Je pravda, že za vaší touhou stát se hercem byl Jim Carrey?
To byl vždycky můj idol, hodně jsem ho v dětství napodoboval. Jednoho dne jsem se na sebe díval v zrcadle a došlo mi, že bych chtěl být herec. Nelenil jsem a přihlásil se do dramaťáku v Ostravě, pak už následovala konzervatoř a nakonec jsem skončil v Praze na DAMU.
Absolvoval jste veškeré možné herecké vzdělání. Myslíte si, že bez něj dobrý herec být nemůže?
To je zcela individuální. Herectví je o dispozicích, talentu, o míře nějaké citlivosti... ale samozřejmě, hodně se toho dá i naučit. Herecké řemeslo stojí na principech, které můžete vyčíst z knih, okoukat nebo pochopit ve škole, ale nevěřím, že se člověk může stát dobrým hercem bez onoho základu, který je daný.
Vzpomenete si na moment, kdy jste u sebe pocítil velký skok ve vnímání herectví? Kdy jste k němu našel klíč?
Přesně vím, kdy se to odehrálo. Bylo to v prváku na DAMU při hodinách herectví, které vedl dnešní umělecký šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar. Tehdy jsem se navíc definitivně ubezpečil, že bez herectví nechci být.
Jak jste se popasoval s ostravským přízvukem?
Celkem dobře, už na konzervatoři v Ostravě nám nic takového netolerovali, takže jsem se ho myslím docela dobře zbavil. Jediné, co mi asi zůstalo, je spisovná mluva. Když ale přijedu domů, stačí půlhodinka, a v přízvuku jsem zpátky. (smích)
Po studiích jste hned nastoupil do angažmá v Městských divadlech pražských. Neuvažoval jste o svobodě volné nohy?
Jistěže jsem tu nabídku hodně zvažoval. Chtěl jsem mít prostor i pro jinou práci, kterou trvalé angažmá potom moc neumožňuje, ale nakonec jsem úvazek podepsal. Nejen kvůli jistotě, která je také fajn, ale hlavně proto, že tu práci mám prostě rád a chci jí dělat s plným nasazením.
Není to nuda stát skoro každý večer na jevišti a hrát to samé?
Nikdy to není to samé. Premiérou teprve všechno začíná. Reprízy představení jsou od toho, aby se člověk v roli neustále zlepšoval a dostával se dál a dál. Časem se některé úkony zautomatizují, a vznikne tak zase prostor na kutání něčeho dalšího, je to zkrátka nekonečný proces.
Momentálně za sebou máte premiéru představení Elefantazie, kde hrajete třínohého muže. Jak vám to jde?
Tato postava má předlohu v reálném člověku, třínohý muž se jmenoval Frank Lentini a svou třetí nohou mohl na rozdíl ode mě perfektně hýbat. Já mám tu svou přidělanou na takovém důmyslném postroji, který vytvořil Martin Kotrba, a je pravda, že mi chvíli trvalo nějak se s tím sžít. Moc mě ta postava baví i proto, že si v té roli můžu zazpívat.
V rámci svého angažmá hrajete ještě v dalších pěti představeních, mimo jiné i Merkucia v klasice Romeo a Julie. Díky němu jste si vyzkoušel i hraní na velké scéně.
Měli jsme možnost hostovat na festivalu v Rumunsku, který probíhal v obrovském operním divadle. Poprvé jsme zažil hraní před osmi sty diváky, a bylo to fantastické.
Stejně jako spousta vašich hereckých kolegů i vy máte vřelý vztah k hudbě.
Asi jako každý trumpetista, i já jsem se nejdřív učil hrát na flétnu, ze které jsem pak právě povýšil na tu trubku. Paradoxně ji po mně ale zatím žádný režisér nevyžadoval, vždycky to byl spíš klavír, ať už ve filmu Zlatý podraz nebo v trilogii Zahradnictví. A vlastně díky roli v představení Andělé v Americe jsem se za týden naučil hrát na hoboj.
Toto představení, nebo spíš vaše postava v něm navíc vyvolala lehké pobouření.
Což bylo pro nás nepochopitelné. Hraju Afroameričana a jsem opravdu černý. Maskérky mi vždycky nabarví obličej, což stačilo k rozpoutání diskuse o rasismu. Žijeme ve zvláštní době. Na jedné straně obrovsky tolerantní a demokratické, na druhé straně ale ohromně svazující.
Jak se díváte na hnutí MeToo?
Z dnešních mužů prostě vymizelo gentlemanství, to je asi ten kámen úrazu. Já pocházím z křesťanské rodiny, hodnoty máme jasně dané, a patří mezi ně samozřejmě i chování k slabšímu pohlaví. Řídím se ve svém životě krédem: Chovej se tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě.
Jak vám pomáhá víra v běžném životě?
Myslím, že být úplný ateista není dost dobře možné. Jde o to slovo víra, které nám dává pevnou půdu pod nohama a je úplně jedno, v jakém je vlastně obalu. Věřím, že je tu něco, co nás přesahuje, ať už tomu říkáme Bůh, energie, prostě jakkoliv. K vyšší moci se obracíme v těžkých chvílích, mimochodem i z tohoto důvodu vznikla modlitba, právě pro ty situace, které už nedokážeme sami řešit. I já jsem to několikrát zažil. Možná to může znít alibisticky, ale věřím tomu, že věci jsou tak, jak mají být.
Ve zmíněném Zlatém podrazu, kde jste ztvárnil hlavní roli, přišla na řadu jistě vaše fyzička. V jaké jste kondici?
Vždycky jsem sportoval, aktivně jsem třeba hrál floorbal. Kvůli herectví šlo bohužel postupně všechno stranou, což mě docela mrzí. Naštěstí je tu ale můj táta, který začal s vysokohorskou turistikou a já se k němu čas od času přidám. Dokonce jsem spolu absolvovali Beskydskou sedmičku, což je něco jako simulace výstupu na K2. Díky těmto aktivitám jakous takous fyzičku mám, takže basketbalový dril ve Zlatém podrazu pro mě nebyl žádný problém. Dokonce jsme s klukama v basketu pokračovali dál v době, kdy už natáčení dávno skončilo.
Jaká byla vůbec vaše první reakce, když jste se dozvěděl, že budete hrát hlavní roli v celovečerním filmu?
Radost to byla obrovská, vzápětí ale nastoupila nervozita, abych to celé zvládl. Šlo o mojí první velkou zkušenost před kamerou. Díky tomu, že jsme trénovali už sedm měsíců před samotným natáčením, jsme se dobře znali, takže nějaká tréma na place pak moc nepřicházela v úvahu. Díky režisérovi Zlatého podrazu Radimu Špačkovi jsem získal další nabídku k práci na novém kriminálním seriálu, který se bude natáčet na Ostravsku. A navíc se ještě podívám domů!
S dalším zajímavým režisérem jste se setkal ještě na škole, při práci na zmíněné trilogii Zahradnictví. Jak na Jana Hřebejka vzpomínáte?
To byla moje úplně první velká práce před kamerou, a samozřejmě jsem měl trému nejen z Jana Hřebejka, ale i z ostatních hvězd, jako byly třeba Aňa Geislerová nebo Klára Melíšková. Hrál jsem bratrance Aničky Fialové Karlíka a vzpomínám si, jak jsem se v jedné scéně snažil šroubovat dialog, až mě Jan Hřebejk zarazil se slovy: Prosím tě, řekni to prostě jen rovně! (smích)
