Pro syna slavného kameramana Miroslava Ondříčka jde o sedmý celovečerní snímek (Šeptej, Samotáři, Jedna ruka netleská, Grandhotel, Ve stínu, Dukla 61). „Nepočítám filmy na kvantitu, dělám je, abych se za ně nemusel stydět,“ podotýká.
S tátou vás spojila filmařská profese. Zdědil jste po něm ale i lásku k fotbalu. Bylo vždy jasné, že budete jako on slávista?
My jsme čtvrtá generace Ondříčků, kteří fandí Slavii. To už je určitá posedlost. Začal to můj dědeček, holič ze Žižkova, který se svým bratrem zpočátku fandil Viktorce, ale pak ho okouzlil červenobílý dres. A on měl syna Miroslava, mého tatínka, a to byl slávista tělem i duší. Jeho nálada se opravdu odvíjela od toho, jak hrála Slavia, někdy dokonce i celý týden. A od tří let mě bral na dřevěnou tribunu do Edenu, kde jsem vlastně vyrůstal, a pamatuji si, jak jsem pobíhal mezi takovými osobnostmi, jako byli Bican nebo Plánička. A dnes už beru já své děti, především syna Rudolfa (syn z prvního manželství, pozn. red.), na fotbal a Rudolf je dalším slávistou. Láska ke Slavii se u nás dědí.
Když se Emil zeptal jednou v šatně svého kamaráda, kolik je hodin, a ten mu odpověděl, že neví, protože nemá hodinky, za týden za ním Emil přišel a dal mu hodinky, které vyhrál v Helsinkách za vítězství v maratonu.
