Setkáváme se spolu na odtajnění projektu Deset klobouků Jana Přeučila. Jak vzpomínáte na spolupráci s panem Přeučilem?
Musím říct, že vzpomínám dobře a hlavně rád, protože se známe už dlouhá léta. Já jsem sledoval jeho činnost v Divadle Na zábradlí a ještě předtím. My jsme ho vždycky nějak potřebovali, protože on měl styl humoru, který se málo vyskytuje. Myslel všechno vážně, a přitom to bylo humorné a veselé, což se dneska, zdá se mi, nedaří. Alespoň co tak sleduji televizi nebo rozhlas. Mám dojem, že se hodně střílí, hodně se podřezává, hodně se krade, a málo se u toho zasmějeme. A to si myslím, že je zásadní chyba. Protože rozhlas i televize jsou instituce, které by měly lidem dát odpočinek, oddych a klid. A nikoliv, aby je na dobrou noc ještě nějakým způsobem rozrušily. Takže já se do toho osobně nehrnu.
Vy jste prý s Janem Přeučilem letitými sousedy.
Ano, bydlíme ve stejné ulici. On má vchod z Mánesovy a já z Balbínovy, takže to je vlastně tak, že on je v rohovým baráku a já taky, naproti.
Proč si myslíte, že v dnešní době chybí kvalitní humor? Kam se posunul?
No, on se posunul. Ale zároveň taky nejsou lidi. Protože když se podíváme zpátky, nemusí to být ani o moc, tak zjistíme, že vznikaly dvojice, trojice, skupiny lidí. Každá byla jiná a každá přinášela humor, a tedy i odpočinek pro ty lidi, když se dívali. Dneska to tak není, a když se podíváme, nenajdeme ani nové humoristy. Těm lidem se musí dát příležitost, protože pozvolna ztrácí ten humor sami v sobě, a tím pádem nejenže ho nerozšiřují, ale vlastně ho v podstatě umrtvují. Dnes není žádný humor. To, co se dnes považuje za humor, u toho se třeba já bohužel moc nezasměji. Přitom bych se rád bavil, proč ne? Teď si myslím, že udělali celkem dobře, že udělali to retro, ČT3. Tam se najednou objevují všechny hodnoty, které byly, že ti lidi to uměli, to je důležité. Dnes mám ten pocit, že oni neumí rozesmát publikum.
Zahlédnete na ČT3 kolikrát i svoje projekty. Tak si osvěžíte paměť a vzpomenete si, na čem všem jste dělal?
Já jsem těch scénářů napsal několik stovek a oni je teď znovu vysílají. Neexistuje týden, ve kterém bych neměl nějaký pořad. V některém týdnu je jich pět a více, pokaždé samozřejmě jiný, je to velká zásoba. Některé věci jsou opakované velmi často a některé vůbec ne. To nevím, jak si mám vysvětlit, protože nějaká cenzura vlastně neexistuje. Taky proč by měla být? A tak je mi líto, že se humor takhle ztrácí. Je to škoda. Kdysi se nic neopakovalo, nic jeden druhému nepřebíral, pokaždé bylo se na co dívat, a to teď bohužel není.
Gustav Oplustil v 60. letech.
Pane Oplustile, vy jste měl dokonce to štěstí, že jste zažil spolupráci s Vlastou Burianem.
Ano, to jsem zažil, a taky s Werichem a s touhle garniturou lidí. To jsme taky dělali věcí, kterým se fandilo. My jsme chytli, řekl bych, takovej dobrej trend, který vznikl v těch šedesátých letech, kdy na Barrandově začali noví režiséři. Tam se to kupodivu nezastavilo. Ale zastavilo se potom to, že ti lidi nesměli režírovat nebo zkrátka psát některé věci. Všude se najednou vidělo, já nevím, jak bych to nazval... Že je to nebezpečné. Proti čemu? Dneska se na to zpětně díváme a neshledáváme zpětně s tou dobou, že by tam bylo něco tak strašného, co by se nedalo vysílat. Myslím si, že televize může být ráda, že má archiv tak bohatý a že má co vysílat, a tím pádem nemusí utrácet ani tak velké peníze, protože má všechno za provozovací honoráře. Je dobře, že to takhle funguje.
Ostravské stopy: Z Ostravy se stává poklidné město, říká režisér Oplustil |
Kdo z vašich spolupracovníků vás dokázal humorem doslova odbourat?
Všichni. V té době začínal Semafor a začínali se rýsovat Cimrmani, že to bude jednou samostatná skupina, což se samozřejmě stalo. Potom byla ještě taková doba, ve které si vzájemně pomáhali. Vím, že když měl někdo zakázanou činnost, tak někteří dramaturgové se toho bohužel báli. Ti, kteří se nebáli, tak to vyzkoušeli. A celá řada lidí byla uvolněná právě v oblasti toho humoru. Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, to je vysoká kvalita. Dneska se s takovou kvalitou nesetkáme. Ti lidi to prostě neumí, dá se říct.
Gustav Oplustil
|
Na co by podle vás dnešní tvůrci televizní zábavy neměli zapomínat?
Hlavně na to, že lidi se chtějí taky bavit a nechtějí jenom slyšet nějaké politické rady a to, že si dvě politické strany pořád nerozumí, že se dvě domluví, dvě jiný se rozpadnou... Není to otevřená hra, pořád narůstá počet politiků, novinářů a všech těchto lidí, kteří se tím zabývají a nenalézají čas na to, aby si od toho alespoň na chvilku oddechli a nevyhledávali samé spory. Když to někdo takto podporuje, tak zvolna vylučuje vysílání něčeho lepšího a milejšího. To si myslím, že je škoda. A nevypadá to nějak perspektivně, že by se to nějak zvlášť zlepšilo.
Co byste popřál k letošním Vánocům čtenářům iDNES.cz?
K letošním Vánocům především všem přeji hodně dobrého zdraví. To je to, co se může hodit v každém režimu, každém systému a kdykoliv. Samozřejmě také to, aby si lidi vzájemně nekomplikovali život, aby na sebe nevyprávěli věci, které vůbec není třeba, aby někdo věděl, nebo nevěděl. To je taky taková bolavá věc. Já vždycky říkám, že když si pustím televizor, tak si k tomu přistavím kýbl, aby měla kam téct ta krev. (smích) Protože tam je jedna detektivka za druhou. Už se vzájemně opakují, už není pomalu o čem, už to není otázka nějakých neshod, teď jsou to prostě furt samý kriminálky. A to si myslím, že lidi musí unavovat. Tak přeji, aby se jim ta televize i rozhlas začaly víc líbit.
VIDEO: Úsměvy Gustava Oplustila:
