Nejen v úspěšném seriálu Dabing Street přesvědčil, jak skvěle mu sedí komediální role. Přesto jsou Hynkovi Čermákovi souzené spíš postavy drsňáků. Tak jako v případě hlavní postavy sídlištního bijce v novém snímku Národní třída.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Vaše postava ve snímku Národní třída má za vzor akčního hrdinu Jean-Claude van Damma. Obdivoval jste jako kluk podobné typy herců?
Mými vzory byli Pierre Richard, Louis de Funes a možná ještě také Jean-Paul Belmondo. Samozřejmě jsem se také díval na Stalloneho a Schwarzeneggera, ale tehdy už jsem je vnímal s určitým nadhledem.
Většina děje se odehrává na klasickém sídlišti, kde hlavní hrdina žije celý život. Co takové prostředí evokuje vám?
Jsem z Vinohrad, takže na rozdíl od mé filmové postavy jsem na sídlišti nevyrůstal. Evokuje mi to samozřejmě socialismus, komunismus a tuhle dobu, kdy jsem ještě chodil na učiliště. V půl šesté ráno jsem ve svých patnácti letech pokaždé stál nastoupený v řadě a musel jsem křičet: Dobré ráno, soudruhu mistře! A oni na nás na oplátku křičeli: Čest práci, soudruzi! Tyhle pakárny se mi vybavují.
Mnozí na dobu, o které mluvíte, přesto vzpomínají s určitým nádechem nostalgie. Cítíte to také tak?
Samozřejmě. Jak říkám, tehdy mi bylo patnáct šestnáct let. Proč bych dnes nebyl nostalgický? To ale nemá nic společného s komunismem. Ten mi samozřejmě lezl na nervy odjakživa. Už v těch šestnácti jsem s ním měl problémy. Nebo se Svazem mládeže a Pionýrem. Pořád mě někdo někam tlačil a já jsem jim furt říkal, ať mně políběj pr*el. Už za to jsem dostával poznámky. Takže chápu, když někdo cítí nostalgii, ale tím myslím nostalgii k mládí, rozhodně ne ke komunismu.
Snímek Národní třída si lehce pohrává s motivem sametové revoluce a událostí na Národní třídě. Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
Byl jsem na Národní třídě. I před tím, i po tom. Byl jsem ve škole předsedou stávkového výboru a bojovali jsme tam s dělníky, kteří nás chtěli umlátit gumovými hadicemi.
V tom případě jste musel být asi nadšený, když jste si přečetl scénář Národní třídy a zjistil, jak pestrá herecká úloha je před vámi.
Znám dobře knížku Jaroslava Rudiše, namluvil jsem i audio verzi, takže jsem věděl, že je to skvělá figura a skvěle napsaná novela. To víte, že mě to nadchlo. Akorát jsem byl zrovna v situaci, kdy jsem si nemohl dovolit ten film natočit, protože to bylo těsně po Raplovi, kterého jsem točil tři roky v kuse a byl jsem fyzicky hodně vyčerpaný. Nakonec jsme chvilku počkali a mohl jsem do toho jít.
Několikrát jste se nechal slyšet, že práce na Raplovi po fyzické stránce nebyla žádná oddychovka. Jaké bylo toto natáčení, kde se ranami nešetřilo?
Myslím si, že neexistuje na světě film, který by nebyl fyzicky náročný. Když jsme zmiňovali akční hrdiny, jako jsou Stallone, Schwarzenegger nebo van Damme, myslím, že spousta diváků si vůbec neuvědomuje, co takoví chlapi všechno museli zvládnout, aby natočili všechny ty proslulé filmy. Bylo to samozřejmě strašně fyzicky náročné, ale i intelektuálně, a to nejen pro herce, ale i pro celý štáb. Všechny věci se musí snoubit dohromady. Vždycky říkám, že to je něco podobného, jako kdybyste běžela maraton a do toho měla hrát šachy.
Hynek Čermák■ Narodil se 14. února 1973 v Praze. Vystudoval činoherní herectví na DAMU. ■ Do roku 2010 se ve filmu a televizi objevoval spíše v menších rolích, ovšem v roce 2011 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve snímku Nevinnost a poté se jeho filmová a seriálová kariéra rozjela na plné obrátky. ■ Popularitu si získal rolemi charismatických drsňáků v seriálech Cirkus Bukowsky či Rapl, ale i komediálními postavami v Dabing Street, Zkáza Dejvického divadla či ve Vinařích. Z filmů: Gangster Ka, Špunti na vodě, Po strništi bos a řada dalších. ■ Od roku 2010 je jednou z tváří Dejvického divadla, předtím hrál v Divadle J. K. Tyla v Plzni, ve Středočeském divadle v Kladně či v pražském Rokoku. ■ V poslední době se výrazně věnuje také fotografování, zejména aktů. Modelkami jsou často jeho kolegyně, které záměrně fotí tak, aby je nebylo poznat. |
Vaše postava v Národní třídě reprezentuje typ hrdiny, který má nutkání pouštět se i do předem prohraných bitev. Připadáte si tak někdy vy sám?
Jasně, připadám si tak dennodenně. Kdykoli se potkám s nějakým pitomcem, tak vím, že je to předem prohraná bitva, ale pořád je důležité bojovat.
Jak s tím bojujete?
S nadhledem, láskou a vírou v lidi. Na každém člověku přeci musí být, sakra, něco dobrého. To je moje teorie, proto se snažím v lidech dobro hledat. Sice je to někdy těžké, ale to je na tom to zábavné.
Kdy jste se naposledy pustil do něčeho, o čem jste dopředu tušil, že je to marné?
To bylo, když jsem žádal, aby mi připojili elektřinu k mému novému domu a komunikoval jsem s distributorem energie. Nepovedlo se mi to. Doteď nepochopili, co po nich chci. Zkrátka pořád nemám v domě elektriku. Už rok se o to snažím, oni to pořád nechápou. (smích) Mluvil jsem už třeba s dvěma sty lidmi z té společnosti. Pořád nic.
Co s tím budete dělat?
Rozhodl jsem se, že elektřinu nepotřebuji. Když nejsou schopní mi ji zapojit, budu žít bez ní. Nebo si ji budu vyrábět sám. Koupím si solární panely a napíšu do společnosti, ať si políbí šos.
Vaše filmová postava řeší patové situace vztekem a agresí. Co pomáhá vám?
Většinou něco rozmlátím. Je to zdravější, než to v sobě držet. Když je možnost to udělat tak, aby mě nikdo neviděl, je to skvělé. Nebo když je se mnou moje žena, tak mi v tom zabrání. Nedávno na poště jsem málem rozmlátil nějaké sklo, protože jsem vystál čtyři fronty a nedozvěděl jsem se to, co jsem potřeboval.
Vždycky jsem strašně slušný, ale když mi popáté u okýnka řeknou, že jsem sice slušný, ale že mám smůlu, tak mi občas rupnou nervy. Naštěstí moje žena už ví, jak mě má zpracovat. Většinou stačí, abych se na deset sekund vydýchal, a je to v pořádku.
Když jsme spolu před rokem mluvili naposledy, říkal jste, že je poměrně těžké vás vytočit.
To pořád platí. Na té poště to trvalo nějaké tři hodiny, než mi došla trpělivost. To je přece celkem dlouho, nemyslíte?
