Díky vašemu nasazení v šití roušek zřejmě vstoupíte do dějin koronavirové krize. Co nového jste se díky této zkušenosti naučila a o sobě zjistila?
Zjistila jsem, že jsem víc „žena do nepohody“, než jsem se domnívala. Nezavřela jsem se ani na chalupě, ačkoliv bych odpočinek po náročné sezoně uvítala a potřebovala, ani jsem nepanikařila. Zdokonalila jsem si orientaci na Instagramu, který mám pár měsíců, založila jsem s pomocí vnuček Tik Tok a lidi jsem prostřednictvím sociálních sítí prosila o pomoc a zároveň uklidňovala.
Co pro vás bylo na celé situaci nejtěžší?
Asi představa, že látky, které přijímáme a pracujeme s nimi, můžou být od nemocných osob a že mohu ohrozit rodinu. Nešlo šít dvanáct hodin v kuse s rouškou na puse! Navíc jsem si den předtím málem uřízla při vaření poslední článek malíčku, na kterém jsem měla šest stehů.
Říkáte, že v krizových situacích jste ve svém živlu. Nikdy vás žádná krize opravdu takříkajíc nepoložila na lopatky?
Určitě onemocnění mých nejbližších. Maminky, tatínka, Vaška. Ale nikdy jsem se nevzdala. Za všech okolností jsem vždycky bojovala až do konce. Ať se děje, co se děje.
Jste vždy připravená pomáhat potřebným. Na koho se s prosbou o pomoc obracíte ale vy sama?
K přírodě, práci, knihám, přítelkyním. K modlitbě. Mám zásadu nikdy se nelitovat a nikdy svou bolest nedávat na odiv. Jsem v tom cudná.
Kvůli duševní hygieně vám lékaři doporučili hrát minimálně pětkrát měsíčně. Jak jste teď v době karantény řešila svůj emocionální přetlak?
Ačkoliv to zní divně, já jsem to celkové zpomalení uvítala. Vlastně jsem se těšila na to, že nebudu mít žádné povinnosti, ale potom jsem se vrhla na roušky.
Čím vším je pro vás herectví i přes to, že hercům údajně krade duši?
Je to krásné poslání, ale těžké zároveň. Pro mě je to možnost skrze roli si prožít často krajní životní situaci.
Vaše role Kostelničky v představení Její pastorkyňa ve Vinohradském divadle měla mezi diváky mimořádný ohlas, hra však již na repertoáru skončila.
Často mi lidé psali, že se jich mé pojetí Kostelničky hluboce psychicky dotklo. Nemohli spát, nebo si vyřídili své osobní vztahové problémy. Taková upřímná vazba je pro mě vždy úžasným zadostiučiněním. Protože sama do role vkládám všechno a s ní vždy odejde kousek ze mě.
Dagmar Havlová
Ve zmíněném představení jste na jevišti hrála po boku spousty herců mladé generace, jak jste se mezi nimi cítila?
Byla to zajímavá zkušenost. Jiná energie. Snažím se jim být nápomocná ve všem. Dojímá mě, že se někdy mlaďounké kolegyně chodí dívat na mé výstupy do portálu. Taky jsem se od starších tímto způsobem učila. Škola je pouze základním kamenem.
Na jevišti často partneříte s Tomášem Töpferem, jak se vám hraje s ním?
S Tomášem se známe celá desetiletí a umíme se poslouchat a cítit. Na sebe se vzájemně naladit. Hraje se mi s ním skvěle.
Chodí na vás do divadla i vaši kolegové? Vyjadřují se k vašemu výkonu?
Nemám šanci sledovat, kdo v hledišti sedí. Obvykle mám čas se jen rychle převléct, přepudrovat a vyběhnout zpátky na jeviště. Ale velice mě potěšila reakce Jiřiny Bohdalové po generálce Návštěvy staré dámy. Přišla za mnou do šatny a řekla mi, že jsem nejlepší Klára, co kdy viděla. To byla pro mě veliká poklona a uznání. Větší už neexistuje.
Vzpomenete si, při kterém představení jste uronila nejvíce slz?’
To si vzpomínám velice přesně. Byla to Roxana v představení Cyrano, krátce po manželově odchodu. Tyto silné pocity jsem prožívala při každé repríze. Uplakaná jsem sedala za volant a odolávala několikaletému stalkingu ze strany bulváru. Byla to velká zátěž a jsem ráda, že jsem neskončila ve svodidlech.
Je o vás známo, že studiu svých postav věnujete plné nasazení. Kvůli roli Rebeky jste se například vypravila do Norska po stopách Henrika Ibsena. Kam ještě jste takto kvůli svým hrdinkám putovala?
To už je takový můj zvyk. Při studiu Marie Stuartovny jsem se zase vypravila do klauzury jednoho pražského kláštera. Při studiu reálných postav, jako je Stuartovna, královna Kristína nebo královna Eleonora ve Lvovi v zimě je to nezbytné. U postav stvořených z dramatikovy fantazie studuji víc dobu, zvyky a okolnosti, za jakých je hra psaná.
Dagmar Havlová: Možná mě lidé konečně poznají takovou, jaká jsem |
Loni na podzim jste premiérou hry Návštěva staré dámy ukončila své čtyřicetileté angažmá ve Vinohradském divadle, kde jste ztvárnila celou řadu osudových žen. Která byla ta osudová pro vás?
Všechny! Možná díky mému vnitřnímu nastavení a píli, možná díky charismatu, mi je osud přivál sám. Já jsem je jen přijala.
Věříte v osud a v to, že ho můžeme měnit jen do určité míry?
Nemám na toto téma vyhraněný názor, ale za fatalistu mě považovat můžete.
Je pravda, že pro každou postavu, kterou hrajete, používáte jiný parfém? Vzpomenete si ještě dnes, jaký parfém nosila například vaše Lady Macbeth?
Nechávám se inspirovat při studiu role všemi smysly, hlavně hudbou a vůněmi. Při zmiňované roli jsem používala mou trvalku Must De Cartier. Občas ho střídám s mými jinými oblíbenci i nyní.
Čím jste navoněla postavu paní Horvátové v oceňovaném filmu Vlastníci?
To vím taky, byl to Chanel 19.
Vaše obsazení do této role prošlo prý u režiséra Jiřího Havelky mnoha peripetiemi...
Nevím, jaké máte na mysli? Dlouho mě nemohl Jirka sehnat. Měl číslo, které neznám, tak jsem to nebrala. Scénářem jsem potom byla natolik okouzlená, že jsem přijala ne původně nabízenou madam, co pronajímá byt černochům. Chtěla jsem hrát pro mě zajímavou roli, na kterou jsem měla klíč. Takových osůbek se totiž v mém životě vyskytlo hojně.
Jak už jste zmínila, vaše vnučky vás naučily pohybovat se ve světě sociálních sítí, co říkáte na tento novodobý fenomén?
Jsem příjemně překvapená z dosahu, který sociální sítě mají. Možná jsem taky jedna z nejstarších influencerek. Nyní zařazuji na sociální sítě i naši Nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Mám i Tik Tok. Může mě tam objevovat naše nejmladší generace diváků.
Jste vášnivou čtenářkou, co byste doporučila? Co čtete právě teď?
Ivan Fíla: Rytec kamejí, Tereza Ramba: DobroDruhům, Petr Ludwig: Konec prokrastinace, Radka Třeštíková: Foukneš do pěny, Alena Mornštajnová: Hana, Hotýlek. Doporučuji všechny. Jsem navyklá číst dlouho do noci a střídat žánry. Nejvíc jsem četla v noci při pandemii. Byl klid a pokoj. Nemusela jsem se probírat dopisy se žádostmi o záštity nebo společenské akce. Žádné papírování, rozhodování, které ve Vizi denně mou dobrovolnou činnost provází. Uklidňující šití, žehlení roušek, procházka se psy, úklid domova a čtení. Krása. Nyní čtu Harariho Sapiens.
Mezi vaše nesplněné touhy patří pouť do Santiaga de Compostela. Už trénujete?
Rychlá chůze je můj jediný nejoblíbenější sport. Navíc chůze do Santiaga má hluboký duchovní rozměr. Věřím, že během cesty může člověk proniknout do svého nitra, při chůzi se dobře přemýšlí. Těším se. Tuto touhu si chci splnit.
Co pracovního vás momentálně čeká?
Odmítla jsem několik filmových scénářů. Byly hodně plytké. Zaměstnává mě nejvíce práce v mé nadaci Vize 97.
