Lucie, proč právě tenis? Proč ne běžky?
Lucie: Máma chtěla, abych dělala atletiku nebo jezdila na kole nebo na běžkách, to jsem samozřejmě řekla, že dělat nebudu, když to chtěla máma. Pak jsem jednou viděla Petru Kvitovou, která vyhrála Wimbledon, byla jsem přilepená na televizi a strašně se mi to líbilo. Usmyslela jsem si, že tohle chci dokázat taky. Vyhrát Wimbledon. Zatím jsem od něho ještě hodně daleko, ale pracuje se na tom. Chceš to, mami, okomentovat?
Kateřina: Nechci. Ale snažím se svoji dceru podporovat a pomáhat jí, nicméně plány a sny si musí plnit sama. A upřesním, že běžky jsem Lucii nevnucovala, věděla jsem, že nebude žít na Šumavě, ale myslela jsem si, že atletika by byla pro ni to pravé. Já jsem jako holka jezdila na sjezdovkách, v létě na kartáčích a v zimě na sněhu a střídala jsem to s kanoistikou, dělala jsem tedy zimní sport a letní sport. A lyže nakonec převážily.
Vaše dětství bylo tedy hodně sportovní.
Kateřina: Ano, sportovní a hezké. Často vzpomínám na léta na chalupě u Orlické přehrady, hodně jsem v rodném Písku chodila do loděnice a jezdila na kajaku a chodila lyžovat na Hradiště na svah z umělých kartáčů… Když se zpětně ohlížím, jak jsem si tenkrát žila, byla to pohoda.
Lucie: Já jsem vlastně ještě pořád dítě, a co si pamatuju, tak jen hraju a hraju tenis. Začala jsem s ním v deseti letech, máma mě denně po skončení školy vozila na trénink.
Kateřina: Cestou skoro vždycky usnula.
Lucie: Byla jsem unavená! Po tréninku domů, udělat úkoly a druhý den znova.
Kateřina: Do toho jsme ale hodně času trávily na Šumavě. Od té doby, co jsem skončila se sportem, žijeme v Praze, ale každou volnou chvilku jsme z velkoměsta utíkaly. V létě hory, v zimě taky hory, ovšem na lyžích. Teď je prioritou tenis, protože Lucie tráví všechen čas tréninky a na turnajích.
Jak jste zvládala prohry?
Kateřina: Nikdo neprohrává rád, ne? Ale je potřeba se naučit prohrávat, prohry přijímat a poučit se z nich. Pokud jde o mě, zažívala jsem dva druhy proher. Jedny, které si umíte odůvodnit. Ladíte formu na jiný závod nebo jste nemocná, nemáte natrénováno a víte, co udělat pro to, abyste příště vyhrála. Taková prohra je součástí sportovního života. Horší je prohra, se kterou si člověk neví rady, neumí si ji zdůvodnit. Udělal všechno pro dobré umístění a nevyšlo to. To je nepříjemné.
Lucie: V tenisu je to jinak. Můžete být skvěle připravená, ale stejně můžete prohrát už v prvním kole. Je to hodně i o hlavě, o psychice… Skoro každý víkend, každý turnaj končí prohrou, pokud ten turnaj nevyhrajete. Občas trénuju s naším bývalým špičkovým tenistou Jiřím Hřebcem a ten mi říká: „Celý život budeš prohrávat! I ti nejlepší prohrávají…“
Vzpomenete si na nějakou obzvlášť bolestivou prohru?
Kateřina: Okamžitě mi naskakují OH v Salt Lake City v roce 2002, kde jsem byla obrovskou favoritkou ve sprintu. Suverénně jsem vyhrála kvalifikaci, o pauze mezi jízdami napadly dva centimetry nového sněhu, úplně se změnily podmínky a my jsme nedokázali zareagovat a namazat správně lyže. Prohrála jsem pak semifinále závodu, ve kterém jsem měla velikou šanci na vítězství. Mělo to být moje první olympijské zlato, nebylo, skončila jsem osmá… Vůbec nepiju tvrdý alkohol, ale večer jsem si musela dát panáka! Ve sprše jsem pak na sebe půl hodiny nechala téct teplou vodu a, přiznávám, brečela jsem…
Lucie: Tak velkou prohru nemám, ale některé prohry opravdu mrzí víc. Když s mámou nejsem, volám jí a brečím do telefonu, a když se mnou je, brečím u ní.
Váš společný život se stále točí kolem sportu, je to tak?
Kateřina: V našem případě jde o dokonalý management, o perfektní logistiku, kdy Lucie trénuje, kdy má turnaj, kam a kdy jet… Já chodím normálně do práce a odpoledne se snažím dceři věnovat. A do toho má pořád hlad!
Lucie: I já někdy vařím, hlavně sama pro sebe, vajíčka, špagety, kuskus…
Kateřina: Netrápím Lucku domácími pracemi, má dost starostí sama se sebou.
Zmínila jste zaměstnání – čím se teď živíte?
Kateřina: Jsem na ministerstvu obrany u armádního sportu, hodně a ráda spolupracuji s Českým olympijským výborem, k tomu ve volném čase vymýšlím další projekty, například v létě Lipno sport fest, v zimě Skipark v Praze na Vypichu. Nenudím se a jsem za to ráda.
Když vzpomínám, mrazí mne v zádech, říká Kateřina Neumannová:
29. září 2018 |
