Adéla Gondíková
Velikonoce si pamatuju hlavně z dětství. Jezdili jsme k babičce do Sokolova, bydlela v paneláku, tam děti chodily čistě pro peníze, to nebyla romantika. Pamatuju si šílené nářezy, utíkaly jsme s kamarádkami v pět ráno z domu, a když nás kluci našli, měly jsme fakt jelita.
Pak jsme se přestěhovali do Prahy, ale v Praze nikdo koledovat nechodí. Boom jsme zažili, když jsme se přestěhovali do vesnice za Prahou. První rok jsem si připravila deset vajíček, rok od roku se to navyšovalo – a dnes už jich dělám padesát.
Je to pro mě stresové, protože nevím, jestli dětí přijde hodně, nebo málo. Mám u domu pultík, takové výdejní okénko, kde je koš s dobrotami, vedle toho i štamprdlička – a čekám. Jirka Velikonoce moc neprožívá, většinou večer si vzpomene, že by měl pomlázce učinit zadost.
