RECENZE: Aneta Langerová je na desce Dvě slunce svá. Intimní a občas patetická

Hudební příběh Anety Langerové bude asi vždy tak trochu zastiňovat její hudební dráhu. Tak znovu a jen v krátkosti – vítězka prvního ročníku Česká hledá SupeStar, která měla sympatie i těch, kteří touhle soutěží celkem právem opovrhovali.

Anetino debutové album Spousta andělů z roku 2004 nestálo za moc, ale není divu. Šlo o účelově poslepovanou koleci písniček, z níž se sice vylouply hity Hříšná těla, křídla motýlí a Voda živá, ale to bylo tak všechno.

Závazky vůči vydavatelské firmě bylo ale třeba splnit a poté už se Aneta Langerová vydala vlastním směrem. Ne vždy tím pravým - deska Dotyk byla chladná, následující Jsem taky jako by nevěděla kudy kam. 

6 fotografií

Našla se až Na radosti, desce, která definovala její styl, založený na pop-rockových písničkách, notně ovoněných zemitým folkovým odérem.

Takto zní i její novinka Dvě slunce. Jde o svobodnou desku, na níž Aneta Langerová naštěstí nemusí nikomu nic dokazovat, takže jde po malebných textech (Větrné mlýny), zpívá uvolněně a sebejistě. Ta tam je potřeba vyklenout rádiový refrén, důležitější je atmosféra. Méně je více, třeba jako v písničce Tam kam. Víc vypráví než zpívá, obrací se k tomu, co je „pokorné a prosté“.

Skladba Antonín si vystačí jen s hlasem. Netopýr stojí rovněž na zpěvaččině nenápadné, ale účelné práci s vokály. To je ostatně devíza celé desky a vlastně i jejímu přístupu k muzice. Než aby se zhlížela v laciných televizních estrádách, jde si Langerová svou cestou. Marta Kubišová je v jejích očích víc než Hana Zagorová nebo Helena Vondráčková.

Dvě slunce 70 % Aneta Langerová

Dvě slunce jsou takové jako Aneta sama. Tak trochu stydlivá deska, která svá nejsilnější místa odhaluje jen tomu, kdo je chce nalézt. Nic pro polykače krátkodechých hitparádových jednohubek. A ta porce patosu, která prostupuje závěrečnou skladbou Strom, k ní zkrátka patří.