Na menší zmatek v hlavě má jistě nárok, v sedmnácti letech je v juniorské kategorii nováčkem a start na evropském šampionátu pro ni byl vůbec první ve světě velké cyklistiky. Místo rozkoukávání a sbírání zkušeností to však hned zacinkalo, premiéra jako řemen.
„Je to tak, byl to můj první velký závod. Ale v srpnu jsem v Prostějově na Memoriálu Otmara Malečka jela s elitní kategorií žen a ve vylučovacích závodě jsem skončila na sedmém místě z nějakých pětadvaceti. To jsou zkušenosti k nezaplacení, za které jsem byla strašně moc ráda. Tam jsem si to vyzkoušela s pořádnými závodnicemi nanečisto. A naostro pak bylo mistrovství Evropy,“ pochvaluje si.
Při vylučovacím závodě odpadá v každém předem určeném kole vždy ten poslední na pásce. Zatímco soupeřky pomalu ubývaly, Bártová se stále držela. Když už na betonovém ovále soupeřila jen trojice nejlepších, měla závod opustit o chlup poslední Nizozemka Hangeveldová, než se však vše vyjasnilo, kroužila s Bártovou a Portugalkou Camposovou téměř až do cíle. Na souboj o zlato tak nakonec kvůli nejasnostem ani nedošlo.
„Obě dvě jsme nevěděly, jestli už jsme v cíli, nebo ne. Koukaly jsme na sebe, jestli je tedy finito,“ směje se Bártová, ale malá stopa lítosti, že nedošlo na ryzí souboj o prvenství, zůstává. „Nevím, jestli by to cinklo na to zlato, ale možná nás mohli poslat na velký sprinterský kolo a pořádně by se ukázalo, jak moc na to kdo má,“ mrzí ji.
Na kole do Prostějova, trénink a pak zase zpět
V kariéře má Bártová našlápnuto, přitom závodění na kole si sama nevysnila. Vydala se ve stopě staršího bratra Tomáše, který také nosí modrožlutý dres prostějovského týmu. „Brácha Tomáš jezdil na kole odmalička, tak mě na něj dali rodiče taky, že nebudu dělat jiný sport. Takto jsem se dostala k cyklistice,“ líčí pobaveně.
S rodinou žije v Olešnici u Bouzova a první závodnické návyky získával malý Tomáš v týmu Zekof Emila Hekeleho, takže v cyklokrosu a na horských kolech. Později zamířili oba sourozenci do prostějovského Tufo Pardus. „Začínala jsem na těch různých Šnečcích (seriál Jesenický Šnek – pozn. red.) a Kolech pro život. Táta říká, že cyklistika je jen jedna, takže jsem si ji vyzkoušela na všechny způsoby, hrála jsem taky florbal a beru to jako výhodu. Cením víc i bikery, protože sama nemám super techniku. A i když mě kros baví, už na něj není tolik prostoru, hodně se to kryje s dráhou, na kterou se víc zaměřuju,“ říká studentka střední školy v Mohelnici.
„Když je doma brácha, tak se svezu i s ním, jezdit sama mě docela štve.“
Tréninkové kilometry často musí najíždět sama v poctivých kopcích Drahanské vrchoviny kolem malebného středověkého Bouzova. „Když je doma brácha, tak se svezu i s ním, jezdit sama mě docela štve. Raději mám skupinová soustředění a byla jsem ráda, že jsme jich měli dost, v Itálii nebo v Chorvatsku. A jakmile trochu ustoupila korona, tak jsme mívali dráhové tréninky na velodromu v Prostějově. Vždycky dopoledne dráha, odpoledne silnice, tohle mi hodně pomohlo,“ nepochybuje sedmnáctiletá závodnice.
Na tréninky do Prostějova ji ještě musí vozit rodiče, na řidičák si minimálně rok ještě počká. „Někdy jedu z domu na kole, je to nějakých pětatřicet kilometrů. Odtrénuju si dráhu a pak jedu zase zpátky,“ popisuje svůj ideální tréninkový den.
O bolesti a odvaze
Cyklistika patří mezi bolavé sporty, v nichž je každý posun o sebemenší kousek vykoupený tvrdou tréninkovou dřinou, kterou nejde ošálit. Zkratky nikam nevedou. „Někdy se mi bolest snáší dobře, třeba když trénuju s bráchou a podaří se mi ho někde přespurtovat. I když samozřejmě vím, že mě někdy nechává, tak v podvědomí převládne super pocit, že se mi podařilo mu ujet. Pak si to užívám,“ říká Bártová se smíchem.
Dobře ale také ví, jaké je hrábnout si až na úplné dno. „V závodech je to někdy hodně těžké. Co jsem jela Lanškroun, to byl snad nejtěžší závod, kdy jsem v první etapě v kopcích trpěla tak, že i slzička ukápla. S kamarádkou jsme jely přes hranu a říkaly si, kdy už bude konec. Někdy je to mega trápení,“ přiznává otevřeně.
„Jsem šťastná, ale svoje pocity moc nedokážu vyjádřit. Vstřebávám, že jsem to vůbec dokázala.“
Kromě bolesti potřebuje i kupu odvahy pustit se na dráze do škvíry mezi soupeřky, často jde jen o centimetry. „Brácha o mně říká, že jsem odjakživa trochu magor, takže zrovna tohoto se moc nebojím. Když nás holek nebylo moc, závodily jsme s kadety, tam jsme se oťukaly a dostaly to do rukou. Už je to v pohodě,“ pochvaluje si Bártová.
Svou cyklistickou kariéru teprve začíná a nevidí před sebou jeden jediný velký cíl, ke kterému se upíná. „Beru to tak, jak to přijde. Určitě bych chtěla posbírat nějaké dresy z mistrovství Evropy a světa. Ale uvidíme, jak moc je svět daleko, ještě nevím, co očekávat od soupeřek, a jak moc můžu být dobrá a jak se zlepšit. Uvidíme,“ nezatěžuje si hlavu.
