Moc mezi celebrity nechodím. Většinou si jen stěžují, říká Dalibor Janda

Když před šesti lety Dalibor Janda slavil své 60. narozeniny, dokázal zaplnit největší českou halu, pražskou O2 arenu. Na podzim se do ní opět vrátí, a to jako jeden z hlavních hostů Českého mejdanu s Impulsem. Jako celebrita však nežije. Síly nabírá při zahradničení, radost mu dělá i chov ryb. 

Týdeník 5plus2 Každý pátek zdarma

Na „mejdan“ přijde až dvacet tisíc lidí. Vy jste už zpíval i před větším publikem, takže hádám, že s trémou bojovat nebudete?
Už je to sice nějaký pátek, ale i já sám jsem v téhle hale ke svým šedesátinám udělal koncert. Byl to nádherný zážitek. Vzpomínám si, že těsně před ním ke mně přišel šéf O2 areny a povídá mi: „Dalibore, vy tady stojíte jakoby nic, vy snad vůbec nemáte trému!“ Zeptal jsem se ho, z čeho bych jí měl mít? V osmdesátých letech jsme dělali koncerty, kde bylo 30 i 40 tisíc lidí. Hráli jsme na fotbalových stadionech, obrovských amfiteátrech… Navíc jsme velké koncerty dělali třeba třikrát do týdne. 

Později se mi to v uvozovkách malinko vymstilo. V různých kulturácích si ještě po roce 2000 pamatovali, že když mě chtěli na vystoupení v osmdesátých letech, dělal jsem prakticky jen velké akce a bylo nemožné mě dostat do menších sálů. Pěkně mi to potom připomněli. (smích)

V těch úplně nejmenších vesnických sálech jste přitom začínal.
Úplně první kapelu jsme založili, když mi bylo šestnáct. Říkali jsme si Souls Pacific a asi po roce už jsme hráli po různých tancovačkách. Atmosféra byla tehdy v roce 1968 podstatně uvolněnější, takže se hrálo všechno možné. My jsme se postupně zaměřili na bigbít a hardrock, který jsme hráli až do roku 1981, kdy jsem odjel do Švýcarska.

Tady bychom se mohli na moment zastavit. Jaké to bylo hrát najednou pro západní publikum?
Vystupovali jsme v podnicích, kde byly různé noční zábavné programy. Hráli jsme tedy jednak v nich, ale také k tanci. Získávali jsme hlavně praxi, to znamená, že jsme museli hrát i muziku, která se mi tak úplně nelíbila. Pořadatelé ale na některých rádiových hitech, které byly mezi lidmi oblíbené, trvali. Bylo to docela náročné, ale na druhou stranu jsme v té době dostávali slušné peníze. Když jste tady v Česku za koncert dostala honorář tři čtyři stovky a ve Švýcarsku vám měsíčně zaplatili dva a půl tisíce franků, tak to byl opravdu rozdíl. V osmdesátých letech, když jsme u nás jezdili velké koncerty, už to bylo jiné. Začátky byly ale složité.

8 fotografií

Tak složité, že jste si ještě před cestou do Švýcarska musel najít práci na letišti.
Chtěl jsem s muzikou úplně praštit. Řekl jsem si, že už nemůžu pořád jen hrát na různých zábavách skoro zadarmo a že musím být schopný také vydělat nějaké peníze na živobytí. Tehdy mi bylo nějakých pětadvacet. Tak jsem začal pracovat na letišti a do toho jsem ještě chodil lidi bavit hudbou. Až když mi bylo třicet let, natočil jsem první singl Jahodový koktejl, který se uchytil v letním vysílání rozhlasu.

Sláva pak ve vašem případě přišla najednou hrozně rychle. Bylo vám sice už třicet let, takže životní hodnoty už jste asi měl v základu srovnané, ale stejně muselo být těžké tomu nepropadnout.
Víte, já jsem v duchu pořád zůstal strojním zámečníkem. Když jsem ještě vyráběl čerpadla, měl jsem svoje sny o muzice. Když jsem později pracoval na Ruzyni jako údržba plochy a na nočních jsme vyváželi škváru z teplárny nebo odpadky z letiště, pořád jsem doufal, že se to jednou zlomí. Díky Švýcarsku jsem si vydělal peníze, abych si mohl koupit pořádnou aparaturu, pak jsem nahrál první písničky a podařilo se to. 

Najednou jsme jezdili pětadvacet koncertů do měsíce. Skočil jsem do úplně jiného světa. Když mi přišla výplatní páska z Ochranného svazu autorského a viděl jsem, kolik nul měla ta částka, nemohl jsem z toho spát. Byl jsem úplně vyřízený. Pořád jsem měl v živé paměti, jak jsem nedávno pracoval za dva a půl tisíce měsíčně a jak jsem se na ně nadřel. I když jsme z prodeje desek dostávali ani ne deset procent, pořád to pro mě byly nehorázné peníze. Pořád jsem totiž byl ten stejný člověk, co jezdil po letišti s kropicím autem. Mám to tak do dneška.

Dalibor Janda ■ Narodil se 21. března 1953 v obci Drahotuše u Hranic. ■ Jeho rodné jméno je Václav, ovšem od roku 1980 začal vystupovat jako Dalibor, což je jméno, kterým byl křtěn v kostele. ■ Začínal s hardrockovou muzikou, jeho typický chraplavý hlas tehdejší hudební kritici označovali jako „nesocialistický“. Širokou popularitu si vydobyl až v 80. letech hity jako Kde jsi?, Padá hvězda, Hurikán nebo Jahodový koktejl, kterým se prosadil v rádiích. ■ V letech 1986 až 1988 se třikrát v řadě stal Zlatým slavíkem, prodal přes dva miliony hudebních nosičů.

To je ostatně znát i na vašem přístupu k showbyznysu. Společenské akce příliš nevyhledáváte.
Moc mezi celebrity nechodím. Stane se to tak dvakrát do roka a mně to bohatě stačí, protože mi připadá, že většina z nich pořád pláče. Pořád si stěžují a mě to upřímně nebaví poslouchat. Já si raději po koncertě klidně dvě hodiny popovídám s normálními lidmi u autogramiády. V duchu se snažím být pořád ten stejný kluk, který přišel z Moravy a podařilo se mu něco, čemu sám nevěřil. 

Jak často vlastně koncertujete dnes?
V průměru máme tak šedesát koncertů ročně, což je pro mě tak akorát. Nemusím dnes naštěstí kývnout na každou nabídku, takže mám možnost si vybírat. Telefon mi kvůli vystoupením zvoní v podstatě denně. Člověk by měl ale znát svou cenu a nehrnout se nutně všude, odkud zavolají. Když máte v létě zpívat na pódiu pod stanem, kde je pomalu padesát stupňů, tak to ještě zvládají mladí kluci, ale já už moc ne. Chci to pořád dělat tak, aby mě to bavilo. A to znamená vybírat si.

Takže máte určitě i čas věnovat se svým zálibám. Pořád je to hlavně zahrada?
Nejen to. Mám strašně rád historii a už odmalička mě zajímaly osobnosti králů a císařů. Na zahradě mám dokonce i sochy panovníků. Částečně se také zabývám numismatikou. Moc mě to baví, takže se čas od času chodím třeba i jenom dívat na různé aukce. Ale máte pravdu, velká radost je pořád zahrada. Mám tady své arboretum, jezírka s jesetery…

Vy chováte jesetery?
Ano, dokonce albíny a také pstruhy albíny. Jen se mi teď trochu víc rozrostly lekníny, takže na ně už skoro nevidím. (smích) Je to takový můj vlastní ráj a zároveň odreagování od muziky. Po těch čtyřiceti letech, co ji dělám, člověk potřebuje svou oázu klidu. Funguje to, protože díky tomu, že mám kde vypnout, se pořád ještě na koncerty těším. V momentě, kdy bych si říkal „Ježíš, už zase musím jet někam zpívat“ by to byl začátek konce.

Chystáte se z toho svého ráje v létě vycestovat někam na dovolenou za hranice?
Teoreticky bych to časově zvládl, ale pravdou je, že po tom netoužím. Moje žena byla nedávno na dovolené v Andalusii se svou sestrou, dcera si vždycky vymyslí nějakou cestu s kamarádkami a já jsem v podstatě rád, když jsem jednou za čas sám. Když vstanu, zaliju kytky, vylezu si na terásku a poslechnu si třeba ty naše politické celebrity, co zase kde plácají. (smích)

Řeči politiků vás baví?
Docela se tím bavím a mezitím si třeba něco skládám nebo kutím na zahradě. Letos se mi například konečně opět podařilo vypěstovat nádherná rajčata!

Jiřina Anna zpívá sama i s tátou Ve stopách svého otce jde 30letá dcera Dalibora Jandy - Jiřina Anna. Ta se objevuje jako host na vystoupeních Dalibora Jandy už od roku 2007, před deseti lety jí vyšlo i debutové album Tvář, od té doby přidala další dvě. Od dětství hraje na klavír a kytaru a v současnosti vystupuje především samostatně. RODINA POD LUPOU: Dalibor Janda a jeho dcera Jiřina Anna Jandová „Muzika ve mně byla asi vždy, i když jsem jako dítě byla strašně stydlivá. Časem se ta ostýchavost ve mně zlomila, ani nevím jak. V pubertě jsem si navíc vysnila, že když si budu skládat vlastní muziku, budu svá a mé myšlenky a skladby mi nikdy nikdo nevezme,“ vzpomínala před časem v rozhovoru pro iDNES.cz.