Potřebovala jsem vypnout, abych se přiblížila sama sobě, říká Čerešňáková

Čtvrt roku na cestách, to není úplně krátká doba. Jaké to bylo?
Uteklo to nesmírně rychle. Od mládí miluji cestování, protože člověka hodně učí, posouvá ho dál, otevírá mu oči. Cestování nám umožní nejen poznat něco nového, ale také žít přítomností, neodsuzovat, být laskavější k druhým. Naše zážitky jsou bohatstvím, které nám nikdy nikdo nemůže vzít. A to i přesto, že cestování není vždy jen příjemné a objevují se i náročné momenty.

20 fotografií

Co tím myslíte? Řešila jste nějaké větší komplikace?
Díkybohu ne. Ale při cestování, pokud chcete něco vidět a zažít, musíte překonávat své vlastní hranice. Žijete týdny z jednoho kufru, neustále se přesouváte z místa na místo a průběžně řešíte nenadálé situace. Taky se často pohybujete mimo svou vlastní komfortní zónu. Na druhou stranu jedině tak může člověk skutečně růst, když se v životě pohybuje co nejvíc mimo komfort.

Jak vznikl nápad vydat se na takovou cestu?
Kromě toho, že jsem si mnoho let přála vidět Latinskou Ameriku i Nový Zéland, jsem se chtěla zastavit, vypnout a vzdálit se od všeho, abych se mohla zase víc přiblížit sama sobě. Spousta okolností nás v životě směřuje ke ztrátě vlastní identity, ke ztrátě sebe samých. Abychom mohli zůstat sami sebou, musíme sami sobě věnovat čas, musíme si věřit a také být sami k sobě upřímní.

Máte pocit, že jste ztratila sama sebe?
To ne, celý život se snažím být sama sebou a jít si svou cestou. Myslím si však, že někdy člověk vlivem okolností či ze vstřícnosti k druhým zapomíná sám na sebe, v podstatě si neváží sám sebe, tráví spoustu času jinak nebo jinde, než by ve skutečnosti chtěl. Byla jsem ale unavená. Je důležité si to uvědomit a také se naučit říkat ne. Nic okolo nás se totiž samo od sebe nezmění. Musíme vždy začít u sebe a změnit náš přístup.

Pravdou je, že to není vždy úplně snadné.
Ano, protože většina lidí nemá odvahu říct ne nebo udělat první krok, právě ten je nejdůležitější. Lidé hodně mluví, ale většinou se k ničemu neodváží, ani se o nic nepokusí. Bohužel, kdo nic nezkusí, nic nepokazí, ale ani nezíská. Přitom život je plný výzev a možností. Mám výzvy ráda.

Cestovat několik měsíců, to je velká výzva sama o sobě. Kde všude jste byla a co se vám nejvíc líbilo?
Navštívila jsem Nový Zéland a Latinskou Ameriku. Byla jsem v Argentině, Brazílii, Uruguayi, Bolívii i Peru. Hodně jsem toho projela a zároveň si užívala to, že jsem tam celou dobu mohla mluvit španělsky. Mnoho času jsem trávila v přírodě, v horách. Bavilo mě pozorovat tamní noční oblohu plnou hvězd, bez rušivých světel měst. Byla úplně jiná, než je u nás. Dechberoucí byly vodopády Iguazu, a to jak z brazilské, tak z argentinské strany. A určitě nejvíc ze všech zemí mě nadchla Argentina. Přírodou, kulturou, kuchyní, vínem i mentalitou.

A co vás překvapilo nebo pro vás bylo na cestách nejtěžší?
Zažívala jsem především pozitivní překvapení. Myslím si, že tam například není tak nebezpečno, jak se o tom mluví a jak to prezentují media. A nejtěžší? V Bolívii ve vyšších nadmořských výškách kolem čtyř tisíc metrů nad mořem se mi opravdu hůř dýchalo, to bylo náročné. Nejtěžší pro mě byl ale den, kdy jsem se právě v Bolívii dozvěděla, že mi umřel dědeček. Měla jsem ho moc ráda a ztráta blízkého člověka hodně bolí. V náročných chvílích i celkově v životě mi však velmi pomáhá víra v Boha.

Nyní jste již zpět, tak jaké jsou vaše současné výzvy?
V rámci postní doby před Velikonocemi jsem se rozhodla, že od Popeleční středy do Velikonoc se nedotknu vína ani jiného alkoholu. A chci to opravdu dodržet. Výzvou je určitě i celoživotní snaha o udržení pozitivního nastavení mysli, protože to je cesta k tomu, jak člověk může být dlouhodobě opravdu šťastný a pozitivní energii může šířit dál.

Měla jste dlouhou dovolenou, tedy i pauzu od pracovních povinností. Co všechno vás v nejbližší době čeká?
Jsem vděčná a vážím si toho, že jsem takovou pauzu mohla mít. Již jsem se vrátila ke svým pracovním aktivitám, takže mě opět čeká moderování různých akcí, ať už v češtině nebo anglicky či německy, a zároveň řídím komunikaci v české bance z pozice tiskové mluvčí. Banka neustále roste, tak je to velmi zajímavá práce. Ve volném čase pracuji na knížce a chystám benefiční večer zaměřený na podporu vzdělání dětí v Bangladéši, na stavbu základní školy.

Je cítit, že máte energie na rozdávání.
Máte pravdu, cítím se po těch cestách jak znovuzrozená. (smích) Je pro mě ovšem nesmírně důležité, abych ze všeho, co dělám a čemu věnuji svůj čas a energii, měla radost a dávalo to smysl. Každý z nás totiž může aspoň trochu svým přístupem přispět k tomu, aby byl svět lepším místem.