Jak jste se vlastně dostala k herectví?
Paradoxně přes sport, kterému jsem se věnovala od malička. Ten mě přivedl až k výrazovému tanci, díky němuž jsem pak měla možnost zahrát si v jednom představení čarodějnici. A už to bylo! Někdo mi řekl, ať se pokusím herectví studovat, tak jsem si po studiu sportovního gymnázia podala přihlášku na DAMU, kam mě připravila herečka z pardubického divadla Jana Rubášová. Napoprvé jsem ale přijata nebyla. Tehdy zrovna otevíral ročník pan režisér Kracik a chtěl herce, kteří umějí i zpívat, což je moje absolutní slabina. (smích)
Další rok už to ale vyšlo, vaším ročníkovým profesorem byl legendární Boris Rösner.
Jak už to tak bývá, tehdy mi úplně nedocházelo, jaký dar jsem díky němu ve svých začátcích dostala. Už ten jeho zájem o práci druhých byl fantastický. Jak to jen šlo, chodil na představení svých kolegů, nebo třeba i jen na zkoušky. Stejně to měl i s námi, se svými studenty. Jeho zájem nás moc těšil.
Jak to šlo později k sobě, sport a studium DAMU?
Je pravda, že v téhle době jsem hodně přičichla k „damáckému kavárenství“ a sportování šlo hodně stranou. Vracím se k němu vlastně obloukem zase až teď. I třeba se svojí fenečkou Elinkou alias Elisabeth Taylorovou skrze výcvikové agility nebo dogdancing pod vedením Michaely Míčové.
Psí tanec?
Přesně tak. Moje fenka je míšenka jezevčíka a ohaře, a kupodivu má k těmto aktivitám velké předpoklady. Máme trenérku a užijeme si při výcviku spoustu radosti a zábavy. Věnuji se i jízdě na koni, ale z bezpečnostních důvodů ne úplně tak, jak bych si představovala.
Hrajete v zájezdových představeních agentury Harlekýn. Na co byste diváky chtěla pozvat, až se scény opět otevřou?
Tak třeba na představení s názvem Víš přeci, že neslyším, když teče voda, kde hraji s Petrem Nárožným, Naďou Konvalinkovou, Libuškou Švormovou, Vaškem Vydrou a Jirkou Ptáčníkem. Parta je to úžasná a moc si vážím každé chvíle, kterou s nimi na jevišti mohu strávit. Stejně jako s dalšími kolegy ve francouzské konverzačce Příbuzné si nevybíráme, kterými jsou Martin Zahálka, Jan Čenský a opět Václav Vydra.
Kdy se vám naposledy podařilo se na jevišti neplánovaně rozesmát?
Tak tohle je přesně to, s čím často bojuji. Rozesměje mě kde co, a při představení je takových příležitostí nespočet. Na konkrétní případ si teď hned nevzpomenu, ale bylo jich, a jistě ještě bude, hodně. Hodně se zasmějeme i při natáčení Modrého kódu, na place hodně partneřím se Sabinou Laurinovou. I díky ní je tam pohoda a dobrá nálada. Mám ji moc ráda, nejen profesně, ale i lidsky. Skvěle nám spolu navíc jde různé špičkování a utahování si ze sebe navzájem.
Jak jste se v roli sestry Mirky vypořádala se zdravotnickou průpravou?
Tak tu jsem naštěstí měla už před nástupem do Modrého kódu. Jsem zdravotnický dobrovolník u řádu Maltézských rytířů, k čemuž bylo patřičné školení nezbytné. Mým úkolem je doprovázet nemocné lidi do Lurd a poskytovat jim potřebný servis a péči.
Jak jste se k Maltézským rytířům dostala?
Díky parfósním honům na umělou návnadu, kterých jsem se coby divák občas zúčastnila. Seznámila jsem se tam s Johannem Lobkowiczem, který je právě kancléřem českého velkopřevorství tohoto řádu. Došlo mi, že chci být užitečná i jiným lidem, nemyslet stále jen na sebe. Tahle práce je dost náročná a člověk se toho o sobě díky ní i hodně dozví. Další lurdskou výpravu jsem plánovala absolvovat zrovna teď, kvůli koronaviru se ale vše odložilo.
Přivedla jste si z Lurd i vy nějaký osobní zážitek?
Samozřejmě, to místo je neskutečné. Dokonce jsem absolvovala rituální koupel ve vodě, o které se říká, že je zázračná. Zážitek to byl dechberoucí a myslím, že mi má výprava do Lurd i všechny její okolnosti hodně změnily život.
V herecké branži panuje názor, že filmoví režiséři nechtějí obsazovat herce ze seriálů. Jak tenhle fakt vnímáte vy?
Ano, tohle se říká a myslím, že je to možná i pravda. Režisér má ale absolutní právo obsadit si koho chce, i kdyby to udělal desetkrát za sebou. Je to jen škoda pro nás herce nedostat možnost ukázat se i v jiné poloze, než v jaké nás třeba znají diváci seriálů. O tom právě herecká profese je – objevovat různé tváře a odstíny téhož. Zaškatulkovaný herec se pak dostane do bludného kruhu. Dostává stále stejný typ rolí a odmítat je si žádá velkou odvahu, protože hrát chce a potřebuje, a to nejen z existenčních důvodů. Když vidím takovou Nicole Kidmanovou, jak je v každé roli jiná, srdce mi plesá.
Nicol Kidmanová je vaše oblíbená herečka?
Ale ani ne. Líbí se mi herectví spousty mých kolegů. Spíš mě asi zaujaly filmy, ve kterých hrála, včetně těch, které se odehrávají na pozadí fantastické přírody. To by byla moje parketa!
Sledujete obecně práci svých kolegů? Díváte se na televizi?
Celkem ano. Chci mít přehled, tak pokud mi to čas dovolí, sleduji kde co. Ze zahraničních produkcí se mi třeba moc líbily Sedmilhářky a těším se na Korunu, seriál o životě britské královny, který má už několik řad. Teď na jeho sledování budu asi mít docela dost času.
Eva Janoušková
Jak vůbec prožíváte období karantény?
Nebudu předstírat, že nepociťuji strach, snažím se mu ale nepodléhat. Ráda se i zasměji vtipům, které teď všemožně kolují po sociálních sítích. Humor, i ten černý, mi obecně hodně pomáhá vydechnout v těžkých životních situacích. Učím se žít ze dne na den a nemyslet na budoucnost, která je v této době nejistější, než kdy do teď byla.
Na Facebooku jsem zaregistrovala nářky, jak by teď národ potřeboval všeobecně uznávanou autoritu, která by nás uklidnila. To ale není podle mého názoru tak úplně potřeba. Je to o každém z nás, aby se obrátil do sebe a tam hledal sílu k tomu pokračovat dál. Nemůžeme pořád chtít, aby za nás někdo jiný věci vyřešil. Když zabezpečím sebe, pak můžu navíc i pomáhat druhým. I tohle nás učí v řádu Maltézských rytířů.
