V seriálech, zvláště pak v těch dlouhodobých, vás nebývalo vidět. Co vás přimělo přijmout nabídku ze seriálu Sestřičky Modrý kód?
Zvažovala jsem, jestli vůbec chci vstupovat do nějakého seriálu. Je to určitá práce, která zabírá hodně času. Nešvar seriálů je, že jsou upovídané, to znamená množství textu. Pokud začne normální divadelní sezóna, divadelní zájezdy a s nimi i pozdní návraty, budu muset počet dní korigovat. Už zkrátka nemám tolik sil.
Co nakonec rozhodlo?
Dostala jsem několik scénářů a seznámila se s nabízenou postavou. Naďa je bývalá kriminalistka, to je výjimečné povolání pro ženu, a protože zřejmě pracovala s muži, její chování není ryze ženské. Určitě má profesní úchylku, chová se tak, jak jí velí svědomí a mozek, přemýšlí jinak než běžná žena. S tím se dá pracovat. Nejsme si podobné, přišlo mi zajímavé nakouknout do takhle složité profese, něco se dozvědět a naučit. To rozhodlo.
V souvislosti s vámi a se seriály se asi každému vybaví legendární scéna z filmu Vratné lahve, ve které reagujete na mužovo nepochopení pro sledování telenovel přesným: „Žehlils někdy? Nežehlil! Tak vidíš…“ Jste seriálovou divačkou?
Já na televizi koukám velmi málo. Seriály zpravidla po dvou minutách vypínám, nejsem je schopna sledovat. Jsem spíš posluchačka rádia, pouštím si ho i k tomu žehlení.
Vaše nová seriálová postava Naďa nepatří k těm, co by trávily čas u žehlení. Je poněkud akční. Díky tomu jste hned první den dostala dublérku.
Ano, to je pravda. Točili jsme pád, sice běžný, a mně nevadí upadnout, ale každý záběr se několikrát opakuje. Pětkrát se to povede a po šesté můžu upadnout špatně. Chtěla jsem vyloučit zlomeninu nebo jiný úraz, a tak jsem se nechala zastoupit.
Daniela Kolářová a Dana Syslová
Coby kriminalistka umí Naďa pracovat se zbraní. Co vy?
Já jsem ještě nikdy v ruce zbraň nedržela. Nebráním se ničemu – ani naučit se manipulovat s pistolí. Ale budu radši, když to nebude potřeba. Oslabují se mi oči a na tohle je dobrý zrak velmi potřeba.
Do seriálu jste dostala kamarádku Danu Syslovou a vnuka Jana Nedbala. Co na výběr říkáte?
S Danou vycházíme dobře, donedávna jsme spolu hrály v jedné hře v Divadle Palace. S Janem jsme se setkali poprvé až při natáčení. Učíme se spolu komunikovat. Mladí herci dnes mají tu smůlu, že sice dostávají příležitosti v seriálech, ale vzhledem k množství textu a rychlosti natáčení nemají šanci o roli hlouběji přemýšlet. Řeší otázku „jak figuru zahrát“, ale už nemohou řešit „proč“. To se mohou naučit v divadle, ale ne každý má to štěstí tuhle praxi získat.
Vaši kolegové o vás mluví s velkou úctou. Vnímáte jejich nervozitu ve své blízkosti?
Při rychlosti natáčení nemám mnoho šancí se se všemi lépe poznat. Jeden obraz jsme točili na urgentním příjmu, kde bylo více kolegů, ale i starších. Seznámení probíhá až na place a není čas na nějaké úcty-neúcty, protože se řeší situace, jak by se dala natočit. Ať si s tím nikdo nedělá starosti.
OBRAZEM: Kačenka, Doubravka i Polednice. Slavné role Daniely Kolářové |
Váš seriálový vnuk Jan Nedbal s vděkem přijímá možnost se od vás učit. Třeba se ale i vy můžete něco naučit od mladých. Vaše seriálová postava Naďa točí vlogy – věděla jste, co to je?
Kdepak, myslela jsem si, že to je překlep, že tam má být blog. Až v ateliéru jsem se dozvěděla, že to platí. Nemám do toho světa vhled. Nerozumím sociálním sítím, nepoužívám je a ani nechci. Umím napsat mail a odeslat ho. Když je problém, žádám o radu syna ajťáka. Netrávím čas u počítače ani u mobilu.
Jak jej trávíte?
Na zahradě. Zahrada je pro mě kostel, chodím se tam modlit a pro nápady. Ze země cítím pozitivní energii, je to osvobozující. Mám kalendář, ve kterém je na základě tisíciletých zkušeností s obděláváním půdy den po dni sepsáno, co je nejlepší daný den udělat. Řídím se jím, je to inspirující. Základní rada ale je: vyjít přírodě vstříc, aby mohla vyjít vstříc nám. Jde o to s přírodou koexistovat. Když dostáváte, musíte ale něco vracet. Chovat se slušně, rozumně, nezatěžovat ji chemií.
Vztah k zahrádkaření jste měla vždycky?
To přišlo s věkem. Vždycky jsem žila ve městě a byla vychovávaná jako městské dítě. Moje babička měla zahrádku, ale mně to moc neříkalo. Začala jsem se to učit, až když jsme v manželství koupili první chalupu. To byly děti ještě malé. Chalupa byla ale sto třicet kilometrů od Prahy, to se těžko pěstuje. Později jsme si pořídili letní dům na Dobříšsku a tam se teď realizuji.
Jak dlouho už se tam realizujete?
Dvacet let. Musela jsem to tam nejprve celé upravit, protože zahrada byla zanedbaná, všude byly kopřivy a ostružiní. Nadělala jsem za ty roky mnoho chyb. Bez omylů ale nemůžete existovat. Musíte udělat něco špatně, abyste to nezopakovala. Já jsem drobné věci sázela dozadu, keře moc blízko sebe a podobně. Nedovedla jsem si na začátku představit, jak to bude vypadat, až to vyroste. Načetla jsem na to literaturu a posbírala nějaké zkušenosti, dneska už tedy trochu vím. Ale také vím, že je pořád co se učit.
Daniela Kolářová a Dana Syslová v seriálu Sestřičky Modrý kód (2020)
Vedete k zahradničení svoje vnoučata tak, jak vedla babička vás?
To nejde. Moje vnoučata jsou vychovávaná ve městě, mají úplně jiné zájmy a v ruce raději drží mobily. Ale třeba k tomu taky jednou dojdou…
Když mluvíte o přírodě a o zahrádce, úplně se vám rozzáří oči…
Asi proto, že jsem tam opravdu ráda. Těžko se mi ale dívá na to, jak v místech, kde dříve tahali dřevo koně a kde rostly houby, dnes půdu udusávají traktory. Příroda je poničená a děláme to my. Konzum je strašná drzost a není zapotřebí. Musí přijít malér, krize, aby lidé pochopili, že se musíme začít chovat jinak.
Jeden takový malér nedávno přišel.
Ano, to bylo varování. Napadlo mě, že se neví, proč vymřeli mamuti, brontosauři, také to mohl být virus, který je složil. Je to pro mě otázka narušeného klimatu, na kterém se podílíme, a nevypadá to, že bychom se chystali k nějakému radikálnímu řešení.
