě přestěhovaná, jak jste to zvládla?
Dalo by se říct, že z posledních sil. Totálně mě to vyčerpalo, navíc se ještě stále potýkám s následky boreliózy, což mi dost bere energii. Už je to ale dobrý, krabice se mi podařilo poskládat tak, že konečně trefím k posteli. Věcí ke stěhování bylo hodně, v podstatě jsem musela sestěhovat tři knihovny do jedné. Svoji, mého před rokem zesnulého partnera, pak ještě něco po rodičích. Čtenářskou vášeň jsem zdědila po nich, tedy hlavně po mamince. Ta četla Dostojevského i po snídani.
Váš otec Václav Hudeček byl známý režisér, působící na divadle i v televizi. Je pravda, že jste s ním odmítala spolupracovat?
Byla jsem vychovaná v tom, že rodinní příslušníci spolu nemají hrát. Dnes už je také hodně věcí jinak, ale já na tom tehdy trvala třeba i z toho důvodu, abych si tím nezavřela dveře k dalším režisérům. Tatínek chtěl tento náš úzus později několikrát porušit s tím, že ta či ona role je přesně ta pravá pro mě, ale já do toho stejně nešla. Takto jsem místo sebe třeba do role princezny v pohádce Chytrá princezna „nominovala“ svou kamarádku Ivanu Andrlovou.
Nedocházelo někdy k humorným záměnám vzhledem k tomu, že se vás otec jmenoval stejně jako známý český houslista?
K záměnám docházelo zejména na poště. Vyměňování dopisů, které patřily Václavu Hudečkovi houslistovi, a opačně, nebylo žádnou výjimkou. Jednu dobu jsme se s Hudečkovými stýkali a vzájemně se navštěvovali. Táta totiž moc rád spolupracoval s Evou Trejtnarovou–Hudečkovou.
Navzdory tatínkovu přání jste se nestala klavíristkou. Od svého partnera Juraje Herze jste ale kdysi dostala klávesy. Co jste mu hrávala nejraději?
Juraj bezmezně obdivoval každého, kdo uměl hrát na nějaký hudební nástroj. Já na herečku hrála na klavír celkem slušně, tedy samozřejmě na úrovni někoho, kdo už roky necvičí. I když mají klávesy do klavíru hodně daleko, můj oblíbený Mozartův Turecký pochod jsem na ně Jurajovi dokázala zahrát celkem obstojně. Na nějaké zpěvnější melodie à la Schumann klávesy prostě nejsou. Dnes už je ale vlastní můj synovec, kterému jsem je před časem věnovala, aby s jejich pomocí mohli doma uspávat jejich miminko.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Dokonalý svět: Ulice: Odsouzené: Pojišťovna štěstí: Redakce: Rodinná pouta: Rapl: Ordinace v růžové zahradě: Život je ples: |
Netajíte se tím, že hudbu využíváte i k dobíjení energie. Co u vás bezpečně zabere?
Jednoznačně Bizetova Carmen. Znám ji celou zpaměti a je to pro mě takzvaný „lomcovák“. Zahrát na klavír bych ji ale, narozdíl třeba od Offenbachova kankánu, neuměla. Vážnou hudbu obecně mám moc ráda, ať už je to Čajkovskij, Beethoven nebo třeba Vivaldi. Kromě hudby jsou to pro mě i knihy, které mi pomáhají překlenout neveselá období života. V ten moment u mě nastává takzvaná velká čítárna počínající Feuchtvangerem, Steinbeckem přes Simmela až třeba po Kocoura Mikeše a Halinu Pawlowskou.
S Jurajem Herzem, který byl vaším partnerem devět let, jste se seznámili díky natáčení filmu Habermannův mlýn. Tvrdíte, že jste ale se svým výkonem v něm nebyla vůbec spokojená.
Spolu s Klárou Cibulkovou jsme měly být součástí takzvané „české lůzy“, která páchala na sudetských Němcích při jejich odsunu neskutečné násilí. No a najednou jsem zjistila, že jen tak na první dobrou něco takového nejsem schopná zahrát, bylo to pro mě hrozně těžké. Možná bych to ze sebe vydolovala ještě na jevišti po dvouměsíčním zkoušení, tady mi to ale moc nešlo. Když jsem pak ten film viděla, vnímala jsem, že to za mě nebylo úplně ono. Jsem duší spíš kominda, zlo prostě asi nebude moje parketa.
Co na váš výkon tehdy říkal pan režisér?
V jedné scéně jsme měly s Klárou rabovat. Juraj za námi ale přišel s tím, že se do toho musíme víc položit. Prostě chtěl, abychom byly větší bestie. Tak jsme se tedy snažily být zlejší a zlejší s tím, že už snad bude spokojený. Pak jsme za ním šly, jestli už jsme byly bestie, ale on odpověděl: „No bestie přímo ne, ale rabující koťátka už jste byly!“
Jak vůbec vnímáte otázku odsunu sudetských Němců?
Hlavně vnímám, jak se o tom, co se skutečně dělo, málo ví. Kritici dokonce psali, že Češi by přeci něčeho takového nebyli schopní, čemuž jsem se musela jen srdečně zasmát. Každý národ má v sobě dobré ale i zlé lidi, bez výjimky. Tak například, Juraj pocházel z německo-maďarsko-slovenské rodiny a zažil spoustu paradoxů, jako třeba když se s rodiči schovával před deportací do koncentráku v německé vesničce, kde o tom lidé věděli, ale nikdo je neudal. Udali je až Slováci.
Tyto zážitky popisuje Juraj Herz ve své obsáhlé autobiografii s názvem Autopsie, jejíž první věta byla prý věnována speciálně vám.
Když se Juraj chystal autobiografii psát, říkala jsem mu, že ji doufám nebudu muset číst. Mám totiž k autobiografiím lehkou averzi. Všechny začínají dost stejně: narodil jsem se tehdy a tehdy, tam a tam, moji rodiče byli tím a prarodiče zase tamtím... a tohle mě opravdu nudí. Když jsem to Jurajovi řekla, rozhodl se knihu začít tak, aby mě to zaujalo a měla jsem chuť číst dál.
Vezměte si například jak začíná román J.M.Simmela Všichni lidé bratry jsou: Bratr se zeptal svého vraha, jak hodlá vraždu provést. No nečetli byste to dál? Juraj tedy začal svou knihu slovy „Kalené ostří se zalesklo ve slunečním paprsku, šavle zasvištěla a rozťala srbského vojáka na dvě poloviny.“ No nečetla byste to dál?
Navzdory vašemu postoji, že rodinní příslušníci spolu zásadně nemají hrát, jste se svým partnerem režisérem ale přeci jen jednu divadelní hru nazkoušela.
Za to ale Juraj vůbec nemohl. Jednoho dne k nám přišli Honza Hrušínský s Miluškou Šplechtovou s tím, že pro Divadlo Na Jezerce bude Juraj režírovat hru Dědicové a jednu z hlavních postav budu hrát já, na což on odpověděl, že s tím v žádném případě nebudu souhlasit. Tu hru jsem znala, scénář jsem četla a role se mi moc líbila. No nakonec jsem proti svému přesvědčení Hrušínským podlehla a do projektu nastoupila. Pak jsem toho litovala, protože jsem měla neustálou tendenci do toho Jurajovi pěkně „kecat“.
V komediích jste jako ryba ve vodě, podařilo se vám už někdy sebe samu pořádně „odbourat“?
Samozřejmě, a daří se mi to občas udělat i kolegyním, třeba v představení Miláček Anna, které hraju v Divadle Palace s Lindou Rybovou, Petrou Špalkovou, Sašou Rašilovem a Davidem Prachařem. Takzvané „odbourání“ ke komediím patří, diváci to i tak trošku očekávají a mají to rádi. Jsme tam od toho, abychom diváky pobavili a někdy se rádi pobavíme i my sami. V Hamletovi bych to asi neudělala, nic se nesmí přehánět.
Zmínila jste Hamleta, co vy a Shakespeare?
Jakkoliv by se světová dramatika bez těchto děl asi nepohnula dopředu a je potřeba mít Macbetha, Hamleta, Othella i Kupce benátského, aby se vědělo, jak vypadá lakomství, žárlivost či láska, já mám radši lomenější věci s humornějším akcentem, při kterých ztuhnete a vzápětí se můžete třeba rozesmát. Jako příklad můžu uvést Kočičí hru, což není zase tak veselá komedie, jak by se mohlo zdát. Je to hra o smutcích, o velkých osudech malých lidí, o vzpomínkách, ze kterých se nelze vymanit. Představení s paní Medřickou jsem viděla čtyřikrát a vždycky mě rozplakala stejná pasáž, ze které jsem se pak ale začala smát. Když se smějete a utíráte si u toho slzy, to je pro mě na jevišti nejvíc.
Martina Hudečková
Máte čas sledovat současnou divadelní scénu?
Teď jsem byla dva roky v útlumu, takže moc nemám aktuální přehled, ale už se zase začínám pomalu rozhlížet. Zrovna včera jsem byla v Rokoku na premiéře Havlíčkova Neviditelného a těším se na další divadelní zážitky.
Prošla jste mnoha televizními seriály, jak vám práce na nich sedí?
Dnes už je jiná doba. Z časových důvodů máme my herci hrozně malý prostor cokoli si nazkoušet, což je stresující. Toto jsem si vyzkoušela při natáčení seriálu Cesty domů, kde jsem měla po delší době poměrně velkou roli a musím přiznat, že mě takový menší adrenalin docela zaskočil.
Jinak mě baví, když herec uvede diváka lehce v omyl, jako se to ve zmíněném seriálu podařilo mě. Hrála jsem tam kamarádku stěžejní dvojice, která byla zároveň zdatnou hospodyní a prostě bylo jasné, že umí vařit. Dodnes mě pobaví věta, kterou jsem tam v jedné scéně říkala panu Švehlíkovi: „A to říkáš ty mě, která umí připravit daňka na dvanáct způsobů?“ I když vařit umím, tak tohoto výkonu opravdu schopná nejsem.
Seriál Škola Na Výsluní vám do vašeho hereckého portfolia prý přinesl nezapomenutelnou postelovou scénu.
Ta se odehrála s Vaškem Svobodou tím způsobem, že jsme hráli baculatý pár, který byl tak chudý, že neměl jednu dobu ani na uhlí. No a aby nám nebyla zima, zůstali jsme prostě celý den ležet v posteli. Takže přesně tak, nezapomenutelná postelová scéna v pozdějším věku!
Momentálně vás diváci mohou vidět v seriálu Krejzovi, jak vás vaše role baví?
Krejzovi jsou opravdu „krejzy“. Coby Jolana Čumpelíková jsem opustila svého muže Čumpelíka alias Michala Suchánka kvůli strýci Jarynovi z Brna alias Pepovi Poláškovi a vzápětí jsem seděla u Čumpelíkova nemocničního lůžka a tvrdila mu „jednou žena, dycky žena!“ Jsem moc zvědavá, jak to s námi bude, zatím jsem evidentně žena dvou mužů.
Martina Hudečková
Jste dvorní dabérkou Renée Zelwegerové. Jak vnímáte její dnešní vzhled, který prošel razantní změnou?
Musím přiznat, že tvář Renée Zelwegerové mám dokonale prostudovanou a to, jak dala svému vzhledu poslední dobou zabrat, mě upřímně překvapilo, byť to ona sama v rozhovorech popírá. V dabingovém studiu nám nic neunikne, po plastických operacích a botoxových aplikacích se herecká mimika značně mění. Divím se, že je někdo ochotný tak razantně změnit svůj přirozený vzhled jen proto, že odmítá stárnout.
Co říkáte na plánované znovuobnovení seriálu Beverly Hills, ve kterém jste dabovala Kelly?
Když jsem tu informaci zachytila, říkala jsem si, že jsou producenti odvážní, chtít se takhle znovu vracet do stejné řeky. Nečekaným odchodem Luka Perryho ale možná všechno skončilo na mrtvém bodě, bez něj by to bylo jako Sněhurka a sedm trpaslíků bez Šmudly.
Na co se momentálně nejvíc těšíte?
Možná se rýsuje taková jedna velice krásná divadelní role, ale zatím žiju tím příslibem. Už jsem totiž natolik stará a zkušená že vím, že příslib je někdy hezčí než sama skutečnost.
