Pomalým krokem jdoucí, s tváří schovanou pod kapucí, poražený Karlos Vémola nejdřív takřka nepřítomně prošel tiskovým sálem mimo hlavní dění, načež se po chvíli vrátil a přece jen si vzal slovo.
„Zhroutily se mi sny.“
„Nevím, co se mnou bude.“
„Přišel jsem o všechno.“
Slouží mu ke cti, že couvnul a popsal, co mu běží hlavou.
Ovšem pomyslnou zpátečku musel dramaticky zařadit i ve svém projevu. Tentokrát nemohl spustit o tom, že lvi žerou první a že Oktagon je jeho domov, chcete-li Vémolovými slovy „home“.
Jistě, že jeho opakovaně sebevědomý projev pomáhal budovat značku. To, co Vémola říkal, bylo pochopitelně vděčné i mediálně. Stal se do jisté míry domácí celebritou. Lidé byli zvědaví, co předvede. Jeho 175 tisíc sledujících na Instagramu na něj určitě nezanevře a srdíčka budou u jeho příspěvků přiskakovat dál.
Jenže kromě show je tohle příběh o vítězi a poraženém a částečně také o tom, že méně je někdy více.
A tak v boji označovaném jako Zápas století slavil Slovák Attila Végh, jehož diváci v hale vítali minimálně podobně vřele jako Vémolu.
Přitom on místo dramatických prohlášení, která by plnila titulky článků, v měsících a týdnech před cestou do O2 areny veřejně volil hlavně úsměvy, mluvil opatrně.
Pak mu proti Vémolovi stačily v prvním kole dvě minuty a pět vteřin. K.O.
A teď se může dál smát dlouhé minuty.
