V Americe je těžké prorazit. Na jednu roli jsou tisíce adeptů, říká Vagnerová

Hned na začátek rozhovoru vás musím pochválit. Jste krásně opálená!
Vrátila jsem se z Itálie, kde jsem se učila italštinu. Byla to příjemná dovolená plus studium. 

23 fotografií

Co vás čeká v následujících týdnech?
Podzim mám, co se týká práce, takový mírnější. Budu dotáčet různé rozdělané projekty z jara. Řekla jsem si však, že do konce roku už to zkusím mít trochu volnější. Uplynulé roky byly totiž hodně náročné. A to nejen díky koronaviru. Rovnováha je potřeba.

Proč jste se rozhodla studovat právě italštinu?
Mám v Itálii svou fantastickou agentku a přišlo mi to celé náhodou do života, tak jsem si říkala, že by byla hloupost to nevyužít. V Itálii mám také spoustu kamarádů. Navíc, naučit se další jazyk, to se nikdy neztratí.

Zmizíte tedy časem od českého k italskému filmu?
Myslím, že pokud ano, tak jen velmi pomalým krokem. Itálie je, jak se říká, za rohem. V dnešní době castingy fungují formou takzvaných „selftape“ videí. To znamená, že můžete být kdekoli na světě a pro casting se natočit. Jen když se náhodou dostanete do druhého kola, tak pak třeba letíte do Říma na takzvaný „callback“.

Je těžší prorazit v zahraniční produkci?
Když se bavíme o Americe, tak to samozřejmě těžší je, kvůli obrovskému množství herců. Tam je těžké se prosadit nejen pro cizince, ale i pro samotné Američany. Na jednu roli je třeba pět tisíc adeptů. Je to hodně o štěstí, enormním talentu i o tom, co jste schopen pro tu roli udělat. 

V Čechách jsou tedy na tom herci lépe…
Máme obrovské štěstí, že tu máme takový filmový průmysl, který máme. Díky tomu mohou být ty různé zahraniční zkušenosti jen takový upgrade. Nebo něco, čím si člověk rozšíří obzory a nabere novou inspiraci a něco nového se naučí. Není to ale pro nás alfa a omega. 

V Los Angeles jsem potkala spoustu lidí, kteří žili například v Texasu. Přijeli do Los Angeles, a pokud neuspěli, neměli jinou možnost, než zas jet zpátky. Hraní je pro herce většinou nějaký velký sen a láska. Pak je smutné, když chcete hrát a nemáte jak. U nás máme těch příležitostí v porovnání s Amerikou mraky.

Koukáte se na filmy, ve kterých hrajete?
Pravda je, že je málokdy vidím krátce po uvedení. Spíš se k nim dostanu až s odstupem několika let, kdy už to své hraní podle mě nevidím tak kriticky. Herectví je velmi osobní záležitost. Dáváte do toho vždycky kus sebe. Je fascinující, jak se to v průběhu let samozřejmě mění. Jsou v něm vidět fáze, kterými člověk zrovna procházel, různá náročná období a podobně. Někteří herci se možná právě proto proslaví v pozdějším věku. Něco se najednou stane v jejich životě a oni začnou svým způsobem něco vyzařovat. Něco, co do té doby neměli.

Je něco, na co si jako herečka netroufáte?
Myslím, že bych nezvládla muzikál, protože neumím zpívat. Ale jinak asi nic takového nemám. Baví mě různorodost žánrů. Ideálně bych ráda hrála v hororu, v sociálním dramatu a pak hned třeba v sitcomu. Na hercích mě obecně nejvíc fascinuje, když mají rozptyl a dokážou zahrát různé polohy.

Jak si vybíráte role?
Když si člověk přečte scénář, nějak tu svou roli cítí. Má na ni nějaký názor, napadají ho různé detaily a ví, co do toho dát. Někdy se může také stát, že je to velká výzva. Nevíte, jak na to, ale cítíte, že je to vaše a můžete tomu přidat nějakou hodnotu. Někdy mi ale někdo nabídne roli nebo jdu na casting a zjistím, že mě ta postava úplně míjí a nevím, co s ní.

Pak se člověk může dostat i do situace, že najednou vůbec neví, jak hrát. Neví, co dělat s rukama, a zkrátka se na tu svou roli nenapojí. To byl občas i důvod, proč jsem do některých projektů nešla. Věděla jsem zkrátka, že tudy cesta nepovede.