Náš sport je nemilosrdný. Sluková s Hermannovou o plavkách i bulváru

Touto dobou by nejspíš měly po olympiádě v Tokiu a jedna z nich by mohla směle plánovat založení rodiny. Kdyby nezasáhl covid-19, který vyhlídky české dvojice odložil o rok. 

Na srpnovém českém šampionátu ještě stihly obhájit titul, v září skončily čtvrté na mistrovství Evropy. Co dál? „Podle provizorního kalendáře máme další turnaj až na konci března, je to divná doba,“ shodují se Barbora Hermannová a Markéta Nausch Sluková, patronky akce 3 měsíce za 1 Kč se STRABAG.

Jak teď vypadají vaše dny?
B: Byla jsem doma v Ostravě, hlídala malou neteř, nyní jsem zpět v Praze, chodím běhat, cvičím.
M: My jsme se se Simonem vrátili začátkem října z Portugalska, tam vypadal svět ještě v pořádku. Tady už byl ale hodně omezený režim. Máme dva psy, děláme výlety v přírodě a plánujeme co dál, jakou rutinu si nastavíme. A také hodně čtu.

Co čtete?
M: V poslední době jsem přečetla asi deset knížek o koncentračních táborech typu Mengeleho děvče nebo Svědkové z továrny na smrt.

Nemáte pak noční můry?
M: Naštěstí ne. Manžel mi říkal: Ty jsi do toho úplný blázen, bůhví co jsi v minulém životě zažila. Mě když něco chytne, tak chci jít co nejvíc do hloubky. Tomuhle se ale porozumět snad ani nedá. Je to pro mě stále nepředstavitelné, že se něco takového stalo, že to byla realita.
B: Maki mi občas nějakou knížku doporučí, třeba Tatéra z Osvětimi. Teď mám ale období, že se mi číst nechce a radši si pustím seriál.

Barbora Hermannová (vlevo) a Markéta Nausch Sluková.

V čem jste ještě odlišné?
B: Skoro ve všem. Já vydržím klidně přes hodinu vybarvovat takové ty antistresové omalovánky, Maki zas miluje vaření. Je kreativní kuchařka, která otevře ledničku a z toho, co tam je, vykouzlí úžasné jídlo. To já si musím přečíst recept, nakoupit suroviny…Tuhle schopnost bych si od Maki určitě půjčila.

Co ještě?
B: Její odhodlání a výdrž. Když si něco zamane, jde si za tím. Ona je ta, co nad vším udržuje dohled, aby se vše stihlo a udělalo včas. Já mám věci víc na párku. 

A vy, Markéto? Jakou vlastnost byste si vzala od Báry?
M: Její bezstarostnost. Já někdy až moc tlačím na pilu, chci vše dělat naplno a musí mi to dávat smysl. Báře většinou stačí jen být a jít s proudem.

Když vám Markéta před pěti lety nabídla, abyste s ní hrála, co vás napadlo?
B: Překvapilo mě to i potěšilo zároveň. Byla pro mě čest, že mě oslovily obě hráčky z naší tehdy nejúspěšnější dvojice. (Barboru oslovila i Kristýna Kolocová, pozn. red.)

Markéta Nausch Sluková se vrhá za míčem v utkání o bronz na ME plážových volejbalistek.

Co rozhodlo pro Markétu?
B: Známe se dlouho, charakterem i stylem hry mi sedí víc. I spolupráce se Simonem se mi zamlouvala, měl jasnou vizi. Nabídl mi, že bychom se mohly s Maki střídat na bloku i v poli, bylo pro mě lákavé zkusit si něco nového.

Báro, pro vás to znamenalo i větší mediální pozornost. Překvapilo vás něco? 
M: Jak umí být lidé hodní, co. (ironicky)
B: Víte, já jsem byla z týmu, o kterém se v novinách psalo v miniaturní kolonce: Hermannová s Bonnerovou vyhrály zápas v Číně. Tečka. A najednou jsem byla na titulní straně. Hermannová se dala dohromady se Slukovou a rozbila náš nejlepší tým Kiki a Maki! Najednou byli všichni experti na beachvolejbal, na rozchody... Byla jsem takové mediální telátko hozené do žáru. Ale pořád to bylo oproti Markétě se Simonem slabé sousto. Prošli jsme si těžkým začátkem, ale myslím, že nás to semklo.

Co vás mrzelo nejvíc?
M: Byl to spíš šok a rozčarování. Že vás může každý, navíc schovaný za anonymitou, veřejně kritizovat a urážet. A také, jak rychle se můžou karty obrátit. Ten pád z obláčku popularity značky Kiki a Maki byl tvrdý.

Byla už jste asi alergická na to, když se i po letech od rozchodu pořád psalo o Kiki a Maki, že.
M: Nebylo to moc příjemný. Jakmile jsem viděla titulek Kiki a Maki, většinou to zavánělo nějakou jobovkou. Navíc nás bulvár neustále štval proti sobě, i po letech, úplně zbytečně. Když si čtete o jiných celebritách a sportovcích, tak vám to ani nepřijde, ale jakmile se píše o vás, je to jak ze špatného filmu. Ale byla to pro mě obrovská lekce.

V čem?
M: Nahlížím teď na věci jiným pohledem. Když si například čtu nějaký článek, říkám si: Bůhví, jak to je doopravdy. Všechno má dvě strany.

Markéta Nausch Sluková a Bára Hermannová s trenérem Simonem Nauschem.

Báro, co vy jste si o sobě přečetla zajímavého?
B: Já jsem si prošla takovým mediálním lynčem během olympiády před čtyřmi lety. Řešilo se, jak vypadám, že mám nadváhu. Titulek byl Maki a Špeki. Nebylo příjemné číst o sobě, že jsem těžkotonážní a podobná slova. Nebylo to jednoduché období, ale asi muselo přijít, abych se v tomhle mohla pohnout někam dál. Dnes už tyhle články beru jinak.

Je ve vašem sportu důležité, jak vypadáte?
B: Určitě, už jen kvůli sebevědomí. Jsme ženské v plavkách, které jsou vystavené pohledům diváků a kamer. Pokud přemýšlím: Ježiš, když se teď ohnu, tak mi vyskočí pět pneumatik a fotky nebudou vůbec hezké, tak to rozhodně ubírá na výkonu.
M: Pro nás by měla být důležitá především funkčnost našeho těla než jeho vzhled. Ale protože hrajeme v plavkách, je náš sport nemilosrdný. Člověk se po zimě svlékne do plavek, navíc je bílý jak sejra a lidi píší: Nepřibrala? Podívejte, támhle se jí roluje kůže. To si žádná ženská o sobě číst nechce, i když je ve svém sportu ve světové špičce.

Hrajete spolu již pátým rokem. Čeká vás poslední společná sezona?
M: Asi ano, po letošní olympiádě v Tokiu jsem chtěla založit rodinu. Příští rok mi bude třiatřicet, mám dlouhodobého partnera…

Kvůli covidu-19 vám ale olympiádu o rok odložili. Muselo být těžké přemluvit se, proč dál trénovat.
M: Myslela jsem si, že mě po dvanácti letech hraní a dvou olympiádách už nemůže nic překvapit.
B: Všechno jsme směřovaly k olympiádě, měly jsme dobře nakročeno a najednou nic.
M: Napadlo mě: Sakra, co je zas tohle?! Cítila jsem velké zklamání. Můj rok 2020 měla být olympiáda a založení rodiny.

A místo toho...
M: Přerušované trénování a hledání smyslu a motivace. Ale nechci všechno, na čem jsme s Bárou a Simonem uplynulé roky makaly, zahodit, a tak tomu ještě jeden rok dám.

Markéta Nausch Sluková a Barbora Hermanová s trenérem Simonem Nauschem.

Se Simonem jste jedenáct let, trávíte čas doma i na tréninku. Jaká je vaše rada k udržení vztahu?
M: Být vděčný za detaily. Když pro mě něco udělá, ocením to. Umyje nádobí, tak mu poděkuju. A naopak. Když uvařím dobrou večeři, taky mi poděkuje. Lidé spolu žijí v jedné domácnosti a často si neváží toho, že mají jeden druhého, berou vše automaticky. Na tom se Simonem pracujeme každý den, hodně spolu mluvíme, jsem rádi, že se máme.

Je těžké najít si coby vrcholová sportovkyně partnera?
B: Ano, jsem spoustu času z roku mimo republiku, a to se na první pohled nemusí úplně líbit. Myslím ale, že pokud oba dostatečně chtějí a mají srovnané priority, tak se to dá. S dnešními technologiemi se dá udržovat v kontaktu dost dobře i z jedné strany světa na tu opačnou.

Je výhoda mít za partnera sportovce? Vy jste před lety chodila s plavcem Janem Mickou.
B: Výhoda byla v tom, že jsme oba rozuměli tréninkovému vytížení nebo že musíme zrovna odjet na měsíční soustředění. To ne každý pochopí. Ani si neumím představit, že bych měla partnera, který by neměl rád sport. I když… Asi před třinácti lety jsem byla na rande s klukem, který se věnoval vyloženě jenom IT. A tam nám témata došla hodně rychle, taky to vlastně skončilo tam, kde to začalo. Na prvním rande. (směje se)

S Janem Mickou jste se seznámili na olympiádě v Riu 2016. Říká se, že olympiáda je taková velká seznamka.
B: Poznali jsme se tam, ale chodit jsme začali až o čtyři měsíce později. Ale ano, jde o velkou sportovní akci, mladí lidé se sejdou na jednom místě, takže se není čemu divit, že tam vzniknou páry. Ale že se tam dějí různé věci a rozdávají kondomy, to jsem nezažila. 
M: Když jsem jela na první olympiádu do Londýna, tak jsem čekala, že to tam bude jedna velká swingers party. A ono nic. (usmívá se) Jasně, sportovci jsou taky jenom lidi, a když mají po té své soutěži a spadne z nich stres, tak se koná párty. Ale to, co se říká, je spíš rádoby senzace, která se dobře prodává.

Báro, vy jste prohlásila, že než jste začala hrát s Markétou, tak jste nevěděla, co obnáší profesionální sport. Co tedy obnáší?
B: Hodně zodpovědnosti. Není to jen o trénování a odpočinku. Dřív jsem chodila s kamarády víc do hospody, na akce. Teď už to nepotřebuju. Máme smlouvy se sponzory, rozhovory, focení, snažím se být vzorem pro mladé.
M: Profesionální sport je životní styl. Není to nic, co se dá dělat napůl. Ano, můžeme cestovat po světě a dělat, co nás baví, ale také tomu obětujeme hodně času, energie, je to dřina.
B: Jste v pubertě, ale po škole nemůžete jít s kamarády do parku dělat ptákoviny, ale jdete na trénink. Když jsem v patnácti přišla na sportovní gympl, tak jsme tam každý naplno dělali nějaký sport a milovali ho. Ale postupně ti lidé odpadávali, už se jim nechtělo nebo věděli, že je ten sport v budoucnu neuživí.

Barbora Hermannová.

Prize money z turnajů nyní nemáte, jakým způsobem jste tedy placeny?
M: V Česku fungují tři resorty, které financují sportovce. Dukla, Olymp a Victoria VSC (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, pozn. red). A ty si mohou vybrat nejlepší sportovce a platit je jako instruktory. My jsme pod ministerstvem a dostáváme instruktorský plat. Pak posbíráme balíček peněz od svazu a od sponzorů, jako je STRABAG, Red Bull, Tipsport či Adidas a uděláme z toho rozpočet na celou sezonu. Z toho financujeme trenéry, letenky, ubytování, a pokud něco zbude, rozdělíme si to. Když hrajeme turnaje a jsme ve světové desítce, přivyděláme si díky prize money.

O kolik zhruba přijdete letos peněz z prize money oproti běžné sezoně?
M: Na prize money to bude v řádech statisíců korun.

Barbora Hermannová (vlevo) a Markéta Nausch Sluková na turnaji v Gstaadu.

Markéto, vy jste začínala s gymnastikou, je to dobrá průprava na vrcholový sport?
M: Skvělá, dítě se naučí fungovat se svým tělem. Měli jsme tréninky „jen“ třikrát týdně, takže to nebyla taková řehole a včas jsem skončila. Gymnastika je náročný sport, kariéra těch holek má vrcholit mezi čtrnácti a dvaceti roky. To už mi přijde jako ukradené dětství, ale to je samozřejmě věc názoru.

A vy, Báro?
B: Já jsem hodně lítala venku. Mamka sportovala, táta byl myslivec, tak jsem s ním cvičila psy, chodila do lesa.

Takže jste se jistě i účastnila nějakého lovu.
B: Na lovy jsem s ním jako malá chodila, stejně jako na výstavy či honitby. Při cvičení loveckých psů, kterých má i dnes taťka hodně, jsem mu v lese pomáhala třeba tak, že jsem táhla po zemi cvičného bažanta, kterého jsem potom někde odložila a musela se schovat od něj o kus dál za strom. Taťka pak vypustil psa, který pak po čichu hledal bažanta v lese. Bavilo mě to sledovat.

Plážový volejbal je poměrně mladý sport, jak ho vlastně česká veřejnost vnímá? Někdo se stále diví: A oni se tím pinkáním na písku fakt živí?
B: Tím plácáním se po zadku, že. (usmívá se)
M: Ti, kteří nikdy nedělali žádný sport, si to budou myslet pořád. Ale myslím, že beachvolejbalu hodně pomohl náš úspěch s Kristýnou na olympiádě 2012. Hodně ho zpopularizoval a „objevila“ ho díky tomu i široká veřejnost. Na olympiádě byl beachvolejbal poprvé v roce 1996, nemá tedy logicky takovou tradici a respekt jako jiné sporty. Ale rozhodně to není opalovačka v plavkách s Piňa Coladou.

Zahrajete si beachvolejbal i jen tak třeba na dovolené u moře?
M: My si na dovolenou ani nevozíme míč. Ale byla jsem si pinknout s tátou a jeho kamarády a bylo to moc fajn si jít zahrát pro zábavu, navíc s pány, kterým je kolem šedesáti a hrají to opačným lachtanem.

Opačným lachtanem?
M: Prostě takovou plácačkou.

Báro, nedávno jste napsala na Instagram, že si od této sociální sítě dáváte na pár dní pauzu, proč?
B: Když jsem byla v Ostravě a trávila jsem čas s neteří venku, viděla jsem tam maminky, které drží v jedné ruce kočár, v další mobil a neustále scrollují. (posouvají stránku dolů) I maminky starších dětí na hřišti. Místo aby koukaly na ně, koukají do telefonu. A vůbec když se rozhlédnete kolem sebe, lidi jsou na telefonu pořád.

Tak jste se rozhodla dát si od něj klid.
B: Uvědomila jsem si, že na tom taky trávím dost času místo toho, abych si třeba přečetla knížku. Navíc mě to znervózňovalo, koukat na ty dokonalé fotky - všechna jídla vypadají dobře a zdravě, všichni lidi vypadají dobře a zdravě, všichni sportují, jen já zrovna nesportuju a zabíjím čas.
M: Jak říká Bára, Instagram budí dojem, že všichni mají všechno krásné a jen já mám pupínek na čele a přibrala jsem dvě kila. Člověk se snadno a rychle cítí méněcenný. Vnímám ho jako součást práce, komunikuji na něm s fanoušky, ale občas si taky naordinuji detox a pár dní ho neotevřu.

Pomalu se blíží Vánoce. Markéto, vy si prý s rodinou o štědrovečerní večeři píšete na papírky vzkazy svému vlastnímu já.
M: Začali jsme tuto vánoční tradici asi před osmi lety se Simonem, jeho maminkou a mými rodiči. Na malý papírek napíšeme vzkaz a vložíme do malé skleněné lahvičky, odkud to další rok pinzetou pracně vyndáváme.

Prozradíte, co jste si tam loni napsala?
M: Snad už budeme další Vánoce slavit v double packu… No, myslela jsem si, že budu mít za sebou olympiádu a budu těhotná. Takže tentokrát to své přání jen o rok odložím.