„V osmdesátých letech jsem s Ivanem Hlasem založil skupinu Navi Papaya a snažili jsme se vydávat elpíčka. Ale bylo to tehdy složité. Ivan píše nádherné písničky. A vždycky, když jsme chtěli vydat nějaké LP, tak se do toho začal montovat nějakej bafuňář z hudebního průmyslu. Tehdy to byl jeden z mála druhů práce, kde se dalo podnikat tím, že jsi dostával tantiémy, na což jsme ale nepřistoupili,“ říká na úvod rozhovoru Jan Kalousek.
„Později psal Ivan Hlas Šakalí léta a pozval mě ke spolupráci. Opřel jsem se tam do svojí role, kdy jsem zpíval Bejbyho. Dodnes je to myslím kultovní film, líbí se i mým dětem,“ pochvaluje si Kalousek.
Ten popsal v Limuzíně s Mírou Hejdou také svůj odchod do Kanady. „Odskočil jsem si tam na osm let. Klasická emigrace, vzal jsem kramle a nazdar. Už mě nebavilo žít tady v tom nesvobodnu. Také jsem tehdy emigroval hlavně kvůli hudbě. Měl jsem to štěstí, že moje maminka žila v zahraničí, a tak jsem viděl Západ v době, kdy se tam lidé jen těžko podívali. Měli jsme tam s kapelou našláplo na velkou kariéru v hollywoodském stylu, ale nakonec k tomu nedošlo. Měli jsme totiž šikovného manažera, který ne že by nás přímo okradl, ale... vydělal na nás slušné peníze a zmizel,“ vzpomíná zpěvák.
Po revoluci se Jan Kalousek přijel podívat z Montrealu zpět do Prahy. „Chytla mě nostalgická nálada a v roce 1991 jsem se vrátil. Začal jsem spolupracovat s kamarády ze skupiny Zoo a natočili jsme první desku Čas sluhů. Ještě předtím, než jsem emigroval, jsem studoval architekturu. Táta byl architekt a já jsem k tomu měl blízko. Po návratu jsem pak měl v jednu chvíli pocit, že bych si chtěl dodělat vysokoškolské vzdělání. Zajímalo mě světové dění a historie,“ říká muzikant.
Tomu se však naskytla příležitost zkusit to v politice, kterou využil. „Někdo mě tehdy oslovil, jestli nechci kandidovat v komunální politice. Na rozmyšlenou jsem měl tehdy dvě hodiny. Svolal jsem rodinnou radu. Bral jsem to jako zajímavou zkušenost, což tak nakonec opravdu bylo. Byl jsem čtyři roky předsedou výboru pro turistický ruch a IT. Stále se různě střídaly koalice a měnily se funkce. Pak jsem to opustil. Nemám žádné plány ani důvod, že bych se k tomu někdy vracel. Nelituji toho, byla to zkušenost, která se jen tak nikomu nedostane. Musím však říct, že člověk občas poslouchá v hospodě lidi, jak tam sedí a nadávají, a říkám si: kdybyste věděli, že je to v některých věcech třeba ještě desetkrát horší,“ směje se Jan Kalousek.
Kalousek poprvé ukázal dceru Aničku |
Zpěvák zavzpomínal během rozhovoru i na soudní spor s kapelou Support Lesbiens. „Pamatuji si, že jsem byl tehdy v Olomouci na rozhovoru v rádiu. Říkali mi tam, že nějaká britská kapela asi hraje moji písničku Chodím ulicí, protože refrén zněl dost podobně. Kluci tehdy podle mě ještě nebyli moc známí, já jsem je tedy neznal a tak jsem to nechal být. Později se to však obrátilo a lidé začali říkat, že já jsem Supportům ukradl písničku. To už mě naštvalo a začal jsem to nějakým způsobem řešit, až jsme skončili i soudu. Tam došlo k verdiktu a vyrovnání, zaplatili mi tehdy 200 tisíc korun,“ říká.
Celý rozhovor s Janem KalouskemPořad Limuzína s Mírou Hejdou vysílá stanice ÓČKO STAR premiérově ve čtvrtek v 17:00, v reprízách pak v sobotu v 11:00 a v neděli v 18:00.  |
Jan Kalousek byl v minulosti společně s dalšími dvaceti lidmi obžalován v kauze údajných pojistných podvodů s auty. Hrozily mu až tři roky vězení. „Nechal jsem si tehdy opravit auto a jednoho dne u mě zaklepala policie a předávala mi obálku. Ještě než mi ji dali, volali mi ráno z televize co říkám tomu, že jsem byl obžalován z pojistného podvodu. Věděli to dříve než já, což bylo úžasné. Poté se táhl soudní spor, ve kterém figurovalo celkem asi sedmdesát lidí. Byl jsem v té době politicky činný, tak jsem to mediálně odnesl hlavně já a stálo mě to místo. Udělal jsem takové gesto a odstoupil jsem ze všech možných funkcí. Tři dny před koncem volebního období mi pak přišel zprošťující rozsudek. Ale o tom už nikdo nepsal, protože to není žádná senzace,“ dodává muzikant.
