Už máte nakoupeného ježíška?
Samozřejmě! Dárky nakupuju v průběhu celého roku, schovávám po bytě, sepisuju a pár dnů před Štědrým dnem je balím, zdobím a nadepisuju.
Dáváte přednost nakupování online, nebo raději vybíráte v kamenných obchodech?
Loni poprvé jsem nakupovala online, ale moc mě to nebavilo. Mám radši chození po kamenných prodejnách, ráda dlouze vybírám, prohlížím, ráda si na zboží sahám a beru je do ruky. Je mi to mnohem bližší.
Váš šatník vždy kopíroval módní trendy, stále je sledujete? Co pro vás móda znamená dnes?
Myslím, že trendy jsem nikdy úplně nekopírovala, spíš jsem se o ně jen zajímala a nechala se inspirovat, a to vlastně platí dodnes. Mám v módě ráda osobitost, originalitu a nadčasovost, lehkost a ležérnost. Móda je především zábava.
Co byste si na sebe nikdy nevzala? A naopak, co máte ve vašem šatníku nejoblíbenější?
Výrazné nebo dokonce neonové barvy, to se mi vůbec nelíbí. Mám ráda černou, šedé a béžové tóny nebo bílou. Taky bych si nikdy neoblékla silonovou teplákovou soupravu, silonové punčocháče tělové barvy, volány, krajky a podobný nevkus. Mám ráda jednoduchost a minimalismus.
Na předvánočním trhu se objeví vaše druhá kniha s názvem Když skočíš, já taky, které dal základ váš „pandemický“ blog. Stále v něm pokračujete?
Vychází moje kniha podle mého loňského internetového blogu. Ten jsem přestala psát letos v létě, kdy jsem odevzdala rukopis do nakladatelství.
U některých příspěvků vaši čtenáři hodně diskutují, odpovídáte jim?
Za reakce jsem byla velmi ráda, byly chytré, vtipné, přínosné. Ale nemohla jsem odpovídat, to bych u toho seděla ještě dnes. Můj blog nebo Instagram má být vzkazem mým fanouškům, zpráva o tom, co právě dělám, ale neslouží jako komunikační kanál, pouze jako informativní.
Umíte psát všemi deseti?
Ano! Mám vystudovanou střední ekonomickou školu a mám státní zkoušku z psaní na stroji. Ale už je to hodně dávno.
Přestože vládnete slovem, moc textů jste si ke svým písním nenapsala.
Moc ne, ale zase úplně zanedbatelný počet to není, třeba album Lhát se musí jsem si otextovala celé. Jsem toho názoru, že když natáčím album, soustředím se především na svůj zpěv, výraz, frázování, cit. A k tomu se nechci zabývat ještě něčím dalším. Pokud mám dobré textaře, kteří mi nabídnou vhodná a vyhovující slova, nemám potřebu sama psát.
Coby spisovatelka potřebujete dobrou slovní zásobu, jak na ní pracujete? Čtete hodně?
Odjakživa čtu hodně. Miluju knihy. A stále kupuji nové a nové, a pak nakupuji knihovny. Nejradši mám naše české autory, ale čtu i zahraniční. V poslední době mě pohltily životopisy zajímavých lidí, především umělců, malířů, sochařů, hudebních skladatelů.
Obohacují nějak váš slovník i vaše děti?
Bohužel. Hitem poslední doby je slovo mega. Mega děkuju, mega prosím, mega věc. Někdy se nestačím divit, jak dostává čeština zabrat a nikdo se tomu už nediví. Spousta lidí ani neumí správně mluvit, natož psát, Češi deformují svůj jazyk a ani o tom nevědí.
Děti máte obecně hodně ráda, v době karantény jste dokonce pomáhala v dětském domově. Neuvažujete i o knize pro nejmenší?
Tenhle nápad už mi předložilo několik lidí, ať píšu pro děti, ale zatím o tom neuvažuji, je to velmi těžká disciplina, velmi zavazující, náročná, zodpovědná.
V jaké fázi je sběrný dokument, který o vás už dvacet let točí Helena Třeštíková?
Stále pokračujeme, druhý díl natáčíme od ledna 2009 až do současnosti, zatím nemáme daný termín ukončení.
Jak to vlastně funguje? Voláte paní Třeštíkové, když prožíváte něco, o čem si myslíte, že by v dokumentu nemělo chybět?
Ne, je to právě naopak. Paní režisérka se občas ozve a domluvíme se, jestli zachytíme současné dění a můj aktuální stav, nebo to odložíme a sejdeme se později. Je to velmi individuální a volné. Každopádně cokoli se zachytí, zůstává uloženo, a teprve časem to dostane zajímavý rozměr a význam. V tom je právě originalita a síla časosběrných dokumentů paní režisérky Třeštíkové.
Netajíte se tím, že máte křehkou psychiku. Jak se vám daří pracovat se svými strachy?
Pravidelné terapie, stabilní léčba. Deprese je nemoc jako každá jiná.
Co vám v poslední době dělá největší radost a čím momentálně žijete?
Moje tři děti. A především to nejmladší, dvanáctiletý syn. Jeho svět, jeho vnímání života, jeho láska a důvěra mě nepřestávají nabíjet a okouzlovat a fascinovat, je to smysl mého života. A pak můj současný partner, který je mi přítelem, oporou a jistotou.
