Mám problémy s českým „L“, směje se muzikálová herečka Andrea Gabrišová

Jak se dnes žije slovenské umělkyni v Čechách?
Asi jako všem lidem, co už přes rok žijeme zavření v koronavirové době a zatím není moc vidět světlo na konci tunelu. Já jsem v první řadě vděčná, že celá moje rodina v Čechách i na Slovensku je zdravá, to je nejdůležitější. Samozřejmě na mě občas dolehne smutek, protože divadlo a kultura mi bytostně chybí. Je to moje vášeň i živobytí. 

Rozhodně si nechci stěžovat, měla jsem a mám různé brigády. Ale jako Slovenku mě i moje krajany trochu zaskočilo, když jsme na podzim neměli v Česku nárok na pomoc z programu COVID kultura, přestože tady platíme odvody i daně. Podmínkou původně bylo české občanství, nebo trvalý pobyt. Společně jsme obeslali politiky, ombudsmana a další instituce a vznikla iniciativa Kulturní sféra, která kope za umělce. A zřejmě tím tlakem se podmínky změnily. Vybičovalo mě to k tomu, že jsem po osmi letech v Čechách požádala o přechodný pobyt a budu žádat i o trvalý.

30 fotografií

Co vás vedlo k tomu opustit rodnou Bratislavu a zakotvit v Praze?
To vím přesně. Byl to muzikál Fantom Opery v divadle GoJa Music Hall. Měla jsem to štěstí, že jsem jako naprosto neznámá herečka dostala v roce 2014 příležitost zahrát si roli Meg Giry. Účinkování v tomhle světovém díle pro mě byl splněný sen. 

Rok nato přišel sen další s rolí Julie v muzikálu Gérarda Presgurvice Romeo a Julie. Tenhle projekt byl ale bohužel nějaký prokletý. Hned po premiérách ve Fóru Karlín zkrachoval. Pak ho kompletně převzalo divadlo Hybernia, ale po pár odehraných představeních to dopadlo stejně. To mě mrzelo hodně. Obecně platí, že v Čechách je pro muzikálovou herečku mnohem víc příležitostí, a to nejen v Praze.

Cítíte vzhledem k jazykové bariéře nějaká profesní omezení?
Rodilá mluvčí už nikdy nebudu, to je jasné, byť česky mluvím roky a cítím se čím dál jistější. Ale výslovnost musím pilovat pořád a na konzultace mám skvělou učitelku češtiny. Nedávno jsem poprvé v češtině natáčela epizodní roli v seriálu, z čehož jsem měla velký respekt. A stalo se, že když jsem po dotočení scény poprvé na place promluvila slovensky, kolega byl překvapený. Předtím totiž nepoznal, že nejsem Češka, a to mě potěšilo.

Co vám v češtině dělá největší problémy?
Písmeno L, které se my Slováci prostě odmalička učíme říkat měkké, a je těžké se to přeučit. A když jsem hodně unavená, občas se přistihnu, že přepínám do slovenštiny, aniž bych si to uvědomovala.

Jste muzikálová herečka a zpěvačka, což znamená zvládat hned několik disciplín najednou. Kdybyste je mohla od sebe ale oddělit, co vám je nejbližší?
Mám ráda muzikál právě proto, že v něm můžu skloubit herectví, zpěv i tanec. Navíc každý kus je jiný, třeba v Romeovi a Julii bylo zásadní herectví a zpěv, v Kočkách je zase dominantní tanec a pohyb. Takže na sobě člověk neustále musí pracovat. Ale kdybych si musela vybrat, tak se asi nejvíc cítím být herečkou. Miluju vžívat se do různých rolí a pitvat se v jejich charakteru.

Objevila jste díky „pitvání se v charakteru“ o sobě něco překvapivého?
Už od školy jsem si myslela, a ostatní asi taky, že jsem takový ten něžný, romantický, julinkovský typ. V rodině jsem od mala slýchala, jak jsem hodná a poslušná. Ale postupně, s kabaretem nebo Kočkami, jsem zjistila, že umím být na jevišti i dračice. A že mě to strašně baví.

Jiná role. Mnozí herci rozvážejí balíky nebo se starají o pacienty

Jsou pro vás role něco jako psychoterapie?
Určitě. Je skvělé, že ze sebe můžu emoce někdy vyzpívat, vykřičet nebo vybít na jevišti. Na druhou stranu, já se s každou rolí minimálně po dobu zkoušení tak sžiju, že se spíš musím hlídat, abych tomu nepodlehla až příliš.

Jaká je pomyslná nejvyšší meta pro umělce v muzikálové branži?
Každý má asi jiný sen. Já jsem vděčná a mám největší radost z toho, že jsem dosud mohla účinkovat v těch světově proslulých muzikálech jako Fantom Opery, Kočky, West Side Story, Romeo a Julie nebo Děj se co děj. A když je to ještě navíc představení s živým orchestrem, je to pecka. Těch dalších vysněných rolí mám samozřejmě hodně. Jako první mě napadají muzikály Chicago a Yentl. Nebo třeba Chorus Line, Bídníci. A taky Singing In the Rain a Sweet Charity. No a tak bych mohla pokračovat, bylo by to na dlouho. (smích)

Co je vaší muzikálovou srdcovkou?
Když máte ráda muzikál, jsou vlastně všechny jmenované tituly srdcovky. Třeba roli Demetry v Kočkách jsem hrála už dvakrát. V Bratislavě s choreografem Lacko Cmorejem a v Ostravě s choreografem Pavlem Strouhalem, obojí režírovala Gabriela Petráková. A obojí byla obrovská dřina, která mě úplně pohltila a myslím, že hodně posunula. Tohle představení mi velmi přirostlo k srdci a i ohlasy diváků jsou skvělé. Navíc po Kočkách v ostravském Divadle Jiřího Myrona jsem tam nastudovala další dvě krásné role a troufám si říct, že mě už berou jako stálého hosta. Jsem za to nesmírně vděčná, protože Ostrava dělá kvalitní divadlo.

Jezdíte čerpat inspiraci i do slavné mekky muzikálů, ať už do londýnského West Endu či na newyorskou Broadway?
Na Broadwayi jsem ještě bohužel nebyla, ale mám to v plánu. Do Londýna na divadlo jsem letěla už několikrát a vždycky to byl zážitek. Naposledy mi učaroval muzikál 42nd Street, kde se hlavně neuvěřitelně stepuje. K top představením řadím i Billyho Elliota, kterého jsem probrečela. 

A úplně první muzikál, který jsem v Londýně viděla, byl před osmi lety We Will Rock You s písničkami skupiny Queen. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou účinkovat v jeho české verzi. A stalo se, dostala jsem roli Oz. Loni v dubnu měla být premiéra, jenže pak přišla korona. Loučili jsme se na zkoušce s tím, že třeba za měsíc pokračujeme. Nikoho tehdy nenapadlo, že bude kultura u ledu přes rok.

Co máte v Londýně ještě ráda kromě muzikálů?
Je to zajímavé město, určitě stojí za poznávací víkend. Ale po pravdě, za srdce mě chytly jiné metropole, třeba Barcelona nebo Řím.

Vzpomenete si na své nejhorší okno na jevišti?
Musím říct, že okna moc nemívám. Asi proto, že jsem už při zkoušení trochu šprtka – kolegové se mi kvůli tomu občas smějí. Vybavím si snad jen okna při hraní v projektu pro děti Fíha Tralala, a tam to vždycky šlo zakamuflovat tak, že děti nic nepoznaly. (smích)

Před deseti lety jste svým číslem z muzikálu Chicago okouzlila porotu v televizní soutěži Česko Slovensko má talent. Jak jste to tehdy prožívala?
V té době to byl rozhodně můj nejsilnější zážitek a dodnes si za tím vystoupením stojím a ráda na něj vzpomínám. Nápad přijít jako šedá myška a v průběhu písničky All That Jazz se změnit v sexy zpěvačku jsme vymyslely s mojí profesorkou zpěvu Mirkou Marčekovou a kamarádkou Martinou Jelenovou, která stojí za nejúspěšnějším slovenským dětským projektem Fíha Tralala a se kterou spolupracuji už dvanáct let. Dopadlo to super, asi i díky nějakému kouzlu okamžiku.

Vaše zmíněné číslo má na YouTube přes čtvrt milionu přehrání, což je dnes velký úspěch. Jak vnímáte sociální sítě?
V dnešní době youtuberů a influencerů to myslím není nijak závratné číslo, ale je zajímavé, že se i po těch letech najdou lidé, kteří si mě díky tomu pamatují nebo jsem jim povědomá. 

A co se týče sociálních sítí… Určitě jsem na Facebooku ani později na Instagramu nebyla mezi prvními, spíš naopak. Dneska se ale člověk bez sociálních sítí neobejde, zvlášť v naší profesi. Je to pro mě nejvíc komunikační kanál s okolím. I když je to samozřejmě žrout času, to přiznávám. Proto se snažím, abych na nich nevisela půl dne.

Kdysi jste zmínila, že jste se do soutěže Česko Slovensko má talent přihlásila hlavně kvůli svému otci. Jak to dopadlo?
Tehdy to pro mě bylo zásadní téma, protože otec od nás ze dne na den odešel a jako bonus nechal mamce spoustu dluhů. Pro všechny to bylo těžké období. Ale už je to dávno a já jsem se díky tomu, myslím, v životě dost posunula.

Vystudovala jste církevní konzervatoř, patří do vašeho života víra?
Církevní školu jsem si tehdy primárně zvolila kvůli skvělým pedagogům, kteří tam působili. Co se týče víry, to je velmi osobní věc. Pro někoho je to Bůh, pro jiného třeba andělé, pro dalšího něco mezi nebem a zemí. Pro mě je to nejvíc asi láska a víra v dobro. Víra v to, že co člověk vysílá, to se mu vrací. A to se mi zatím vždycky osvědčilo.

Co je pro vás životní filozofií a motorem?
Jako životní filozofii mám právě tu víru v dobro. A havlovské motto, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zvlášť v dnešní době, kdy je tak jednoduché vymyslet lež nebo dezinformaci třeba na sociálních sítích, které plodí jen další nenávist mezi lidmi, je to důležité. Motorem a inspirací je pro mě i moje rodina, hlavně moje žena a náš syn, kterého před půl rokem porodila.

Dokázala byste popsat, z čeho máte největší strach, a naopak čeho se vůbec nebojíte?
Bude to znít jako klišé, ale obecně mám strach z toho, že jsme jako lidstvo nepoučitelní a ztrácíme pokoru a soucit. Odmítáme vidět, jak devastujeme naši planetu a neuvědomujeme si, jak křehký je mír, ve kterém žijeme, a že není samozřejmostí.

A osobní strachy? Ještě před pár lety bych vám řekla, že šílený strach mám z toho, že někdo odhalí moji sexuální orientaci a jak na to lidé budou reagovat. Vlastně bych to neřekla, jen bych si to myslela. To se změnilo, když jsem před pěti lety potkala svoji partnerku. Dneska s tím problém nemám, jsem na sociálních sítích otevřená a neskutečně se mi ulevilo, že to nemusím tajit. Když už jsem zvládla tohle, nebojím se ničeho. (smích)

Čím momentálně nejvíc žijete?
Zkouším v divadle Broadway v Praze muzikál Láska nebeská, který má mít premiéru na konci září. Doufám, že se taky brzo obnoví zkoušení projektu We Will Rock You. Až se svět a kultura vrátí do normálu, těším se, že zase budeme hrát v pražském divadle Royal skvělou Czech Cabaret Show a těším se taky na ostravská představení. No a doma žiju momentálně tak, že se nejčastěji válím po zemi – náš syn totiž zrovna začal lézt.