Během vaší kariéry jste vystřídala několik looků. Začínala jste v černé a teď jste tady ve světlých šatech s flitry. Ve kterém období jste se cítila nejlépe?
Člověk se vždycky cítí nejlépe v daný okamžik, který zrovna prožívá. Těch dvanáct křížů na krku a na každém prstě nějaký obrovský prsten, co jsem nosila, taky měly něco do sebe, ale člověk z toho vyroste. Musím ale říct, že nyní mě docela nebaví černá barva. Což je tedy podezřelé, protože to jsem neměla. Vždycky mi lidé říkali: Nechoď v černým, nechoď v černým! A já i můj šatník jsme byly vždycky tmaví. Teď nějak tam jsou už i barvy. Ale abych to nerozkecávala, cítím se dobře tak, jak jsem teď.
Může za to láska? Že jste rozkvetla a troufnete si i na barvy?
Určitě je v životě hodně důležitá láska. Důležité také je, jestli člověk žije v harmonii, daří se mu v práci a je obklopen těmi správnými lidmi a jestli si uvědomuje, kudy jde. Zjistila jsem, že když člověk nedělá chyby, tak se mu daří. Těmi chybami myslím věci, že se třeba obklopíte někým, kdo vám zrovna moc nepomáhá, kdo vám život komplikuje, nebo vám bere energii. Je důležité, aby byl člověk milovaný a aby miloval. Já jsem vždycky milovala. Svoje diváky a fandy, svoje povolání. Ale mít ještě parťáka, který s vámi žije a je s vámi v dobrém i zlém, to je strašně důležité. Mám někoho, kdo se mnou nesoutěží, je laskavý a hýčká si mě. To se člověku samozřejmě žije líp, když má pro koho být.
Myslíte, že na pravou lásku není nikdy pozdě?
Člověk by to neměl vzdávat. Mně kamarádka říkala, že jestli mi něco závidí, tak že umím odcházet. Vždycky udělám pro daný okamžik, nebo věc, úplně všechno, co můžu. Pak když už mám pocit, že to nemůžu změnit, že něco, co mi nevyhovuje, už nezkroutím, nebo tomu neuteču, tak to změním a dám třeba druhému člověku příležitost, aby si našel někoho, kdo ho bude mít radši. Já tím pro sebe získám příležitost vidět svět takový, jak ho chci.
Každému bych doporučila, ať nezůstává tam, kde mu není dobře. Aby si vedle sebe našel někoho, kdo mu dává prostor, s kým je mu dobře, je šťastný, rád se s ním probouzí a rád s ním večer chodí spát. Někoho, díky kterému vám najednou přijde všechno hezké a růžové, ale i veselé, protože já se pořád směji. Díky komu můžu dělat práci ještě víc a rychleji a zběsileji, než jsem to kdy dělala. A to jsem byla vždycky dost zběsilá. Přála bych každému, ať někoho takového potká a ať si dá šanci, nebojí se a nepropadá panice, protože někdy to štěstí je takové, že si na něj musí člověk počkat.
Lucie Bílá a Radek Filipi
Jsme na otevření estetické kliniky. Vy sama jste pro zkrášlující zákroky?
Takhle. Já jsem pro to, aby si každý rozhodl, co chce s sebou udělat. Ať se rozhodne třeba i pro nějaké zákroky, ze kterých se nedá úplně odejít, nebo které řídí lékař a ne život. Je to fajn. Akorát já třeba takovou odvahu nemám. Já sem chodím proto, aby se moje vlasy cítily dobře.
Ale tady na klinice je také spousta lékařů, kteří se starají o zdraví. Díky nim vím, jaké mám srdce, jestli ho mám na správném místě, jestli ledviny fungují, jestli cévy fungují a jestli není nějaký bubák, kterého bych třeba přehlédla. Jsem spíš posedlá těmi druhými a svoje věci nebo své tělo neumím tolik vnímat.
Často říkáte, že abyste uspěla, musíte být tak trochu chlap.
Kdybych se pořád chovala jako žena, tak bydlím v áčko stanu. Nikdy nekoupím kulturní dům a nezachráním ho před zbouráním. Nikdy nezrekonstruuji restauraci, nepustím se do rekonstrukce divadla, nebudu mít svoji kávu, nezaložím svůj shop, nenapíšu knihu, nevím. Pro toto povolaní a pro to, pro co jsem se rozhodla, že budu orlem nahoře, co nelítá v hejnu, ale pořádně je vidět, tak pro to musím být silná a musím v sobě ten testosteron taky mít.
Na toto povolání musí být ženská opravdu trošku chlap, říká Lucie Bílá |
I když se strašně těším, až teď přijde období, kdy si budu moct vypnout praktickou hemisféru a zapnu si emoční. Teď jsem v hlavě spíš mezi dělníky a v uších neslyším hudbu, tóny a melodie, ale slyším tam sbíječku, vrtačku, křik na stavbě a místo krásného oblečení jsem teď byla v teplákách a montérkách a vyklízela jsem sklady a kanceláře. V divadle už jsme položili koberce a máme hotové lustry a světla i elektřinu, už se tam dějí věci.
Já jsem se tak zasnila. Když jsem tam teď chodila, měla jsem husí kůži po celém těle, protože to je něco tak nádherného mít vlastní divadlo, které nese vaše jméno. To je prostě nádhera a ještě vedle toho budeme otevírat fajn shop, takže tam budu lidem nabízet svoji kávu, andělíčky, růžence a náramky, za které kupuji vozíky. Budu tam lidi zvát a budu říkat: Pojďte si koupit do mého fajn shopu knížku, kterou jsem pro vás napsala!
Jste ráda, že vaše riskování končí úspěchy?
Ale ono to vždycky tak není. Jen člověk nesmí neúspěchem propadnout panice. Když se mu něco nezadaří, tak prostě musí rychle vstát a zkusit to jinak a jinudy. To víte, že teď jsem byla na začátku v šoku. Najednou jsem nemohla dělat svoji práci, na kterou jsem zvyklá. Byla jsem denně na jevišti a najednou půl roku nejsem. Člověk se ale musí vzpamatovat, nefňukat a začít něco dělat. Rozhlédnout se, zjistit si možnosti a jít do boje, protože od toho jsme tady. A já jsem nikdy nebyla princezna. Já jsem byla vždycky spíš ta, co láme děj, ta čarodějnice. (smích)
5. dubna 2020 |
