Alice, jak vypadá vaše léto, které je tento rok pro mnohé komplikovanější minimálně co se cestování týče?
Ano, letošní léto je trošku jiné než ta ostatní. Touhle dobou jsme měli být na Kanárských ostrovech na nějakých šest týdnů, což se bohužel nestalo. Místo toho poznáváme Českou republiku, což je dobře, protože jsme zjistili, že tím, jak jsme pořád věčně pryč, tak to tady doma vlastně moc neznáme. Pokud bude možnost, rádi alespoň na dva týdny ještě vyrazíme na naše milované Tenerife, ale zatím si užíváme tady.
Nově jste se stala posilou seriálu Slunečná, kde hrajete doktorku plastické chirurgie. V bílém plášti však prý chodit nemusíte a lékařské termíny se zatím také neučíte.
Bohužel ne, přitom by mě to bavilo, kdyby se točilo například v prostředí operačního sálu. Klidně bych si do někoho řízla! (smích) Ve scénáři ale nic takového není a asi ani nebude. Popravdě zatím ještě nevím, jakým směrem se má postava bude ubírat. Doufám, že se tam objeví nějaká zápletka, abych mohla být aspoň trochu negativní. Dokonce jsem o to už žádala i tvůrce – aby z mé postavy udělali pořádnou potvoru. Zatím totiž ještě není úplně jasné, co bude zač. Uvidíme, čím mě scenáristé překvapí.
Vy máte celkem benevolentní postoj, pokud jde o estetické úpravy zevnějšku. Pro spoustu žen je však problém nepřekročit hranici, kdy se snaha vypadat dobře zvrhne v marný boj s věkem. Jak tuhle hranici podle vás nejlépe vybalancovat?
Za sebe mám tohle, myslím si, celkem srovnané. Samozřejmě nechci vypadat v šestačtyřiceti na šedesát, to ostatně nechceme nikdo. Ale mám za to, že musíme přírodě zároveň povolit, aby nám ukázala, co jsou to vrásky. Mimochodem, ty já tedy mám a i když je čas od času řeším pomocí botoxu, tak je hrozně důležité přistupovat k tomu s citem a opatrně. Když najdete paní doktorku, která vám jako člověku rozumí, je to naprosto zásadní. Je jasné, že když přijdete k odbornici, která sama vypadá jako vosková figurína, tak nemůžete věřit, že z vás nebude chtít udělat něco podobného.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Já jsem naštěstí našla člověka, kterému můžu důvěřovat. Nechci nic, co by mi nafouklo tváře, rty… Nechci mít nepřirozeně vypnutý obličej a v ordinaci, kam chodím, to dobře vědí. Je to ale i o vkusu. Někteří lidé ho mají hozené trochu jinam. Líbí se jim přeplácané, tak trochu cirkusové věci, dům si postaví v moderním baroku, a tak potom na balkoně u barokního zábradlí bude stát třeba paní, která má rty jako kačer. Všechno to k sobě vlastně bude ladit.
Máte nějaký vzor, inspiraci?
Hrozně se mi líbí například Demi Moore, která umí stárnout, ačkoli má za sebou plastické operace i botox. Když je to dobře udělané, na člověku to prakticky nepoznáte. V jejím případě je pravda, že vypadá skvěle sama o sobě, ale rozhodně se o ni také starají lidé na svém místě. U sebe to tolik neprožívám. Vráskám se úplně nevyhnu a celulitidu zkrátka mám. Nehroutím se z toho. Nebudu dvě hodiny denně dřít, aby se pak stalo, že týden vypustím a všechna snaha vyjde naprázdno. To bych se zbláznila. Prostě raději už nebudu nosit před kamerou tanga. Hotovo! (smích)
Když jste zmiňovala to zdobené zábradlí a kačeří rty, tak si říkám, že s vaším políčkem brambor a slepicemi, které chováte, by takový styl ani moc nekorespondoval.
Kdepak, to prostě nejde. Na druhou stranu, když někam vyjedu a všimnu si, že mám ještě pořád trochu nehty od hlíny, tak si říkám, že už je to taky trochu moc a že to vypadá, že na sebe už úplně kašlu. Občas bych asi měla malinko přidat.
V jednom starším rozhovoru jste o sobě řekla, že v životě neriskujete. Měla jste tento opatrnější přístup vždycky, nebo přišel až s dětmi?
Myslím, že to tehdy bylo v souvislosti s narozením mého syna Vašíka. Rozhodně to přišlo až s dětmi, protože do té doby jsem riskovala, myslím si, až dost. Byla jsem trošku blázen, a když si představím, že to, co jsem dělala já, budou jednou dělat moje děti, tak to potěš pánbůh. Ale to zkrátka k mladému věku patří, dokud si člověk trošku nenamele, tak si neuvědomí, že by si mohl ublížit. A nemusí zrovna lézt na střechu. Situací, kdy si vůbec nepřipustíte míru nějakého nebezpečí, je nespočet. Já už dnes neriskuji, to je pravda. Dnes je ze mě matka, která se šíleně bojí.
Alice Bendová■ Narodila se 1. listopadu 1973 v Praze. Vystudovala uměleckoprůmyslovou školu. |
Takže jste úzkostlivá maminka?
Strašně. Někdy si říkám, že jsem měla rodit v patnácti, abych si neuvědomovala všechna ta rizika. To by bylo tak ideální, protože v patnácti jsem byla úplný mimoň.
Pojďme se vrátit k vaší profesi. U herců je běžné, že občas zabrousí i do jiných uměleckých sfér. Vy o sobě říkáte, že vás nikdo nepřinutí zpívat ani tančit.
Je to tak, zpívání ani tanec mi nejde. Před lety jsem byla oslovena do první řady StarDance, strašně jsem si té nabídky vážila a říkala si, jak to bude krásné. Když jsem si ale uvědomila, co mě to vlastně s mým antitalentem čeká, usoudila jsem, že to nemám zapotřebí. (smích) Na jednu stranu mě to dodnes mrzí, ale na druhou stranu jsem udělala moc dobře, protože krátce nato jsem zjistila, že jsem těhotná s Vašíkem, takže bylo jasné, že bych nemohla soutěžit. Bylo mi pořád neskutečně zle, nemohla jsem pořádně ani mezi lidi. Dokonce jsem v té době i rušila natáčení, protože jsem nedokázala vstát z postele.
Když zmiňujete těhotenství, nenapadlo vás ještě teď v poslední době, že byste si mateřství zopakovala podobně jako například Vendula Pizingerová?
V posledních letech mě to párkrát napadlo, samozřejmě. Jenže co si budeme povídat, je to riziková záležitost. Zároveň to může – nemusí, ale může, být nezodpovědné vůči tomu tvorečkovi, kterému pak bude deset a mně šedesát. Chci ale zdůraznit, že to neodsuzuji, protože kdyby se to stalo, tak si miminko rozhodně nechám. Nikoho bych si za to netroufla kritizovat. Jen si to neumím plánovaně představit u sebe. Je to náročné i v pětadvaceti nebo ve třiceti, natož téměř v padesáti letech. Na druhou stranu to neprobíhá u každého stejně. Moje kamarádka rodila v pětačtyřiceti a prošla těhotenstvím i porodem naprosto skvěle, zatímco já jsem se v mladším věku neskutečně trápila. Týkalo se to nejen těhotenství a nevolností, ale i období po porodu, kdy se objevily psychické výkyvy. Měla jsem poporodní deprese, což bylo hodně nepříjemné.
Takže ta pravá zatěžkávací zkouška přišla po porodu?
Po psychické stránce ano. Dopředu neodhadnete, co vše dokážou hormony – a v mém případě mě naprosto smetly. O syna jsem se například bála tak strašně moc, že jsem ho měla neustále u sebe. Nikomu jsem ho nepůjčovala, dokonce ani moje maminka nemohla jít s kočárkem ven, protože jsem se bála, že ho vyklopí. To už bylo opravdu na hlavu. Člověk nedokáže vysvětlit, co se to děje, proč se to děje a vůbec si netroufám odhadnout, co by to se mnou udělalo dnes. Když jste ale jmenovala konkrétně Vendulu, tak to je člověk, kterému hrozně fandím a strašně jí to přeji.
Do padesátky, kterou jste zmínila, máte ještě dost času, ale máte třeba ještě nějaký sen nebo plán, který byste do kulatin chtěla uskutečnit?
Do padesátky už žádný, dávám si to spíš do osmdesátky. Jinak by to byly moc krátké plány. (smích) Jedno přání, které bychom si chtěli splnit a které je dané spíše věkem dětí než mým, je cesta do Spojených států. Vašík i Alička po takové cestě hrozně touží a já jsem pro. Jen teď v současné situaci budeme muset počkat. Myslím, že to může být klidně i otázka dvou let. Procestovat celou Ameriku teď zkrátka není na pořadu dne. Budeme muset ještě vydržet, ale o to víc si to pak užijeme.
17. ledna 2018 |
