V dobách své největší filmové a televizní slávy jste se rozhodla se vším seknout. Proč už jste se nechtěla objevovat před kamerami?
Ono to úplně takhle nebylo. Nebylo to moje rozhodnutí. Věci se prostě tak děly. Já jsem se vdala, měla děti. Trošku se zbrzdil ten můj začátek. Na DAMU jsem studovala, když už jsem měla druhé dítě, takže jsem byla statečná, odvážná žena. A když jsem dokončila, protože to byl obor režie, dramaturgie, tak už mě to směřovalo trošku jinam. Ale musím říct, že dnes toho nelituji. Jsem taková „renesanční“ osoba. Dělám ledaco, jak divadlo, tak muziku a pracuji i v organizaci Loutky v nemocnici a vlastně jsem velice spokojená.
Co vás přivedlo k loutkám?
Kamarád mojí maminky, který pracoval v nemocnici v Německu s loutkami. Potřeboval ode mě určitou pomoc, jak to dotvořit, jak udělat pořádnou tečku při odchodu a jaké scénky by se hodily. Potom mě povzbudil, ať něco podobného založíme tady v Čechách. Je to už patnáct let, co to děláme. Myslím, že to funguje a je to čím dál lepší a lepší. Je to taková radost.
Na televizní obrazovce se pravidelně objevujete hlavně díky pohádce Jak se budí princezny. Jak vzpomínáte na to, když jste se dozvěděla, že v ní budete účinkovat?
Měla jsem samozřejmě velkou radost. Ani jsem to nečekala. Předtím jsem hrála v Kachyňově filmu Robinsonka, takže jsem byla v určité herecké databázi. Přišla jsem na konkurz spíše jen tak, ne, že bych věřila, že tu roli dostanu. Ale postupem jsem šla do dalšího, užšího výběrového kola a nakonec jsem se stala navždy princeznou. Musím říct, že je to takový můj osud, že mi to asi už nikdo neodpáře. (smích)
Je hezké, že říkáte osud a ne prokletí. Jak vzpomínáte třeba na Libuši Švormovou, která byla zodpovědná za to, že jste usnula navěky?
Byla to báječná herečka, ostatně jako všichni. Přímo s ní jsem ale v tak blízkém kontaktu nebyla. Spíše s mojí „maminkou“ Milenou Dvorskou, kterou jsem navštěvovala ještě potom mimo natáčení. Povídaly jsme si, šly na kafíčko. Tak jsem sledovala i její těžký osud, protože to neměla jednoduché.
Pak ráda vzpomínám na maskérny, kde řada komiků, kteří tam vystupovali, jako Menšík a Sovák a tak dále, byli hrozně vtipní. Oni od chvíle, kdy ráno nasedli do taxíku, sršeli vtipem. Nevím, jestli to pořád takhle funguje, zda jsou herci pořád takhle plní energie, ale tihle pánové byli. Takže jsme se prakticky smáli pořád. (smích)
Jan Hrušínský a Marie Horáková v pohádce Jak se budí princezny (1977)
Máte nějaký moment spojený s natáčením, na který si vždy zaručeně vzpomenete?
Je to pád Honzy Hrušínského z takového okénka v hotelu dolu na stůl v restauraci. Taky, že si zlomil nohu a pak jsme měli velké těžkosti. Zkrátka Honza Kraus, Honza Hrušínský a já jsme večer trochu zlobili a pak se stalo toto neštěstí. Ale dobře to dopadlo.
Neměla jste po roce 1989 tendence herectví znovu nakopnout?
Kdyby ta příležitost byla, určitě bych se do toho dala. Ale herectví i umění je o příležitostech, že se setkáte se správnými lidmi a prostě vás to nějak navede. Jít proti proudu, za každou cenu se někde nabízet, to není můj styl. Já vždycky vyčkávám, co mi přihraje osud, zkusím, jestli je to pro mě a pak jdu tou cestou.
Takže si myslíte, že je to možná tím, že lidé, kteří tenkrát byli v rozhodujících pozicích, zapomněli?
To úplně nevím. Asi byl už jiný výběr. Jak říkám, určitě jsem nechodila na večírky, nebyla jsem moc viditelná a tak se to zkrátka stalo.
Vám se nedávno povedlo v internetové kampani vybrat peníze na nové album kapely Zuby nehty, kterou si lidé budou pamatovat asi jako Dybbuk.
Jsme hrozně vděční našim fanouškům a všem, kdo nás mají rádi a byli ochotni tam hodit nějakou tu korunu, protože na světě bude cédéčko s názvem Srdce ven. Myslím, že teď je velice potřeba pozvednout trošku srdce a těšíme se, že snad dojde i ke křtu, i když kdo ví kdy, a zahrajeme naživo.
Marie Horáková známá také jako Marka Míková (2015)
Co bylo impulsem, že jste se odhodlaly natočit něco nového?
Od vydání poslední desky s názvem Kusy uplynulo šest let, takže to není hned. Sbíraly jsme pomaličku a vlastně dlouho a také dozrál čas. Nemohly jsme koncertovat, takže tady byl prostor i pro dozkoušení věcí. A touha, aby tady zůstalo ještě šesté CD, byla velká. (smích)
V čem vidíte letos místo pro seberealizaci? V hudbě a loutkách?
Myslím, že to bude letos těžké. Koncerty pravděpodobně budou až na podzim. Snad se to změní a je možné, že v létě budou festivaly. Ale spíše se teď soustředím na psaní. Zalezla jsem si domů, protože píšu knížky pro děti. Už mi vyšlo třináct dětských, veselých knížek. Dokončuji další a to mě teď hodně naplňuje.
Pak chodíme do nemocnic, kde je to stále ještě možné. V Praze v Motole, v Brně se s rouškami a respirátory snažíme přinést naději, že všechno zase bude dobré, že se všechno vrátí. Pravda je, že děti a rodiče, když vidí ty šílence s loutkami, tak věří, že se to musí zase změnit.
Je pro vás lepší pocit, když vám tleská běžné publikum, nebo když opravdu rozzáříte dětské oči?
Oboje má svoje. Samozřejmě, že miluji potlesk na scéně, to asi každý herec. Ale zrovna jsem byla na rehabilitaci, kde bylo děvčátko, které moc nekomunikovalo. Když jsme spolu chvíli tak blbli s loutkami, tak najednou začalo mluvit. A to užasla jak maminka, tak sestřička. Je to takový malý zázrak a člověka to úplně zahřeje u srdce, že to stojí za to. Použít umění k tomu, aby bylo líp.
