Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Herectví je často na nervy, ale miluju ho, říká Karel Heřmánek mladší

Seriál   0:02
Karel Heřmánek mladší (30) chtěl být hercem i přes počáteční nevoli svého otce. Díky studiu na DAMU se seznámil se svou současnou manželkou a kolegyní Nikol Kouklovou, v loterii vyhrál americkou zelenou kartu a momentálně se učí pilotovat letadlo.
Karel Heřmánek mladší

Karel Heřmánek mladší | foto: Lenka HatašováiDNES.cz

Právě za sebou máte premiéru divadelního představení, kterému předcházely dva měsíce intenzivního zkoušení. Jak se cítíte?
Velká únava, ale jsem šťastný. Dopadlo to moc dobře, máme skvělé ohlasy a i když už jsem představení s názvem Po konci světa kdysi hrál, musel jsem do toho jít úplně od začátku. Tehdy to bylo v angličtině, teď pro změnu v češtině. Pro režiséra Tomáše Mašína jsem musel být ale asi trochu „na pěst“(smích). Právě proto, že už jsem tu hru kdysi hrál, měl jsem potřebu mu do režírovaní neustále kecat.

Který z ohlasů vás potěšil nejvíc?
Byl jsem nadšený, kolik lidí přišlo k nám do Divadla Bez zábradlí na premiéru, v tisku vyšla i docela dobrá kritika, ale asi nejvíc mě potěšila spokojenost mého táty.

Přitom on byl kdysi ten, kdo vás od herectví nejvíc odrazoval.
To je pravda. Dokonce kdysi vyhrožoval, že zavolá na DAMU, aby mě nebrali! (smích). Mamka ho musela tehdy zpacifikovat, aby to nedělal. Dnes mu ale v mnohém musím dát za pravdu, tehdy jsem samozřejmě vůbec netušil, co ta naše profese všechno obnáší. Je to poměrně tvrdý chleba. Člověk je neustále někým posuzovaný, hodnocený, často je to na nervy. Ale musím se navzdory všemu přiznat, herectví opravdu miluju.

Vy to navíc máte těžší v tom, že vás jistě kdekdo srovnává s vaším otcem.
Tím jsem si nejvíc prošel na DAMU a pak po ní, teď už to doufám odpadlo. Věřím, že jsem snad přesvědčil, že mám svou vlastní cestu.

DAMU pro vás byla ovšem osudová v mnoha směrech.
Ano, díky té škole jsem před téměř devíti lety potkal svou současnou manželku Nikol. Byli jsme spolužáci, a při klauzurách jsem ji coby Othello škrtil tak vehementně, až přeskočila jiskra (smích). DAMU navíc tak trochu může za to, že máme s Nikol dnes americkou zelenou kartu, což znamená, že se můžeme ucházet o americké občanství.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová
Ondřej Kepka

Byl jednou jeden dům:
Eva Hudečková
Václav Postránecký
Zdeněk Srstka

Chlapci a chlapi:
Ivan Vyskočil
Mário Kubec
Kamil Halbich

My všichni školou povinní:
Michaela Kuklová
Vlasta Žehrová
Gabriela Vránová

Bylo nás pět:
Nela Boudová
Lenka Termerová
Adam Novák

Dokonalý svět:
Tereza Brodská
Vanda Hybnerová
Chantal Poullain

Ulice:
Martin Finger
Dana Syslová
Patricie Solaříková

Odsouzené:
Alena Štréblová
Hana Gregorová
Zuzana Mauréry

Pojišťovna štěstí:
Kateřina Brožová
Tereza Kostková
Yvetta Blanarovičová

Redakce:
Michaela Maurerová
Pavla Vitázková
Petr Vondráček

Rodinná pouta:
Dana Morávková
Zdeňka Žádníková-Volencová
Jan Révai

Rapl:
Igor Orozovič
Lucie Žáčková
Dana Černá

Ordinace v růžové zahradě:
Martin Zounar
Sofie K. Filippi
Daniela Šinkorová

Život je ples:
Berenika Kohoutová
Lucie Benešová
Josef Carda

Cesty domů:
Jana Janěková starší
Radúz Mácha
Miluše Šplechtová

Krejzovi:
Martina Hudečková
Ernesto Čekan
Václav Rašilov

Letiště:
Bohumil Klepl
Anna Šišková

To zní jako neuvěřitelná pohádka. Jak to všechno začalo?
Nikol mě ve třetím ročníku přesvědčila, ať si podám přihlášku na slavný Filmový a divadelní institut Lee Strasberga v New Yorku, což byl vlastně vždycky můj sen. Na to studium jsem dokonce od DAMU dostal stipendium, a do USA na tři měsíce opravdu odcestoval. Jeli jsme s Nikol spolu, ona se pro změnu přihlásila na školu Stelly Adler, která je taky v New Yorku. V těch školách je trochu rozdíl, každá klade v herectví totiž důraz na něco jiného.

Jak se podle vás liší studium herectví v Praze od toho v New Yorku?
V Praze jsme byli od začátku vedení k ansámblovému typu divadla, ve kterém se pracuje dohromady, skupinově a vše směřuje k hraní v DISKu a ideálně potom třeba k tomu, co se kdysi podařilo Dejvickému divadlu – k založení vlastního divadla. Institut Lee Strasberga je k tomuto pojetí v naprostém kontrastu. Člověk si sám vybere předměty a maká hlavně sám na sobě, je veden k naprosté individualitě a k tomu, aby neovlivňoval nikoho dalšího, ale naopak spíš vycházel ze situace a ze svého spoluhráče. Učili nás tam svým způsobem takovou improvizaci, která vychází z tady a teď. To mi hodně otevřelo oči, na DAMU jsem býval urputnější v tom, že jsem razil spíš cestu Stanislavského o které jsem si myslel, že je ta jediná možná, ale Amerika mě naučila opak. Je to jako v životě, cest je spousta a dogma v podstatě neexistuje.

Vraťme se k příběhu o americké zelené kartě.
Jednoduše jsme se na popud našeho kamaráda, kterého jsme v USA poznali, přihlásili do loterie. Vůbec jsem do té doby netušil, že něco takového existuje a vlastně jsem ani nevěřil, že by to mohlo vyjít. Byla to spíš taková legrace do chvíle, než mi přišlo vyrozumění, že jsem byl opravdu vylosován a stávám se držitelem zelené karty. Vyskočil jsem radostí do vzduchu, ale už při dopadu mi došlo, že to nebude vůbec jednoduché. Zelená karta je sice výsada, ale také spousta povinností. Po pěti letech můžete požádat o americké občanství, ale háček je v tom, že byste v té době neměl území Spojených států moc opouštět.

Proto jste se sbalili a do USA se téměř na dva roky odstěhovali?
V podstatě ano. Nikol ale zelenou kartu nevyhrála, takže jsme uspíšili to, co už jsme stejně plánovali – vzali jsme se po čtyřech a půl letech vztahu, takže na ni měla automaticky nárok taky a vydali jsme se za úžasným dobrodružstvím. Chtěli jsme si navíc vyzkoušet, zda se máme coby mladí herci v Americe vůbec šanci chytit.

Vám se to celkem podařilo, získal jste hlavní roli v nezávislém sci–fi filmu.
Měl jsem velké štěstí, absolvoval jsem samozřejmě spoustu různých konkurzů, a tento náhodou vyšel. Už je hotový, momentálně je v postprodukci a jsem moc zvědavý na výsledek.

V Čechách jste především divadelní herec, podařilo se vám v New Yorku okusit prkna slavné Broadwaye?
Rodilí Američané na tuhle šanci čekají roky, nějaký katapult, který vás z ničeho nic vystřelí na vrchol, není až na naprosté výjimky v Americe dost dobře možný. Kariéra postupuje pomalu, musíte absolvovat moře konkurzů, pídíte se od malých roliček a hledáte dobrého agenta, který vás pak dostane do odborů, bez kterých jste prakticky bez šance. Taková trošku Hlava 22. Divadlo jsem si v New Yorku ale přece jen zahrál, existuje spousta malých souborů na takzvané off Broadway a off - off Broadway, v jednom takovém jsem dokonce získal roli v Čapkově R.U.R. Považte, zahrát si Čapka v angličtině v New Yorku, není to krása? (smích).

Dokonce jste prý spolupracoval s vnučkou Duka Ellingtona?
To bylo zase scénické čtení, v jednom takovém se právě objevovala postava tohoto legendárního jazzmana, a jeho vnučka Mercedes nad ním proto vzala producentskou záštitu. Měli jsme možnost s ní později povečeřet, je to velká sympaťačka!

Dnes je doba televizních seriálů, své diváky už si našly i ty vysílané na internetu. Znamená to více pracovních příležitostí pro herce i v Americe?
Herci se tam sjíždějí z celého světa, nejeden z nás chce zkusit štěstí v kolébce Hollywoodu. Díky seriálovému boomu se ale máte šanci uživit už i jako komparzista. Když obejdete pár natáčení, dá se vydělat i pár stovek dolarů denně, a to už je slušné. Mě by to ale nebavilo.

Karel Heřmánek mladší

New York je pověstný vysokými nájmy, kde jste v Americe bydleli?
Pronajímali jsme si jeden pokoj v bytě v Brooklynu, což je čtvrť, která teď prožívá svou největší slávu. Z Brooklynu se stalo teritorium umělců a intelektuálů, bydlí se tam krásně, adekvátní tomu jsou ale samozřejmě i nájmy. Vlastní byt si může dovolit málokdo, ale spolubydlení má své kouzlo. Poznáte spoustu lidí, ti vás zase seznámí se svými přáteli a tak dále, Amerika funguje hlavně na kontaktech.

Díky vašemu spolubydlícímu z Brooklynu jste ostatně začal pilotovat letadlo.
To byl můj sen odjakživa, Ram mě ale přivedl k tomu ho realizovat, sám je totiž už dokonce kapitánem společnosti Delta Airlines. Tak dlouho jsme si o létání povídali, až jsem se loni na podzim přihlásil k pilotním zkouškám, už mám za sebou dokonce let cessnou, kterou jsem sám pilotoval. Ohromně mě to baví. Létání je ale drahý koníček, tedy hlavně kvůli pohonným hmotám a servisu letadla, to samotné cenově zase tak nedostupné není. Ale kdoví, jednou třeba v USA zakotvíme, tam je benzín tak levný, že bych si vlastní letadélko klidně dopřál (smích).

Od podzimu loňského roku jste v Praze, co vás přimělo se vrátit?
Z Prahy přišlo několik pracovních nabídek, zkoušel jsem mimo jiné i nové představení v Městských divadlech pražských, kde současně hraju v představení Znovusjednocení Korejí a pak v několika inscenacích v Divadle Bez zábradlí, z nichž jedna je čerstvě odpremiérovaná a další jsme začali tento týden zkoušet, jde o komedii s názvem Hra, která se zvrtla a nejvtipnější na tom je, že jsme ji viděli na Broadwayi v jejím původním obsazení a dokonce se setkali s jedním z autorů a herců. Jsme zvědaví, jaké ohlasy bude mít v Praze.

S manželkou Nikol se potkáte v novém představení, kde vás můžeme vidět s vaším otcem Karlem Heřmánkem starším?
Třeba ve hře Jistě, pane premiére nebo v Garderobiérovi. Nové věci se v Divadle Bez zábradlí teď tři roky nezkoušely, čekalo se na prodloužení smlouvy od magistrátu které nakonec dopadlo, takže doufám, že se v budoucnosti v něčem novém zase potkáme.

Karel Heřmánek mladší a Nikol Kouklová

S tatínkem jste si ostatně zahrál i v několika televizních seriálech.
To úplně ne, sice jsme byli v několika stejných obsazení, ale spolu jsme se v rámci scénáře moc nepotkali. Byl to například seriál Gympl a potom Všechny moje lásky, kde táta hned ze začátku zemřel a já ho hrál v retrospektivě jako mladého. Daleko raději vzpomínám ale na to, jak jsme s tátou recitovali Hamleta v rámci projektu Prague Shakespeare Company, se kterou v Praze také hraju. Po studiích v New Yorku jsem se k nim přidal, hlavně kvůli angličtině. Chtěl jsem si v ní co nejvíc zahrát.

Což se vám nedávno podařilo například i ve filmu Anthropoid.
Tam jsem měl malou roli, ale jsem za ni moc rád. Když jsem se dozvěděl, že se ten film bude u nás točit, vypátral jsem, kdo má na starosti casting a sám jsem se tam šel přihlásit. Podle fotky si mě ale režisér nevybral, což mě mrzelo. Castingová režisérka mě však přesto pozvala na konkurz a nakonec to vyšlo.

A jak to bylo u příběhu nespravedlivě odsouzeného Leopolda Hilsnera, kterého jste si zahrál ve filmu Zločin v Polné?
Režisér Viktor Polesný mě potkal na premiéře jednoho představení a po pár dnech mi zavolal, že by pro mě možná měl práci. Titulní role v tomto snímku byla obrovská zkušenost, hodně jsem ten příběh tehdy prožíval. Dokonce jsem zjistil, že měl být kdysi o celé kauze natočený rekonstrukční dokument, ve kterém měl Hilsner hrát sám sebe, nakonec k tomu ale bohužel asi nedošlo, nebo se mi ho nepodařilo najít. Vždyť už je to nějakých sto let!

19. září 2017

Autor:
  • Nejčtenější

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

2. května 2024  9:52

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický...

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

29. dubna 2024  16:05

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

29. dubna 2024

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta...

Do Bolívie jsem odešla kvůli smrti rodičů, přiznala sestra Romana Vojtka

27. dubna 2024

Mladší sestra herce Romana Vojtka (52) Edita Vojtková (49) je módní návrhářkou a žije v Bolívii. Do...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Skončila jsem v nejlepším, míní Daniela Frantzová dvacet let po Miss

2. května 2024

Před devatenácti lety byla v soutěži krásy, kde skončila na čtvrtém místě. Účast v Miss ČR jí...

Když děti padaly hlady z postele, šlo se do práce, vzpomíná Ivan Hlas

3. května 2024

Mnohokrát ho měla plné zuby, nakonec spolu ale zůstali a vychovali čtyři děti. Ivan Hlas svoji...

Byla jsem neúnavná a vytrvalá, popisuje Leona, jak se dostala do kurzu v USA

3. května 2024

Herečka Leona (25) se dostala do hereckého kurzu u Ivany Chubbuck ve Spojených státech. V rozhovoru...

Nizozemská princezna Amalia chtěla žít normálně. Teď čelí výhrůžkám smrtí

2. května 2024  16:22

Je jí sotva dvacet, ale pro svůj původ už si zažila leccos. Korunní princezna Amalia je dědičkou...

Herci ve Francii si nepřejí zlom vaz, ale h*vno, říká syn Hrzánové a Holuba

2. května 2024  14:05

Herečka Bára Hrzánová před pár dny oslavila šedesátiny. Do Show Jana Krause, kde dostala velký...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli jedné z družiček na...

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta Bartošová byla...

Autofotka: Sen z plakátů v kotrmelcích. Mladíček v tunelu rozbil Ferrari F40

Symbol italské nenažranosti se již skoro čtyři dekády pokouší zabít své řidiče. Jízda s Ferrari F40 bez posilovače...

Ukaž kozy, řvali na ni. Potřebovala jsem se obouchat, vzpomíná komička Macháčková

Rozstřel Pravidelně vystupuje v pořadu Comedy Club se svými stand-upy, za knihu Svatební historky aneb jak jsem se nevdala se...