Čím jsem starší, tím jsem šťastnější, přiznává Ivana Jirešová

Je o vás známo, že jste nadšená jogínka. Už jste zvládla stoj na hlavě?
Nechci se chlubit, ale Širšásánu jsem se naučila snad už ve třetí lekci. Jóga mi obrátila život vzhůru nohama, stejně jako tato pozice. Pomáhá mi s celým mým bytím… ať už fyzickým nebo psychickým. Zjednodušeně, je to čistidlo a posilovač v jednom. 

20 fotografií

Jak ještě jinak pečujete o své tělo a duši?
Do těla se snažím pumpovat kvalitní jídlo, co nejvíc odpočívat a dělat co nejvíc činností, při kterých jsem šťastná. Duši léčím hudbou, přírodou, láskou, rodinou, procházkami i svým vnitřním světem. To jsou neměnné konstanty, které mě drží celý můj život.

Meditujete? Pokud ano, jak přesně?
Bohužel pravidelně v lotosovém sedu nemedituji. Mám kamaráda, který je v těchto aktivitách mnohem dál než já, a tak s ním občas praktikuji speciální dechová cvičení Pranajámu a právě i meditaci. Jinak si myslím, že jakákoliv činnost, na kterou se stoprocentně soustředíte, je meditace. Takže i jóga pro mě většinou tak funguje. Jde o to, abyste meditací dali prostor svojí duši, která nás jasně vede tou správnou cestou, a neničili se tak destruktivními myšlenkami o své „nedostatečnosti“.

Načetla jste už čtvrtý díl audioknihy Dalajlámova kočka, je to náhoda? Vy sama jste kdysi cestovala do Ladakhu v Malém Tibetu, nad kterým Dalajláma drží ochrannou ruku...
Nic není náhoda. Čím jsem starší, tím více se mi potvrzuje, jak do sebe všechno pěkně zapadá. Dalajlámovu kočku ala Jesku zbožňuji. Ta kniha mě vždy dokázala uklidnit a přesvědčit, že vše je, jak má být, ať už se dělo cokoliv. Malý Tibet pro mě byl jedním z nekrásnějších míst. Himálaje, město Leh, děti s hlubokýma očima a Tibeťané v barevných šatech.

Seriály pod lupou Herci vzpomínají Sanitka: Zlata Adamovská Tomáš Juřička Ivana Andrlová Pavel Zedníček Arabela: Oldřich Vízner Dagmar Patrasová Ondřej Kepka Byl jednou jeden dům: Eva Hudečková Václav Postránecký Zdeněk Srstka Chlapci a chlapi: Ivan Vyskočil Mário Kubec Kamil Halbich My všichni školou povinní: Michaela Kuklová Vlasta Žehrová Gabriela Vránová Šárka Vaculíková Ulice: Martin Finger Dana Syslová Patricie Solaříková Michaela Badinková Lucie Pernetová Pojišťovna štěstí: Kateřina Brožová Tereza Kostková Yvetta Blanarovičová Rapl: Igor Orozovič Lucie Žáčková Dana Černá Ordinace v růžové zahradě: Martin Zounar Sofie K. Filippi Daniela Šinkorová Jan Čenský Cesty domů: Jana Janěková starší Radúz Mácha Miluše Šplechtová Krejzovi: Martina Hudečková Ernesto Čekan Václav Rašilov Letiště: Bohumil Klepl Anna Šišková Jana Stryková Zahradnictví: Ondřej Sokol Anna Fialová Gabriela Míčová Modrý kód: Štěpán Benoni Mahulena Bočanová Sabina Laurinová Ondřej Rychlý Eva Janoušková Michaela Dittrichová

Jak vám koronavirus změnil život a jaký je váš pohled na něj obecně?
Změnil přístup k životu jako takovému. Zvýšil ohleduplnost, empatii a určitou bdělost. V této situaci není možné vidět žádnou logiku ani souvislosti. V současné době často slýchám a čtu, že jsme tvůrci vlastního osudu. Přála bych si, abychom byli všichni silní, zodpovědní a uvěřili.

Už zakomponovali scénáristé problematiku covidu do dějových linek seriálu Ordinace v růžové zahradě?
Ještě jsem o tom neslyšela. Možná ano, ale my zatím točíme jarní témata, která jsme nemohli kvůli karanténě natočit.

V Ordinaci hrajete od samého počátku, tedy patnáct let. Vaše barmanka Lucie během této doby dokonce třikrát změnila příjmení. Neměla jste v tom trochu zmatek?
Možná trochu ano, protože můj třetí muž Darek má stejné příjmení v seriálu jako můj druhý muž v civilu, tedy Vágner. Lucii mám moc ráda. Dnes jsem se zrovna učila text a uvědomila si, jak moc je naivní. Tuto vlastnost mi moji blízcí také tak trochu vyčítají. Ale i já vždy budu hledat v těžkých životních situacích určitá pozitivní poselství.

Jak vám tato role změnila profesní i osobní život?
Vrátila mě k mojí původní profesi, od které jsem neustále utíkala.

Divadelní začátky jste prožila v Liberci, kde jste si zahrála dramatické role typu Ondiny či Elektry. Takové postavy ale prý už hrát nechcete.
To jsou ty tragické konce. Vím, že pravý profesionál zavře dveře šatny a těší se domů. Já nejsem příliš technický typ herce. Jsem spíš “intuitivní cíťa”. Vše zanechám v divadle, ale někde hluboko uvnitř ve mně prožitek zůstává. Možná na to vlastně ani nemám povahu. Já ráda předávám naději. Zmíněné hrdinky měly obě kruté osudy, ale i přesto jsem si je velmi užila a děkuji za tuto zkušenost! Nejvíc jsem vlastně milovala My Fair Lady, kde byl ten konec téměř pohádkový.

Vaší doménou na divadle jsou tedy teď spíš komedie?
Vlastně ani ne. „Afektuji“, jak s nadsázkou teď říkám, spíš v muzikálech. Takže i když hraji klasickou roli „ženy – oběti“, tak se tam zpívá a tancuje, a to mám moc ráda.

Jak vy sama pracujete s vlastními emocemi?
Měla jsem se svou povahou v tomhle ohledu těžší start. Čím jsem starší, tím jsem šťastnější, protože sama se sebou umím lépe pracovat. Mládí pro mě byl fakt tvrdý oříšek.

Dokázala byste popsat, která emoce vás nejvíc charakterizuje?
Vnímavost a citlivost.

Co je vaším každodenním mottem, krédem?
Poznej sama sebe… nic víc. Je na „vyšším Já“, aby zharmonizovalo „Já nižší“. Ralph Blum, Kniha Run.