Malá „sopka“ s velkým hlasem. Zpívala s Gottem, zemřela v zapomnění

„Má hlas, o němž by se dalo klidně říct, že je odřený. Zní doslova tak, jako kdyby se sklouzl po struhadle. Ovšem po chvíli – právě jako ono příslovečné trpké víno – zachutná. Vposlouchá se,“ napsal o ní před lety jeden publicista.

Na televizní obrazovce se Jana Robbová poprvé objevila v roce 1971 v semaforském pořadu Hop dva tři Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. Mnohem známější se stala poté, co ji v televizním recitálu vysílaném na Vánoce o rok později představil zpěvák Karel Gott.

„Pane Gott, můžu si s váma zazpívat?“ ptala se ho nakřáplým sopránem opřená o piáno. „S tímhle hlasem? Asi těžko,“ reagoval. „Dovolíte?“ požádala a zanotovala si kousek písničky s jeho hudebníky. „Ovšem s tímhle hlasem – ano!“ prohlásil uznale Gott. V duetu Toulky pak ukázali, jak jim to ladí.

9 fotografií

Když se za rok vyhlašoval Zlatý slavík '73, vyšvihla se Robbová v této soutěži popularity z předchozího 31. místa mezi špičku. Skončila pátá. Dostala skoro třicet tisíc bodů a porazila třeba Hanu Zagorovou, Marii Rottrovou nebo Věru Špinarovou.

V první desítce se držela další tři roky. Po Gottově boku nazpívala ještě jeden duet – předělávku jeho hitu Bum, bum, bum (Dám dělovou ránu).

„S Karlem Gottem se mi nejen velmi dobře zpívalo, ale i pracovalo během zkoušek, natáčení, vůbec; protože on je jednak hodný člověk, jednak dokonalý profesionál. Ví, co chce od sebe i od jiných, dokáže pomáhat – to je vzácná vlastnost,“ chválila ho. Sama však měla s profesionalitou problém.

„Myslím, že alkohol byl pouze jedním z důvodů, proč jako zpěvačka skončila. Její lehkomyslnost ve spojitosti s pitím z ní dělala nespolehlivého člověka. Janina spolupráce s Karlem Gottem skončila proto, že asi dvakrát nepřišla na schůzku. Karel je charakter, a tak to nikdy neřekl. Natáčení jejího prvního alba taky ztroskotalo na tom, že nepřišla na několik frekvencí, které byly zaplacené,“ vzpomínal v knize Slavičí osudy Janin bratr Miroslav Robb.

Náhrada za Naďu

Jeho o dva roky mladší sestra přišla na svět 4. dubna 1951 v Praze na Štvanici. Od pěti let chodila do baletu, pak přidala sportovní gymnastiku. Kvůli zranění však musela se závoděním skončit. Maminka jí koupila kytaru španělku. „Jako samouk jsem pečlivě cvičila akordy, něco mne naučil i bratr a kamarádi,“ vzpomínala.

V roce 1969 se zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty a s písničkou Massachusetts od Bee Gees postoupila do finále. Její hlas i živelnost se líbily kapelníkovi skupiny The Lovely Sextet, který jí nabídl angažmá včetně pozvánky na zahraniční turné.

Na cestách po Evropě strávila zhruba dva roky. Zpívala na diskotékách a v mládežnických klubech v Německu, Jugoslávii, v Itálii, ve Švýcarsku, Dánsku nebo Holandsku. Naučila se anglicky a německy, zkoušela i italštinu.

Všední den Jany Robbové v roce 1973 vstává v sedm, od školních let, bez ohledu na to, v kolik den skončil na snídani nikdy nechybí půl litru mléka „Když není dopoledne v divadle zkouška, toulám se po ulicích, koukám do výloh po hezkých věcech, na plakáty, na lidi.“ když prší, čte si, Erbenovu kytici přečetla nejméně desetkrát když je horko, bývá na plovárně, „lítá“ s míčem nebo hraje badminton „Oběd? Ten se obvykle nestihne.“ odpoledne zkouší večer mívá představení v Semaforu zdroj: Sedmička pionýrů, srpen 1973

Mohla zůstat na Západě, měla několik nabídek. Jednu dostala třeba na koncertu v Hamburku. „Manažer mě pozval do studia, chtěl se mnou natočit singl,“ říkala. Na druhou stranu se bála toho, že o práci přijde a zůstane v cizí zemi sama, bez prostředků.

Po návratu do Prahy se od přátel dozvěděla, že z divadla Semafor odchází Naďa Urbánková, tak tam šla zkusit štěstí. Její temperament zaujal Jiřího Grossmanna. V září 1971 se stala členkou divadelního souboru.

„Zpívat jsem se nikdy neučila. Mým vzorem byli Beatles. Obdivuji Ellu Fitzeraldovou a Arethu Franklinovou. Když jsem byla na jejich koncertech, udělalo to na mne takový dojem, že jsem se nějaký čas bála sama vůbec něco dělat. Z klasiky se mi líbí Čajkovský a Smetana,“ vypočítávala v rozhovorech svoje oblíbence, mezi které řadila i Waldemara Matušku.

První nahrávky jí vyšly v roce 1972, ještě před účinkováním s Gottem. Byly to skladby nazvané Sopka a Kormorán.

Během kariéry měla Robbová v diskografii jen singlové desky, bylo jich do dvaceti. Poslední dvě jsou z roku 1980, kdy pod názvem Dal's mi lásku přezpívala píseň It's A Heartache, hit velšské zpěvačky Bonnie Tyler.

Opilá padala na pódiu

S repertoárem experimentovala. Zkoušela různé styly, od všeho trochu. Beat, rock'n'roll, kantilénu, rozdováděný popík i komorní písničky od Miroslava Palečka a Michaela Janíka.

V druhé půlce sedmdesátých let zakotvila u bratrů Neckářových a jejich skupiny Bacily. „Když jsme byli ubytováni v hotelu a šli na večeři do restaurace, kde se živě hrálo, mnohokrát se stalo, že se domluvila s místní kapelou a skvěle si s nimi střihla nějaké blues,“ vyprávěl Jan Neckář.

Máte nějaký talisman? „Talisman mám. Není to ani kůň, ani medvěd, ale něco z obojího a výsledkem je jakési milé strašidýlko. Měří asi 40 centimetrů – navzdory tomu si je beru i na koncerty, kde sedí v šatně anebo v zákulisí. Nejhezčí na tom je, že vlastně ani nevím, odkud pochází. Když jsem začala zpívat, dal mi ho nějaký pán, který ho sám vyrobil,“ odpověděla zpěvačka v 70. letech na dotaz čtenářů jednoho z dětských časopisů.

V knize Slavičí osudy také připomněl Janinu bulimii. „Stravovala se stejně jako v minulosti šlechta: pořád hodovala, a když nemohla a aby neztloustla, zvrátila jídlo ven. Nejedla, protože měla hlad, ale protože jí chutnalo,“ vzpomínal.

„S Neckáři to bylo perfektní, ale pořád to nebylo ono. Toužila jsem po kapele muzikantů, kteří by se mnou na pódiu tancovali, zpívali a různě blbli,“ svěřovala se Robbová.

Své deprese mírnila alkoholem. „Později její pití vygradovalo do takového stádia, že několikrát spadla přímo na pódiu při vystoupení, jindy na koncert vůbec nedorazila nebo nebyla schopná vyjít na jeviště,“ tvrdil její bratr.

Robbová absolvovala dvě protialkoholní léčení, ale závislost na pití nikdy úplně neporazila. Uvádí se, že její kariéra skončila 11. března 1985. Koncert plánovaný na tento den pořadatel bez udání důvodu zrušil. „Nezjišťovala jsem proč, ale asi v tom byly mé zápaďácké manýry a anglicky zpívané písničky, což vadilo. Ze všeho jsem se totálně složila a žádný jiný koncert už nebyl,“ uvedla.

Pak se živila jako servírka. To už používala příjmení Kočová, které získala druhým sňatkem. Ze zdravotních důvodů nemohla mít děti. Snila o tom, že si otevře vlastní country hospodu. V devadesátých letech měla několik hudebních nabídek, šlo třeba o zpívání s dechovkou, ale neklaplo to.

V roce 1996 se její stav zhoršil. Lékaři nejprve tvrdili, že má bolesti od nachlazených průdušek. Až po půl roce zjistili, že se jedná o rakovinu jícnu. Už bylo pozdě. Na konci života, v pětačtyřiceti letech, se o ni staral personál pražské Nemocnice s poliklinikou ve Vysočanech.

Kdysi populární zpěvačka zemřela zapomenutá 4. srpna 1996. Pohřeb se na její přání konal jen v úzkém rodinném kruhu. Kometa, která sežehla sama sebe, shrnul její životní příběh jeden z novinových titulků.