Na své minulosti bych změnila asi všechno, říká zpěvačka Lucie Bílá

Touto dobou byste za sebou měla už vánoční turné, představení mezi svátky a možná i koncert na Silvestra. Jak prožíváte období bez většího kontaktu s fanoušky?
Celý rok jsem pracovala na projektech, které zaměstnávaly pouze mou praktickou hemisféru. Rekonstrukce restaurace, divadla, psaní knihy, rozjetí kamenného i internetového obchodu, to jsou všechno věci, které mi nedaly příležitost, aby se mi po hudbě začalo stýskat... 

Teď je to ale jiné, při svátcích jsem zjistila, že mě dojímá hudba v pohádkách a že se mi chce třeba brečet při krásné písničce. Zjistila jsem, že se ta zpěvačka ve mě probudila ze zimního spánku a že jí začíná hudba chybět. Že postrádám kontakt s diváky, je ale fakt od samého začátku. Úsměvy, kontakt, potlesk, atmosféra, energie, stisk ruky, objetí. To jsou věci, které se ztratily z našich životů a chybí mi to tak, až to bolí.

20 fotografií

Umíte si představit život bez zpívání?
Nikdy mě nenapadlo, že něco takového zažiji. Pětatřicet let svého života jsem věnovala hudbě, jevišti, divadlu a rozdávání radosti lidem a ta roční pauza je jak zlý sen. Jednou jsem se ptala Marty Kubišové, jak to bez hudby mohla vydržet, a ona mi na to odpověděla: To nebylo jen mé trápení, v té době to bylo trápení všech. 

Stejné je to dnes. Hudba je mé poslání, ale i můj život, který se mi, jako snad každému v tomto čase, převrátil na ruby. Všichni jsou teď v těžké situaci a není to lehké zvládnout, obzvlášť když mám tolik zaměstnanců, o které se musím postarat. Chvála bohu, že když nemůžu zpívat, můžu zapojit hlavu a ruce a ty mi funguji dobře.

Jak jsou na tom teď vaše odpočívající hlasivky?
Začínám je připravovat na akci. Dlouho spaly, tak aby se nelekly. (smích) Letošní rok začínám točit CD svých nejoblíbenějších písniček, které chci dát do nového kabátu a nahrát s velkým symfonickým orchestrem. Zavřu se do studia a budu zpívat, na což se moc těším. Loni jsem byla díky rekonstrukci divadla jen v „teplákách“ na stavbě, naučila se komunikovat se všemi řemesly od kováře po zámečníky, sklenáře, malíře až po elektrikáře. Takže se nemůžu dočkat, až se zase vrátím tam, kde jsem doma, tedy k mikrofonu.

A co vaše fyzička?
Celý svůj tým teď živím rukama. Mám ve svém kulturním domě pracovnu s osmi pracovními místy, kam chodíme s mými děvčaty denně do práce. Začínáme v osm a končíme v pět. Já zůstávám do desíti, abych udělala přípravu na druhý den. Po pár týdnech jsem zjistila, že mě všechno bolí. Tělo začalo křičet, že mu chybí pohyb, toho opravdu u tvorby šperků, podepisování knih a cédéček moc nebylo. Poprosila jsem tedy o pomoc svého partnera, který je mimo jiné skvělý fitness trenér. Dělám si tak mezi prací pauzy, cvičím podle jeho rad a k tomu mám od něj i rozvrh na ráno a večer před spaním. A cítím se skvěle!

Jak se vám podařilo vyhnout se doma ponorkové nemoci?
Můj partner je chlap za odměnu. Náš vztah je neobyčejně obyčejný a ponorka nehrozí už právě proto, že si vážíme toho, že se máme. Mně to zjištění sice trvalo déle, ale alespoň jsem mu tím dala příležitost, aby o mne jako správný rytíř mohl bojovat. Máme jasně rozdělené role a jsme tak sehraný tým. Vadí nám jedině, když musíme být chvíli od sebe. A to se děje jen v případě, kdy je Radek někde ve světě na závodech. O to víc se pak těším jako malá holka, až se vrátí. Láska je opravdu to nejvíc a mně ta naše dává křídla.

Přinesla vám současná situace do života i něco pozitivního?
Donutila mě zrekonstruovat divadlo, které se řadu let věnovalo vizuálním představením pro zahraniční turisty. Ale ti se nám hned tak nevrátí. Musela jsem rychle zareagovat, a tak jsem se rozhodla, že divadlo připravím pro českého diváka. Chtělo to vzít z gruntu, takže máme v této chvíli nové šatny, bar, sociální zařízení, zázemí pro herce, ale i sklady, kanceláře, archiv. Doděláváme tahy i světla a zvuk na jevišti. 

Díky této situaci jsem tak připravena kromě kulturního domu v Otvovicích vítat lidi i v Praze na nádherném místě hned vedle Karlova mostu v divadle, které nese mé jméno - Divadlo Lucie Bílé. Vždycky jsem říkala, ze je mi kabát zpěvačky malý a že potřebuji otevřít víc dveří. A tyhle dveře daleko od hudby rozhodně nejsou. Cítím se jako umělec, který touží po svobodě a po prostorech, kam může zvát přátele, vybírat si, co hrát s kým i kdy, což je úžasné. Radost mi dělá i fakt, že mám místo, o které se s úctou mohu dělit s kolegy, kterých si vážím a které mám rada. Dělat zázemí druhým je další level mé kariéry.

Velký boom zaznamenaly v této době televizní seriály. Patříte také k jejich divákům?
Na televizi nemám moc času, ale jsem moc ráda za herce a producenty, že našli cestu, jak toto období přežít. Ono je to teď opravdu o přežití. Jsem na sebe hrdá za to, že v této době žádný z mých zaměstnanců nestrádal. Musela jsem sice zabrat, ale pro svůj tým bych udělala cokoli.

Našla jste si v době karantén čas na činnosti, které jste dříve kvůli pracovnímu nasazení nezvládala?
Sedla jsem si po letech k šicímu stroji a byla jsem v té chvíli neskutečně ráda, že jsem švadlenka. (smích) Rouška se asi stane symbolem této doby a mě v jednu chvíli zachránila také. Díky šití stovek roušek pro nemocnice a okolí jsem měla pocit, že jsem platná, že jen tak nečinně nesedím a nečekám, že se o mě někdo postará. Šití mi pomohlo zvládnout šok z té obrovské životní změny.

Patří mezi to i kniha s názvem Posílám to dál, kterou jste vydala na podzim minulého roku?
Knihu jsem měla v plánu vydat až letos k mým půlkulatinám, ale díky času, který nám byl dán, jsem se do ní zakousla dřív. Prožila jsem s ní celé léto a popravdě nikdy jsem se žádné své knize nevěnovala tolik jako téhle. Hodiny a hodiny strávené nad textem, výběrem fotek nebo popiskům k nim. Dala mi prostě zabrat. Jsem za ten čas a energii do ní vložené ráda, lidem se dobře čte a v mém internetovém obchodě jsem málem nestačila dodávat další a další výtisky. I v této chvíli posíláme denně tolik knížek, že už se mi o podepisování, balení a České poště i zdá! (smích)

Rekapitulovala jste a vzpomínala, bavila se, nebo spíš propadala sentimentu?
Nemám ráda hrabání se v minulosti, staré fotky, ani se nedívám na své staré pořady v televizi, a to proto, že jsou to věci, které už nemohu ovlivnit. Jsem člověk, který chce pořad něco zdokonalovat, vylepšovat nebo hledat lepší cestu. Vlastně musím říct, že bych na své minulosti změnila asi všechno. Proto nebylo lehké vracet se, ale říkám tomu „terapie knihou“. Napsala jsem ji a pryč od toho. Těším se na zítřek, těším se z dneška a ano těším se z toho, že se kniha lidem líbí. Taky doufám, že se brzy obchody otevřou a kniha se tak dostane ještě k dalším čtenářům.

Která pasáž v knize pro vás byla nejtěžší?
V jednu chvíli se mi při poslední korektuře zastavil čas. Přišla mi zpráva, že mé milované sestřenici odešel pětadvacetiletý syn. Vypnulo se mu srdíčko a celou rodinu to úplně paralyzovalo. Přístup mé sestřenky, její síla, velikost, klid a laskavost v této bolestné situaci najednou mou knihu, můj život v ní postavil do úplně jiného světla. Už i proto jsem jí knihu věnovala. Vzala jsem kus svého já a věnovala ho někomu, kdo je větší než kdokoli, koho jsem kdy v životě poznala.

Kdo byl váš úplně první čtenář?
Já ji četla, škrtala v ní, znovu četla tolikrát, že ji umím nazpaměť. Ale první čtenář a ten zásadní byl můj rodinný přítel Jefim Fištejn. On dal knize kostru i řád a bez jeho vedení bych se do psaní vůbec nepouštěla. Moc mu za tu obrovskou pomoc děkuji.

Hodně se věnujete charitě, vyrábíte šperky, obdarováváte jimi své blízké i vzdálené. Jaký dárek by udělal největší radost vám?
Myslím, že v této chvíli, víc než kdy jindy, je třeba pomáhat druhým. Rok 2020 byl po všech stránkách náročnou zatěžkávací zkouškou pro každého a proto jsem se snažila pomoc kdekoli, kam jsem dosáhla. Poslala jsem stovky roušek i finanční podporu do kladenské nemocnice, koupila čtyři invalidní vozíky, pomohla finančně pár lidem, kteří byli ve velké existenční tísni a snažila se, aby celá má rodina, můj tým i mé okolí nestrádali a přežili tento čas do chvíle, kdy to zase společně naplno rozbalíme.

Teď mám jediné přání, aby se svět uzdravil a lidé mohli být zase spolu. Aby se otevřeli hospůdky a divadla a já mohla být zase na jevišti. Toužím po svém starém životě, který mi bytostně chybí.