Astronomové už asi ví, proč Eta Carinae divoce vybuchla před 180 lety

Eta Carinae je velice jasná a proměnná hvězda, respektive přinejmenším dvojhvězda s celkovou hmotností až 150 Sluncí a zářivým výkonem pěti milionů Sluncí. Najdeme ji v souhvězdí Lodního kýlu a ona samotná se nachází ve vzdálenosti cca 7500 světelných let.

 

Mlhovina Homunkulus

 

V roce 2008 ESA zachytila rentgenové záření pocházející z kolize slunečního větru z Eta Carinae a jejího binárního souputníka, přičemž tyto hvězdy mají denně přicházet o materiál srovnatelný s hmotností Země. Pravidelně se dostávají do těsné blízkosti, a tak jejich materiál setkávající se v prudkých nárazech tvoří masivní rázové vlny dosahující teplot miliard stupňů (zde už je skutečně jedno, zda °C či K).

 

Jde tak skutečně o velice divoké prostředí, které se v plné kráse předvedlo v roce 1837, kdy se objevila masivní erupce či výbuch hmoty a Eta Carinae se stala jednou z nejzářivějších hvězd na obloze. Uklidnit se měla až někdy v roce 1858. Co to způsobilo? Dle Nathana Smithe (Steward Observatory, University of Arizona) to byl na začátku představitelný přesun hmoty mezi dvěma hvězdami. 

 

Dodnes je možné pozorovat "světelné ozvěny" této události, neboť k nám přichází část světla odražená od mezihvězdného prachu, což je pro další studium proběhlé události zcela zásadní. Je tak možné určit, jak divoká byla erupce, která nám na obloze zanechala úžasný útvar v podobě výše zobrazené Mlhoviny Homunkulus.

 

Když zaznamenáme prudké zvýšení zářivosti hvězdy, je to známka toho, že explodovala v supernovu či jiný objekt, ale Eta Carinae stále existuje, i když měla poslat do okolního vesmíru hmotu rychlostí, jakou žádná jiná supernova nepředvedla. Jde o těžko představitelných 32 milionů kilometrů za hodinu, což je sice stále 34x pomalejší než světlo, ale na materiál vyvržený hvězdou to je více než dost. Dle pozorovaných ozvěn byla Eta Carinae neobvykle aktivní až do roku 1845 a k původnímu stavu se zdánlivě vrátila až v roce 1858.

 

Na tyto informace navazuje nová studie, dle níž tento nyní dvojhvězdný systém byl dříve trojhvězdný, dokud jedna z hvězd nedospěla ke konci svého života, kdy narostla do obřích rozměrů a expandovala příliš blízko ke svému společníku. Ten si díky tomu přitáhl k sobě tolik materiálu, že jeho hmotnost značně narostla, a to nad stonásobek Slunce a z druhé hvězdy zůstalo superhorké heliové jádro, ale stále o hmotnosti asi 30 Sluncí.

 

Jak ukazuje "komix" nahoře, okradená hvězda se pak od narostlé vzdálila a pak nastala hlavní událost. Tato změna gravitačních poměrů přitáhla k novému obrovi vzdálenou hvězdu, jež do té doby obíhala kolem tančící dvojice a nešlo přitom o žádného trpaslíka, ale o velkou hvězdu s hmotností cca 10 Sluncí. Tyto dvě hvězdy se pak spojily a vznikla obrovská erupce, která v momentě konečného spojení obou hvězd vytvořila obrovský oblak zářivého materiálu, jenž byl urychlen na ony desítky milionů kilometrů v hodině a právě díky němu mohli v předminulém století na čas najít na obloze novou jasnou hvězdu. 

 

Nyní původní největší hvězda tohoto systému, nyní tedy již jen její holé heliové jádro, pravidelně prochází skrz vnější vrstvy velké hvězdy a tvoří ony silné rázové vlny generující tvrdé rentgenové záření. A nebo to bylo vše úplně jinak? 

  

Zdroj: UniverseToday