Větší obrazový snímač bývá tradičně považován za lepší volbu než menší. „Pixely“ jsou větší, takže roste odstup signálu od šumu, jinými slovy výstupy jsou méně zašuměné. Větší úhlopříčka snižuje hloubku ostrosti, takže lze lépe oddělit fotografovaný objekt od pozadí. A tak dál.

Jenže každá mince má dvě strany a právě ta druhá může být - a často také je - důležitější. Oč je důležitější, o to bývá opomíjenější. Těžko říct proč, možná na tom mají svůj podíl i výrobci a obchodníci: Aparáty s většími snímači jsou dražší, jsou na nich vyšší marže a tudíž existuje vyšší motivace k jejich prodeji, což s sebou může nést jistou snahu opomenutí nevýhod při prezentaci zákazníkovi. Bylo by ale křivdou opomíjen i fakt, že leckdy nad těmito aspekty mhouří oči i zkušení nebo profesionální fotografové v diskusních nákupních poradnách. Vlastně mohu říct, že jsem několikrát narazil i na poměrně podrážděné reakce, pokud se někdo pokoušel v diskusi zažitou (ne)pravdu uvést na pravou míru.

Velký snímač je tedy přinejmenším pro určitou skupinu uživatelů jakýmsi božstvem, ve které se musí věřit, které se nesmí zpochybňovat a jakýkoli projev pochybností vyžaduje krutý trest. Na druhou stranu se zdá, že doba „fotodogmat“ pomalu pomíjí, což by se dalo považovat za jedno z pozitiv šíření digitální fototechniky s většími než kompaktovými snímači do cenových relací dostupných širšímu spektru uživatelů.

Vraťme se ale ke snímačům. Výhody větší úhlopříčky již padly. Kde jsou ty nevýhody? V okamžiku, kdy je třeba dosáhnout nějaké žádoucí hloubky ostrosti, je třeba s větším snímačem více zaclonit než se snímačem menším. Tím dochází k větší ztrátě světla, kterou je třeba kompenzovat vyšší citlivostí ISO. Čím vyšší ISO, tím vyšší šum. Výhoda nižšího šumu většího snímače se tak více či méně stírá. Dalším problémem je optika. Větší snímač vyžaduje objektiv schopný vykreslit větší „kolečko“. Ten je tudíž větší, těžší a dražší. Pokud nemá být větší, těžší a dražší, pak musí mít: (1) Nižší světelnost (což s sebou nese opět potřebu použití vyšší citlivosti ISO při focení „na plnou díru“ a zároveň zvýšení hloubky ostrosti - přičemž právě nižší hloubka ostrosti měla být jednou z výhod většího snímače. (2) Nižší rozsah ostření a / nebo zoomu (pokud nejde o objektiv s pevným ohniskem). (3) Jednodušší či méně kvalitní optickou konstrukci.

Není zkrátka možné, aby s využitím stejných technologií měly objektivy vyvinuté na míru pro menší a větší snímač stejné parametry i stejnou kvalitu. Je ale samozřejmě na výrobci, zda přistoupí ke kompromisu a jaký kompromis zvolí. Tato rozhodnutí pak činí na základě toho, jaké řešení bude ochotný zákazník akceptovat.

V posledních letech jsou čím dál oblíbenější kompaktní fotoaparáty se snímači většími než s několikamilimetrovými obdélníčky, které bývaly v tomto segmentu tradicí a které díky minimálním rozměrům umožňovaly konstrukci akceptovatelně velkých ultrazoomů. Jenže s velikostí snímače rostou i požadavky na velikost objektivu. Aby byly zachovány proporce, které z aparátu neudělají cosi o rozměrech klasické zrcadlovky (čímž by existence podobného řešení ztratila smysl), je nutný kompromis. Což obvykle znamená nižší světelnost a nižší rozsah zoomu.

Kde přesně je ono vyvážení velikosti snímače, světelnosti objektivu a délky zoomu, si každý musí rozhodnout sám, každý má trochu jiné požadavky a trochu jiný důraz na jednotlivé aspekty. Pokud ale budeme uvažovat obecně a předpokládat, že uživatel upgraduje z klasického kompaktu na nějaký s větším (než 1/1,7″) snímačem, pak to zpravidla činí kvůli tomu, aby mohl lépe fotit v horších světelných podmínkách.

Právě srovnání při takové modelové situaci nabídl web DPReview. Porovnal dva kompakty s větším snímačem od Canonu, přičemž první - Canon PowerShot G1 X Mark III - je vybaven větším snímačem APS-C s crop faktorem 1,6× (tedy asi 22 mm šířka) a druhý - Canon PowerShot G7 X Mark II - je vybaven menším snímačem typu 1″ (šířka asi 13 mm). Přestože je první přístroj větší, má i větší objektiv a je dražší, nestačí to k dosažení stejných parametrů objektivu:

Testovací snímek byl portrétem v tmavé místnosti, objektivy obou zařízení byly nastavené na ekvivalentních 72 milimetrů, priorita času na 1/60 sekundy, aby nebyla fotografie roztřesená a ISO si aparát na základě situace zvolil sám.

Vlevo PowerShot G1 X Mark III - vpravo PowerShot G7 X Mark II
upozornění: oba snímky v plném rozlišení mají dohromady 32 MB
pro zobrazení v plném rozlišení otevřete na nové záložce a zobrazte 1:1 / 100 %

PowerShot G1 X Mark III při ohnisku 72mm má světelnost f/5,6 a aby bylo dosaženo žádaného času 1/60 sekundy, nastavil ISO 12 800. PowerShot G7 X Mark II si díky světelnosti f/2,8 vystačil s výrazně nižším ISO 5000. Protože byl snímek z G1 X i přes vyšší ISO stále podexponovaný, musel autor při převodu z RAWu provést korekci.

Výsledkem srovnání je, že při stejných podmínkách, tedy totožném času a ohnisku, nabízí model s větším snímačem v důsledku omezení na straně kompromisní optiky vyšší šum a menší separaci od pozadí (rozdíl v hloubce ostrosti), což je přesný opak toho, co by uživatel na základě obecné poučky o velikosti snímače očekával.

Pro použití ve stejné situaci je přístroj s větším snímačem nucen použít výrazně vyšší ISO, čímž se nejen setře výhoda většího snímače, ale protože je šum ve výsledku výraznější, barvy vypranější a objevují se známky posterizace, je pro focení při nedostatku světla daný přístroj méně vhodný, než model s menším snímačem (který je navíc menší, lehčí, nabízí delší zoom a nižší pořizovací náklady).

Mějte tedy na paměti, že „obecné pravdy“ nejen že nemusejí vždy platit, ale mohou vás při výběru řešení zavést k produktu, který je pro vaše potřeby tou horší volbou. Samozřejmě v případě srovnávaných modelů bude výběr kteréhokoli z dvojice opravdu citelným upgradem oproti klasickému kompaktu s 1/2,3″ nebo 1/1,7″ snímačem; míra zlepšení se ale může lišit.